Divadelní noviny > Blogy

Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 44)

Obec Police, v blízkosti historického města Jemnice na jihozápadě Moravy, je nejjižnějším výběžkem kraje Vysočina. Ten kraj jsem nikdy neprochodil, z osobního doteku neznal. V královském městě Jemnice jsem byl jedinkrát, to je hodně dávno, na výlet mám hezkou vzpomínku. Do končin, pro mě vlastně neznámých, jsem se vypravil díky pozvání Waldemara Plcha, legendy brněnské country hudby. Cílem cesty byla Police, jedna ze třiceti obcí Jemnického mikroregionu.

Chlubit se může více památkami, dominantou je však zámek. Jako řada jiných historických staveb prošel přestavbami. Původně opevněný dvorec z 11. století doznal proměnu v hrádek s hranolovou věží ve 14. století, následovala renesanční přestavba, pak dostavba barokních prostor. Nesnadným obdobím procházel po 2. světové válce. Do roku 1950 zůstával prázdný, pak se tu nacházelo učiliště, po něm dílny obuvnického družstva Snaha. Dlouhodobě tu má své místnosti obecní úřad i místní knihovna. Od roku 1989 je zámek v majetku obce. Krok po kroku je postupně obnovován a v letních měsících se otevírá návštěvníkům z blízka i z daleka. Prostory zámku nabízí k obdivu štukové výzdoby stropů, části původního vybavení, také například zachovanou zámeckou kapli z 18. století. Vyšlápnout si možno za pěkným výhledem až do výše pětipatrové hranolové věže. V letních měsících do obce, s přibližně 350 obyvateli, zavítá na zámek kolem asi dvanáctkrát tolika návštěvníků.

Poslední roky obohatily nabídku prohlídky zámku tři muzejní výstavy. Po dvouleté přetržce vynucené covidovou pandemií se v sobotu 25. června 2022 před vstupem do zámku konalo slavnostní zahájení nadcházející sezóny. Proběhlo se všemi náležitostmi, jak se při takové události patří: uvítáním hostiteli – představiteli obce a krátkými proslovy významných hostů, zástupců spolupracujících institucí a organizací. Po symbolickém přestřižení pásky se zámecká brána všem přítomným otevřela. S ní i zámecké prostory a trojice výstav.

Muzeum RAF bylo otevřeno v roce 2017, jako společný projekt obce Police, Nadačního fondu generála RAF Karla Janouška a CZECH SPITFIRE CLUBU. Aktivními organizátory jsou Čeští RAFáci. Sami se představují jako „parta srdcařů, kteří se v duchu ideje „Věrni zůstaneme“, snaží o důstojnou připomínku československých válečných letců. Zdůrazňují, že si přejí inspirovat především mladé. – „Příklady hrdinů, podtržením důležitosti žádoucích charakterových a morálních rysů, jako jsou vlastenectví, čest, odvaha…“

Výstava nabízí množství autentických dokladů a připomínek doby a hrdinství našich letců v RAF, podílejících se na vítězné bitvě o Anglii a v dalším zapojení do bojů za osvobození Evropy od německého nacismu. Přináší návštěvníkům mnoho k vidění, zamyšlení, k podržení v paměti. Zajímavostí jsou panely s výčty jmen našich vojáků v RAF, včetně údaje, ze kterého českého či moravského kraje pocházeli. Původem z Brna, nemohu nechat bez povšimnutí, že Jihomoravský kraj, oproti dřívějšímu státoprávnímu uspořádání dnes zmenšený, se může pyšnit vysokým počtem těch, kteří odešli za svou zemi a republiku bojovat do zahraničí. Výstava se rychle zaplnila, Josef Joe Vochyán strhl pozornost přítomných fundovaným výkladem i osobním zaujetím pro tuto silnou kapitolu našich moderních dějin.

Muzeum Waldemara Matušky, jediné u nás, a nejspíš tedy i ve světě, bylo v roce 2020 do poličského zámku přemístěno z pevnosti Josefov, součásti Městského muzea Jaroměř, kde bylo otevřeno v roce 2012 za účasti paní Olinky, manželky široce oblíbeného zpěváka a jejich syna. Exponáty shromáždil Matuškův obdivovatel a přítel Miroslav Frost. Se zpěvákem se seznámil v roce 1961 jako šestnáctiletý a stal se blízkým svědkem jeho pěvecké kariéry a životní dráhy. Výstavní síň vítá návštěvníky nahrávkami písní barda, z nichž některé zlidověly, stále se hrají a zpívají při kytaře, nejen u táboráků.

Už je to opravdu nějaký pátek, kdy mladý, vousatý chlapík s bendžem a jiskrným pohledem plný vitality a dynamiky, jak lavina vtrhl až na televizní obrazovku. Spolu se Semaforem vlastním osobitým příspěvkem měnil obraz tuzemské populární hudby, do té doby příliš jaksi učesané. Kdekdo si pobrukoval, že měla vlasy samou loknu, jé, jé, jé, že odpouští má láska mému koni, to všechno odnes čas, třešně zrály, zrají a zrát nadále budou…“ Množství dokladů, nahrávky, desky, portréty, od paní Olinky zapůjčený klavír či Waldemarovy šaty, v jedné z prosklených vitrín připomínky z filmu Kdyby tisíc klarinetů: vojenská lodička, samopal i klarinet, v nějž se proměnil… Protiválečný recept z dílny pánů Suchého a Šlitra podepřený hlasy celé plejády tehdejších předních zpěváků a zpěvaček, žel, ani síla hudby naplnit nemohla. Válčí se stále, o sto šest a chutě, v různých koutech světa, teď zrovna téměř za našimi humny.

Průvodcem výstavou byl jmenovec, též léta obdivovatel a kamarád staršího, slavnějšího kolegy Waldemara: známý brněnský zpěvák country a moderátor Waldemar Plch. I on přispěl do dvou výstavních vitrín exponáty, připomínajícími jejich přátelství. Matuška býval nejčastějším hostem jeho pořadů Country opera. Walda Plch byl na polickém zámku zasvěceným průvodcem výstavou. Uměl přiblížit zpěváka, mimochodem vítěze vůbec první divácké ankety Zlatý slavík, který si získal obrovskou přízeň a srdce množství fanoušků přirozeným a bezprostředním pěveckým, ale i hereckým projevem. Také svým chováním, přístupem k lidem, neokázalostí, skromností. Na průvodci výstavou bylo znát, jak ho těší zájem, s každým příchozím se rád dělil o živé vzpomínky a historky. Tak byl laděn i jeho proslov před slavnostním otevřením zámku a výstavních prostor.

Třetí z výstav, umístěna trochu stranou předchozích dvou, zaujme nejvíc přátele motorismu a jeho historie. Nepochybně však osloví široký okruh návštěvníků, počínaje dětstvím a dál: bez omezení věkem.

Zámecké muzeum historických motocyklů se v Polici představilo poprvé roku 2018. Výstava vznikla díky zápůjčce kolekce historických českých motocyklů kdysi proslulých značek JAWA a CZ ze sbírky Bohumila Dědka, který v Polici žije. Jednostopá vozidla doplňují další exponáty: motory, příslušenství, dokumentace, obrazový materiál. Všechny ty mašiny, jimiž kdysi mladí kluci oslňovali dívčí protějšky a úspěšně lákali na sedadlo za řidiče, nejstarším návštěvníkům evokují jistě všelijaké vzpomínky. Některý ze strojů připomene první okamžiky, kdy ještě bez řidičáku usedli ponejprv za řídítka. Jiný se zahledí na stroj, který zůstal nenaplněným snem, v tom čase, kdy aut bylo jako šafránu, silnice sic ještě horší než dnes, zato téměř prázdné. To byl čas, kdy kralovaly motorky. Výstava bude jistě magnetem i pro dnešní kluky. Určitě přimějí ke vstupu i tu část dospělého doprovodu, která uřvané motory s čmoudícími výfuky nemusí. Stroje jsou tu v klidu, na stojanech odpočívajícími veterány, ztichlými muzejními exponáty.

Vstup sem k nim byl zvlášť příjemný. Každý příchozí byl osobně a srdečně uvítán paní Dědkovou, manželkou pana Bohumila. V ruce měla talíř s voňavými koláči. Člověk si tu připadal, jak návštěvou v domácnosti blízkých známých. Chutný koláč byl sladkou tečkou za trojicí výstav a procházkou zámkem.

Vyjížděli jsme z Police za pozdního odpoledne, některé z místních pozoruhodností zanechávajíce za sebou, snad pro příště. Chtěl jsem se zastavit v Jemnici. Splnit, co jsem si kdysi sliboval a nesplnil.

Zdejší krajina, až magicky, přitahuje zrak tudy projíždějícího půvabem nedotčenosti. Již cestou k cíli cesty, a pak zpět domů se zastávkou v Jemnici, jsem opakovaně nepřemohl nutkání na okamžik přerušit jízdu, vystoupit z vozu a rozhlédnout se po kraji. Všude kolem doširoka rozkročené pláně obkroužené lesy, pod pokrývkou oblohy. V ten moment bych mohl náhodnému kolemjdoucímu připomenout kochajícího se pana doktora z filmu Vesničko má středisková. Žádný však kolem neprošel. Na obzoru také nikdo, ani památky po obávaném Johannu Georgu Graselovi, patronu všech grázlů, který tu kdysi v lesích lemujících planiny řádil. Takoví se dnes stahují spíš do hustě obydlených aglomerací.

No, snad chválou sličnému kraji neuškodím, aby do ní s dobrým, co se přílišností zvrtne někdy v opak, se vším všudy nevtrhl turistický průmysl. Souhlasím však se slovy, jimiž mikroregion zve do kraje panenské přírody, romantických hospůdek, malebných vesniček i měst, a svěžího vzduchu bez všech exhalací. I to mohu dosvědčit. Při krátkých zastaveních jsem otestoval několika hlubokými vdechy a výdechy. Pozvánka mikroregionu upozorňuje i na další unikát. Na nevelkém území se tu nachází téměř 200 kulturních památek! Není divu. Jemnicko bývalo součástí obranného sytému českého království. Panovníci věděli a zanechali po sobě doklady své péče. V Jemnici jsme stihli projít se alespoň pěkným náměstím královského města. Pozdě, ale přece, a jen částečně jsem splnil slib dávno sám sobě daný.

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 7. července 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 44)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ