Divadelní noviny > Blogy Kontext

Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 5)

Putování Muzejní maringotky

Již od pohledu sličná, pěkně vypravená, obsahem přitažlivá, je publikace Moravského zemského muzea Muzejní maringotka, cesty – křižovatky – zastavení. Autor Jaroslav Blecha je ředitelem Uměnovědného muzea MZM Brno a vedoucím zdejšího oddělení dějin divadla. Knížka může oslovit i širší veřejnost. Věnuje se zajímavému úseku historie loutkářství, době, kdy našimi kraji putovali kočovní loutkoherci. Na svých štacích nabízeli publiku rozmarná i dramatická představení v podání dřevěných, pečlivě vyřezaných, pestře kostýmovaných loutek. Šťastná náhoda jako prvotní impulz, výborný nápad, pak úsilí a vytrvalost odborných pracovníků MZM i řady nadšenců pro dobrou věc, vedly ke vzniku Muzejní maringotky – ústřednímu tématu knihy.

Vše začalo příchodem rytíře

Nikdo ho nečekal, jeho příchod překvapil. Odehrálo se v roce 1957. Dva roky předtím nastoupila do muzea teatroložka Marie Telcová (1929–2020), zaměřená především ke scénografii. V té době byl již původní přičleněný divadelní referát samostatným oddělením. Paní doktorku, vyrušil řinčivý zvuk zvonku. Vstala od pracovního stolu plného náčrtů, vyšla ke dveřím, otevřela. Před ní stál rytíř. Dvorně se uklonil, pak přehlídkovým krokem mašíroval dovnitř. Udivil ostře řezaným obličejem, důstojným oděním, blyštivou zbrojí, lesklou přilbicí. Paní doktorku zaujal nejvíce urostlou, vysokou postavou. Musel mít nejmíň osmdesát centimetrů! Byl to Břetislav, a provázela ho drobná žena. Nebyla to Jitka, nýbrž paní Berousková. Hned za nimi kráčel pan Berousek, její manžel. Patřil ke známému, široce rozvětvenému rodu artistů a cirkusáků. K živnosti náleželo i provozování loutkových produkcí. V půli padesátých let, éra kočovných loutkařů dohasínala posledními plamínky. Manželé Berouskovi nebyli již mladí, věčným kočováním unaveni.

Paní doktorka později celou situaci podrobně a pěkně popsala (kromě odborných prací psala fejetony i povídky). Věděla hned, že nejen on, ale celá kolekce šestnácti velkých vyřezávaných loutek, musí najít nový domov právě zde, na jejím oddělení.

Rozhodnutí bylo rychlé a správné. Realizace, jak bývá, složitější a pomalejší. Bylo třeba mnoho vyjednávacího a přesvědčovacího umu, než získala potřebnou podporu. Nakonec se odněkud vyšťouraly, vždy nedostávající se peníze, ještě k tomu pro nákup tak nezvyklých muzejních exponátů. Kolekce z poloviny 19. století byla z dílny řezbáře Johanna Flachse staršího. Domov v muzeu nalezla v roce 1967. Stala se základem rychle se rozrůstající velké sbírky historie lidového moravského loutkářství. Také jedním z výzkumných programů oddělení.

V roce 1964 jako odborný pracovník přibyl Jiří Stejskal (1943), pak na částečný úvazek František Pavlíček (1944). Malý tým oddělení si nějaký čas lámal hlavy, proč v té loutkové partě chybí figura zásadní: kašpárek, kašpar. Postava žertovná a milá, též škodolibá a zlomyslná. Pořádné loutkové divadlo se bez ní neobejde. Brzy měli jasno. Kašpar znamenal pro majitele víc, jak pouhá dřevěná loutka. Snad byl i čímsi magickým, co by se za vlastní odprodej mohlo naštvat, možná i pomstít. Vzájemné pouto byla těsné a silné. Vlastní dítě se taky neprodává. I kdyby šlo svými šoufky člověku na nervy.

Loutka ožívá hrou a pohybem

Telcová, Stejskal a Pavlíček jsou triem, která stálo u začátků Muzejní maringotky. Autor knihy dává prostor jejich vzpomínkám. Stejskal píše: Nápad oživit družinu rytíře Břetislava, dostal snad každý, kdo si nezvykle vysoké marionety prohlížel a obdivoval. Muselo být zřejmé, že loutka má na víc než viset na drátkách. Už svým posláním k pohybu a hře, oproti mnoha jiným muzejním exponátům, přirozenou výhodu. Danými předpoklady vycházela vstříc moderním trendům muzejnictví: přiblížit se návštěvníku akcí, vtáhnout a zapojit do interakce. Bylo rozhodnuto. Historické loutky sehrají představení. Celé oddělení žilo náročnou přípravou. Také pracemi všeho druhu, často značně odlišnými od běžné činnosti muzejníků.

14. června 1970 se poprvé zvedla původní barevná opona, na níž znázorněný, nám již známý Břetislav, unáší Jitku z kláštera. Na scéně se objevili aktéři hry Don Šajn, jak Dona Juana překřtili staří lidoví loutkáři. Byl to jeden z jejich oblíbených kusů. Na Biskupském dvoře, součástí areálu muzea se tehdy představil v pěti představeních. Předznamenal pozdější využití uzavřeného náměstíčka jedinečného půvabu, pod věžemi Petrova a renesančními arkádami paláce, jako prostoru kulturních akcí pod otevřeným nebem. Od roku 2010 se pravidelně otevírá letní scéně, jak ji tu zahájilo Městské divadlo Brno.

Režisérem Dona Šajna v roce 1970 byl Jiří Jaroš. S přáteli Hartmanem a Nečasem se zapojil i jako loutkoherec. O projekt scény se zasloužil architekt Vilém Hank. Znamenitý nápad měl spolupracovník oddělení, rozhlasový technik, Antonína Fiala. Co tak oslovit slavného Karla Högera? Stalo se, vznikla jedinečná zvuková nahrávka. Všech deset postav, ženské role nevyjímaje, dokázal hlasový kouzelník vystihnout, charakterizovat a odlišit, vzpomíná Stejskal. Pavlíček, společně s ním, byli motorem příprav a dění kolem představení. Přidali i realizovali řadu nápadů, ledacos sami vytvořili či upravili, k atmosféře zašlé doby ledasčím přispěli. Před i při produkci zastali více podpůrných rolí: od prodeje vstupenek až k zajištění zvláštních efektů. Telcová v rozhlasovém rozhovoru divadelní představení na muzejním nádvoří označila za krok moderní prezentace divadelního umění v muzeu.

Představuje se Muzejní maringotka

Po vystoupení na domácí půdě, zůstávají loutky až do roku 1978 v tichu a šeru depozitáře. František Pavlíček, který v roce 1970 získal na oddělení plný úvazek po Stejskalově přechodu na místo dramaturga Redakce pro děti a mládež brněnského studia ČT, ve svém Slově principála, mluví o intermezzu. Loutky nehrály, dělo se však dost. Přibyly další kolekce historických loutek, potomci loutkářských rodů přinášeli díla starých řezbářů. Vše bylo třeba, uspořádat, katalogizovat, zaznamenat původ a historii, včetně vzpomínek pamětníků. Rozhovory s nimi byly zvlášť zajímavé i cenné. Budoucí principál si při nich stále zřetelněji vybavoval v duchu představu expozice s maringotkou evokující dobu šňůry štací s divadelníky, lákající ctěné publikum na jedinečnou podívanou.

V roce 1979 přichází pozvání z Varšavy. Oddělení se má prezentovat výstavou loutek. Pavlíček usiluje o expozici, která připomene maringotku jako dílnu, skladiště dekorací a loutek i obytný prostor. Součástí bude i malé jeviště. Polští přátelé najdou vhodné místo k produkci. Může se jet a hrát. Originály loutek k Donu Šajnovi jsou již nahrazeny replikami, repertoár obohatilo představení Cirku s varietními loutkami. Vodiči loutek, propůjčujícími i hlas, jsou herci z Loutkového divadla Radost, režisérem Josef Kaláb.

Varšavský úspěch přináší pozvání do Maďarska, a následují další, i ze západních zemí. A jak vlastně vznikl přesně přiléhavý název divadla evokujícího zašlé časy? Já tvrdím, že název vymyslela Jiřina Telcová, ona si myslí, že já, říká Pavlíček. Podstatné je jméno – Muzejní maringotka.

Na cestách po vlasti i napříč Evropou

Následující období do počátků devadesátých let bylo, myslím, pro Muzejní maringotku vrcholným. Při mnoha příležitostech vystupovala doma v Brně, hrála na více místech republiky i v řadě evropských zemí. Repertoár obohatila Pavlíčkova adaptace opery Rusalka. Oproti Dvořákově opeře je kratší, hlas vyprávěče propojuje s nahrávkou pasáží operního díla, přibližuje se dětskému diváku. Jak vzpomíná principál, v dánském Aarhusu psal místní tisk o Rusalce jako o perle festivalu. Dánsko bylo z nejnavštěvovanějších „přístavů“ maringotky a zvlášť přátelskou hostitelskou zemí.

Aktivních spolupracovníků, nejen divadelníků a herců, ale i techniků, řemeslníků a dalších byla řada. Zvlášť cenní byli ti, kteří znali více řemesel. Kniha přináší o dění s Muzejní maringotkou i kolem ní, zevrubné informace. Obsahuje i výčet všech akcí; od Oskara Brůži, stálého člena týmu, do toho samozřejmě patřili Stejskal a Blecha, který zařadil do knihy vložil i text své malé divadelní hry. Vtipně v ní přibližuje přípravu a divadelní putování Dánskem na podzim 1988. (Text zkracuji.)

První dějství. – Pro ty, kteří v té době nežili, neskutečně náročná příprava, plná komplikací. – Kdo by tam dnes za takových podmínek jel? Druhé dějství. – Z místa na místo. Dřina. Bourání, stavění, cestování, stavění, bourání… Přestávka: levný párek v rohlíku. Únava i zadostiučinění. Tisíce spokojených diváků. Kontakty, přátelství, loučení. Třetí dějství: …kromě 4500 ujetých kilometrů snad i kus poctivé práce pro jméno Moravského zemského muzea ve světě. Jsme doma. Co dál?  – Jasné plány. Koncepce nových inscenací. Pravidelná představení brněnskému publiku… Apatie. Podceňování smyslu netradiční prezentační formy. Na minimum potlačené existenční podmínky souboru. Opona.

Intermezzo, návraty, výhledy

V roce 1991 se Pavlíček stal ředitelem Kulturního a informačního centra města Brna (dnes TIC). Naivně jsem se domníval, že zvládnu divadlo i vedení podniku, napsal. V nové řídící pozici působil řadu let se sobě vlastním entuziasmem a nasazením. Zanechal po sobě zřetelnou stopu invence a poctivé práce. Vynucený odchod cítí dodnes jako křivdu. Úspěšně se však dokázal uplatnit, i v oblasti odlišné od té, jemu nejbližší.

V prvních letech jeho působení v KIC Brno se uskutečnilo ještě několik představení doma i v zahraničí, soubor se však postupně rozpadl. Historické loutky v domácím prostředí MZM však nezůstaly v depozitáři, oddělení vedené Blechou uskutečnilo více pozoruhodných výstav a prezentací.

František Pavlíček se od roku 2014, znovu, vlastně od nuly, s novým malým týmem spolupracovníků pokouší o návrat Muzejní maringotky na scénu. V témže roce je uvedena obnovená premiéra Rusalky v přírodním prostředí ve Stvolové u Letovic. O rok později v Mikulově se hraje Cirkus. V roce 2016 začíná spolupráce při přípravě Mezinárodního dne flašinetářů v Brně a s divadlem Barka. I zde se hrála Rusalka. Našel se i potřebný prostor ke zkouškám. Muzejní maringotka je zapsána jako spolek se vznikem 2. 9. 1992. Na domovskou půdu se vrátila při oslavách 200. výročí založení Moravského zemského muzea představením Dona Šajna v září 2017.

Má šanci na návrat? Comeback není snadný. Hodně bude, myslím, záležet na těsném spojení, spolupráci Muzejní maringotky s Moravským zemským muzeem, které je místem vzniku a zní již v samotném názvu historické loutkové scény.

Moravské zemské muzeum má samozřejmě sbírky a exponáty slavnější a světového významu. Oživlé staré loutky však mají jedinečný potenciál zaujmout, oslovit. Umí si získat široké skupiny domácích i zahraničních diváků, posílit tak věhlas druhého největšího muzea republiky, vzbudit zájem o další expozice. Entuziasmus skupinky sám o sobě asi v současné době stačit nemůže. – Historické loutky udivující již velikostí, okouzlující půvabem, oživují minulost. Nenáleží dnes již k tomu, co se označuje za „rodinné stříbro“? Nejsou, jak se dnes též často a rádo říká – zajímavou výzvou?

Kniha Jaroslava Blechy přináší historii Muzejní maringotky od vzniku do současnosti, a to v kontextu činnosti Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea. Obsahuje množství barevných i černobílých fotografií, nechybí ani scénář Dona Šajna s vřazenou komiksovou vložkou v podání historických loutek. Vydalo MZM za podpory Ministerstva kultury roku 2018.

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 15. ledna 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 5)

1. DN

   

   O knize i aktivitách souboru Muzejní maringotka
   psal na i-DN ve svých Mudrováních i Jaroslav Tuček. Konkrétně ve svém Mudrování No. 405 o loutkové inscenaci Rusalka podle Dvořákovy a Kvapilovy stejnojmenné opery v úpravě režiséra Františka Pavlíčka (https://www.divadelni-noviny.cz/mudrovani-nejen-nad-divadlem-no-405) a v No. 521 o knize (https://www.divadelni-noviny.cz/mudrovani-nejen-nad-divadlem-no-521)

   15.01.2021 (15.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ