Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 51)
Knihy džunglí básníka a spisovatele Rudyarda Kiplinga, prvního Angličana, který získal Nobelovu cenu za literaturu (1907), vyšly poprvé v roce 1894 a 1895. Obě obsahují povídky o lidském mláděti Mauglím. Ztratilo se matce, v džungli se ho ujme vlčí smečka, která ho chrání před jeho pronásledovatelem a lidožroutem, tygrem Šerchánem.
Loutkové divadlo Radost Brno. FOTO archiv
Přijetí mezi vlčata, která se mu stanou bratry, napomohou jeho pozdější ochránci a přátelé medvěd Balů a panter Baghíra. První ze jmenovaných Mauglího společně s dalšími mláďaty vyučuje a vychovává k zákonům džungle. Jméno Mauglí ve zvířecí řeči, kterou lidé nevnímají, znamená žabáček, to pro hladkou lidskou kůži jejího nositele. Získává domov, přijme heslo smečky: jsme jedné krve ty i já… Jak jde čas, přibližuje se své identitě, zjišťuje, že své místo má mezi lidmi.
Kipling byl k románovému příběhu inspirován pobytem v Indii a bezprostředně skutečnou událostí, kdy byl v džungli nalezen mladík, který vyrůstal ve vlčí smečce. Lovci ho předali do misionářského sirotčince. Zde byl pokřtěn, dostal jméno Dina Sanichar. I když žil mezi lidmi dvacet let, nenaučil se lidskou řečí komunikovat, zachoval si chování divokého tvora, jak si je osvojil od útlého dětství. Podobných případů bylo zaznamenáno, vědám o člověku jsou dokumenty extrémní psychické deprivace a jejích vážných i nezvratných důsledků.
Realita je v porovnání s „tarzanovskými příběhy“ zcela jiná. Kromě kouzla romantiky a dobrodružství, však nesou i lidský étos. Dodnes tím oslovují dětského i dospělého čtenáře či diváka. Po řetěz generací přetrvává legenda o Mauglím. Našla filmovou i seriálovou podobu, těžko bychom sečetli kolikrát se hrdina objevil v různých provedeních na divadelních scénách po celém světě.
Brněnská Radost (a není to její první Mauglí) nabídla 21. října 2022 premiéru pod názvem Říše džungle – Mauglí. Tvůrci charakterizují své pojetí výstižně: Výrazové prostředky této inscenace prostupují napříč žánry: loutky, tanec, muzikál, pohybové divadlo s artistickými prvky. Cílem je dynamické a sugestivní představení, které umožní divákům od sedmi let najít v tématu sami sebe a světu kolem sebe porozumět.
Inscenace je vedena dynamickým tempem, džungle se očím diváků rozevírá plna pohybu, rychle se střídajících obrazů, charakteristickými zvuky, rytmem i melodiemi. Džungli je věnována i „ústřední“ píseň, až hymnus, vyznání vztahu k domovskému prostředí jejích obyvatel, jak je uvedl do obecného povědomí již autor původního eposu v próze.
Prostředí přibližuje nejen vhodně volená scéna, významným, nejen „podkresem“ je provázející volba světel a barev, projekce, přidávající na účinku i magičnosti. Dominantou je vysoká stavba, znázorňující poradní skálu z Kiplingových příběhů. V základně jsou skryty nory obyvatel džungle, na vrcholu okamžitě upoutá lidská tvář, hlava člověka, neúplná, naznačující životní cestu hlavního hrdiny k „přerodu“ – návratu k lidskému rodu. Svědčí pro to i stupínky, které jsou součástí celé konstrukce. Přehlédnout nelze, až surrealistické překvapení, vlastně v základně ležící klavír, evokující snad společnou blízkost řeči tónů a zvuků. Dominující stavba díky projekcím a osvětlení oslovuje změnami podob. Zvlášť působí, když nabírá podoby obrovského hada Ká, spouštějícího se a plazícího se odtud ku pomoci Mauglímu, vězněnému opicemi.
Děj se neomezuje na jeviště, které po obou stranách lemují lana, liány, umožňující obyvatelům džungle projevit obratnost a mrštnost. Možno říct, že celé dění probíhá téměř doslova v běhu, často po čtyřech, za četných, až akrobatických kousků. Divák má co sledovat i obdivovat. Prostorem divočiny se stává i hlediště. Nebezpečný Šerchán číhá, kde se dá, třeba docela vzadu, nahoře ve střehu, u okénka, za nímž pracují mistři zvuku a obrazu. Pan učitel medvěd v oranžovém, v pěkném a výborném podání Radima Sasínka, nacvičuje s mláďaty hry k přežití džungli. Vypustí je poklusem v kruzích prodrat se lesním porostem: řadami sesliček se sedícími diváky.
Pochvala náleží celému hereckému souboru, z nichž část úspěšně zvládla hned několik rolí. Barbora Dobišarová jako matka vlčice, která hájila lidské mládě a přesvědčila smečku, aby je přijala ze své, sehrála např. i netopýrka. Vilém Čapek skvěle zastal zásadní roli panthera Baghíry, Ústřední postavou Mauglího upoutal úspěšně roli naplnil Gabriel Kulíšek… Bylo by na místě pokračovat dalšími jmény aktérů. Všestranné nasazení všech z hereckého ansámblu bylo úžasné. Možná, že navzdory mládí, tomu odpovídající skvělé pohyblivosti kloubů a neúnavností svalové soustavy, přece jen vynaložený výkon pocítili. Ani bych se nedivil nad případně utrženým šrámem či modřinou. Satisfakcí byl závěrečný upřímný divácký potlesk. Ráno, po procitnutí ze zdravého spánku, po předchozím vypjetí nebylo jistě již památky. Nejméně do dalšího představení.
Realizační tým pod vedením režiséra Ondřeje Nosálka, současně autora scénáře, uvedl na jeviště brněnského divadla Radost první celovečerní hru sezóny. Celkový výsledek svědčí o maximu úsilí a nasazení, jak se odrazilo na jevišti. Říše džungle –MAUGLÍ vtáhla do dynamického děje, upoutala, sklidila zasloužený úspěch u premiérového publika. Hra je vhodná věkové skupině 7+ a jejich dospělým. Zařazena je přestávka, myslím, že děti nejnižšího uvedeného věku pozornost udrží, již proto, že na scéně se neustále něco děje, vše je plné pohybu a podnětů strhávajících pozornost. Otázkou je, zda divák v tomto věku, pokud příběh Mauglího nezná, je schopen celý příběh vstřebat, včetně pochopení rolí všech ostatních obyvatel z džungle. Ve výhodě budou ti, pro které příběh není zcela nový. Je proto na místě, že program k představení věnuje závěrečnou stránku stručné charakteristice jednotlivých postav. Sám bych si dokázal v celku hry představit trošku místa s volnějším tempem, třeba i kapku sentimentu z loučení s kamarády z dětství, i špetku k poslání člověka, který se loučí s dětstvím, musí opustit prostředí, jít ke svým. To je můj subjektivní pocit, poznámka která neubírá celkově zajímavému, velmi zdařilému a profesionálně odvedenému představení, jež osloví děti i dospělý doprovod.
Závěrem nelze opomenout, že Mauglím ukončila své dlouholeté působení v Divadle Radost dramaturgyně Eva Janěková, absolventka Loutkářské katedry DAMU v Praze, obor loutkoherctví. – Tehdy se ještě učilo i poctivé řemeslo, takže loutky vodit umím, dodává sama. V letech 1969–1982 měla angažmá v Malém divadle v Českých Budějovicích. Současně absolvovala dálkové studium divadelní a filmové vědy na FF UK v Praze. – V tom období tam byla řada skvělých pedagogů, vzpomíná.
V roce 1982 nastoupila v Radosti jako dramaturgyně, nějaký čas současně i loutkoherečka. Co, kde, kdy a jak, je na dlouhé povídání, tak snad jen to, že za to dlouhé období si ráda připomínám spolupráci s Jiřím Středou, Zojou Mikotovou, Petrem Kracikem, Zdeňkem Kaločem, Petrem Nosálkem, Pavlem Polákem, v Olomouci a Zlíně s Ivanem Balaďou – a v mém závěrečném období Radosti s Jirkou Hajdylou a Ondrou Nosálkem, rozvedla závěrem. Eva Janěková je autorkou rozhovorů s osobnostmi loutkového divadla v časopisu Loutkář a medailonů v publikaci NIPOS – Loutkáři.cz. A celým srdce spjata s divadlem a s Radostí. A to delší povídání? – Třeba někdy příště…
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 51)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
