Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 54)
Waldemar Plch (1946) je žijící legendou brněnské country. Zpěvák, moderátor i organizátor do ní vešel v době, kdy k nám vstoupila zvenčí, a rychle tu zdomácněla. Širokou popularitu získal výborný vokál Rangers, (později Plavci), strhující Greenhorns, pak, též z nutnosti Zelenáči, a další… W. Plch, rodák z Brna, se zde stal známou a nepřehlédnutelnou postavou. Ke zdejší country hudbě dlouhá léta neodmyslitelně patří. Nedávná pětasedmdesátka ho zastihla v plné aktivitě. – Příležitost na kus řeči, jak jsme si dřív slíbili. A tak zvu k procházce Waldovou country stezkou.
Walda Plch. Foto: J. Kratochvil
Jak jste se stal zpěvákem?
V rodině jsme nikoho s hudebním vzděláním neměli, otec ale hezky zpíval. Když jsem byl kluk, zazpívali jsme si občas dvojhlas. Docela nám to znělo. Až jsem čekal, že se ozvou sousedé proti rušení nočního klidu. Jenomže: ozval se potlesk! Tehdy mě napadlo, že bych to mohl zkusit se zpěvem. V šedesátých letech běžely v Brně soutěže, jmenovalo se to Hledáme zpěváka pro Brno. Zúčastnil jsem se, pak byla další kola v Jihlavě a v Třinci. Bylo to takové mé předstartovní období.
A jaké bylo další období? Startovní?
Musel jsem na vojnu. Hned v prvních dnech jsem s několika dalšími zbaštil i s návnadou oblíbený vtípek. Při nástupu velitel přehlédl mužstvo, a pak se obrátil s dotazem, kdo umí hrát na hudební nástroj. I já se hlásil. Brnkal jsem na kytaru, taky na bendžo. Jenže aktivita, v průběhu tehdy povinné dvouleté vojenské služby, se nevyplácela. Zvláště ne nováčkům: bažantům. Žádná hudba. Na druhý den jsme si museli přivstat na čtvrtou ranní a jít škrabat brambory. Pak už jsme byli bdělí, abychom nenaletěli. Za nějaký čas se situace opakovala. Tentokrát nikdo nezvedl ani prst. Až po několikátém ujištění, že je to myšleno vážně, jsme se dali přesvědčit. Dostali jsme opušťák a jeli domů pro instrumenty. Vznikl orchestr, a já byl zpěvákem!
Z vystoupení se skupinou Starý fóry. Foto: archiv zpěváka
A dál?
Po vojně jsem navázal výbornou spolupráci v Ostravě, se skladatelem Jirkou Zmožkem a textařem Vladimírem Čortem. Tři roky jsem pravidelně dojížděl natáčet do rozhlasu. Měl jsem své písničky a v Brně svou doprovodnou skupinu Faraons. Stal jsem se také jedním z pravidelných účinkujících v estrádách. Byly to zajímavé cesty, byl jsem mladý, všechno nové, hodně zábavy…
Někdy, počátkem sedmdesátých let, musel každý, kdo takto veřejně vystupoval, projít rekvalifikací. Bez té by na pódium nemohl. Jednou ze tří částí byla prezentace z vlastního repertoáru. Dost jsem přemýšlel, jakou písničku vybrat. Myslel jsem, jak chytře jsem zvolil Píseň o koni, na hudbu Jiřího Šlitra. Původní textovou předlohou byl jeden ze sonetů W. Shakespeara. Ve hře Taková ztráta krve, ji v Semaforu zpívali Suchý s Matuškou. Nyní jsem dozpíval já. Z pohledu, jakým si mě chvíli mlčky měřila vedoucí komise, jsem se obával, zda ne nadobro. Pak konečně povídá: Máte dobrý hlas. Jako zvon. Ale ten text. Co to má být? Kdo, prosím vás, takový nesmysl napsal? Nevěděl jsem, co říct. Prozradit Shakespeara, to by mohl být konec. Nejspíš by myslela, že si z ní utahuji, nebo se na ni vytahuji, chci ji zkoupat, usvědčit z neznalosti… Ani jedno nebylo dobré. Mlčel jsem a získal osvědčení 1. třídy. Ta nebyla nejlepší, ale nejnižší, pro trpěné, nejslabší estrádní umělce. Později jsem dosáhl na průměrnou dvojku. Tu měli, myslím, všichni, z těch trochu známějších, z Brna.
Brno – zlatá střední?
V rekvalifikaci střední, zlatá však ne. V Ostravě, té doby, měli několik opravdových špiček: – Špinarku a Marii Rottrovou. Ty dvě byly naprosté protipóly: živel a dáma. Hodně oblíbený a populární byl Pavel Novák, také Jaroslav Wykrent.
Vrátím se na začátek. Za jaký repertoár jste s tatínkem sklidili potlesk? Co jste zpívali?
Lidovky. Ty jsme uměli oba. Mají ke country blízko. Skoro každý zpěvák má nějakou v repertoáru. Nějaký čas trvalo, než k nám pronikla country, ani pro rozhlas nebyla zajímavá. Brno se hodně orientovalo na folklór a lidovou muziku. Já, asi jako většina, kterou přitahovala country hudba, jsem začínal u trampských písní. Ty také neměla doba v oblibě. Moravské lidové mám ale rád.Dokonce jsem si několik zazpíval na zájezdech, za doprovodu někdejšího vynikajícího cimbalisty BROLNu – Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Byl původem ze Slovenska, z romské osady, nedaleko dnešních hranic. Je s tím spojena zajímavá příhoda.
Stalo se při kvalifikačních zkouškách, to už byly ty, kdy jsem získal 2. třídu. Seděli jsme v lavici vedle sebe. Úkolem byl přepis písňového textu do notové osnovy. Když viděl, že jsem zadání splnil, přistrčil přede mě svůj prázdný arch papíru, s prosebným výrazem a vysvětlením, že si zapomněl vzít brýle. Vyplnil jsem za něj. Nemyslím, že jsem se zachoval nějak špatně. Jak už jsem řekl, byl Rom, výborný muzikant, s absolutním sluchem. To své opravdu uměl. Bylo by snad správné, aby neprošel a nezískal odpovídající kvalifikaci za svůj um? Pozval mě na Slovensko k oslavě svých narozenin, kde jsme si spolu zahráli. Vyslechl jsem spoustu melodií, nad kterými jsem žasl, písní v podání krásných zpěvných hlasů. Dodnes mě mrzí, že jsem s sebou neměl magnetofon, nic nenahrál. Blízkost našich lidových písní a country, vystihl Matuška, když řekl, že slovenský bača a Cowboys z Texasu jsou vlastně dvě různé podoby téhož autora.
Dlouhé roky jste nejen zpěvákem, ale i vyhledávaným moderátorem. Kdy to začalo?
Současně se zpěvem. Brzy, po svých začátcích, jsem měl vlastní doprovodnou skupinu. Měla název Faraons, abychom se odlišili od pražských Faraonů, o kterých jsme předtím nevěděli. Celý program jsem uváděl sám. Nakonec je to praktičtější. Víš, oč jde, nemusíš studovat podklady, odpadnou zbytečné náklady. Myslím, že jsem dokázal oslovit publikum, dokázal pobavit, brali moje bonmoty.
Stávalo se pak a platí dodnes, že si mě organizátoři různých setkání žádají přímo jako moderátora. Dlouhá léta provázím slovem třeba fotbalová utkání Bolkovy jedenáctky. Za tu nastupují borci z Brna, samá známá jména a tváře, především herci a sportovci, hlavně fotbalisté a hokejisté. Proti našim, dnes už průměrem blízko k šedesátce, nastupují většinou soupeři o generaci mladší. Jde o zábavu a legraci, a k té přispívám i já svými komentáři.
A co Country Opera?
Je už dávno, kdy mi napadlo, spojit své písně a moderování s nějakou větší akcí. Měl jsem dost přátel nebo dobrých známých i v Praze, kde přirozeně bylo vždy nejvíc populárních zpěváků a skupin. Tak vznikla Country Opera. Byl jsem moderátorem, jako zpěvák jsem vystoupil se svou doprovodnou skupinou, hlavním magnetem však bylo vystoupení hosta či hostů. Vždy šlo o známé zpěváky a zpěvačky nebo skupiny. Country Opery byly uváděny ve velkých brněnských sálech. Ta první, v Besedním domě, v Králově Poli, dne 23. 9. 1988, Hostem byl Michal Tučný. Během 25 let se konaly celkem pětašedesátkrát. Nejčastěji hostujícími byli ti, kteří hráli českou country, nebo k ní měli blízko. Waldemar Matuška takto v Brně hostoval šestkrát, za ním následoval Michal Tučný, a ze zpěvaček Věra Martinová. Nechyběl nikdo z tehdejší domácí „dvorany slávy“, vyjma Karla Gotta. Také on však měl i písně, které bylo možno zahrnout ke country. Mezi všemi účinkujícími se nenašel jediný, který by neměl a nezazpíval alespoň jednu píseň z daného okruhu. Původně jsem si říkal, že skončím v šedesáti, s odchodem do důchodu. Jenže limit byl prodloužen, tak jsem pokračoval dál. Moc zajímavá byla jubilejní 50. Country Opera. Konala se nedlouho po otevření brněnského IBC. Přípravu si vzal na starost Miloš Bernátek, který uplatnil své organizační schopnosti a zkušenosti. Program probíhal současně v obou velkých přízemních prostorách areálu s posunem programu tak, že diváci měli možnost přemístit se z jednoho místa na druhé, aby jim nic neuniklo.
Foto: archiv autora
Jak jste se potkal s Waldemarem Matuškou?
V šedesátých letech jsem jezdil na představení do Semaforu. Seznámil jsem se s Waldemarem Matuškou. Obdivoval jsem jeho hlas a přednes, blízké mi bylo i jeho bezprostřední vystupování. Když přešel do Rokoka, jezdil jsem na představení i tam, postupně jsme se spřátelili, po jeho úmrtí zůstávám v kontaktu s jeho manželkou. Společným úsilím těch, kteří měli Matušku rádi a stále rádi naslouchají jeho písním, se podařilo zachovat vzpomínky. V roce 2012 vzniklo v jaroměřické čtvrti Josefov, která je známá svou pevností, Muzeum Waldemara Matušky. Zasloužil se o to především jeho dlouholetý obdivovatel a přítel, pan Miroslav Frost. Většina exponátů je od něj, další od Olinky, manželky Matušky. Také jsem dodal různé předměty. Jsou ve třech vitrínách, nyní na zámku v Polici, kam byla sbírka přemístěna a letos v létě slavnostně otevřena. Stal jsem se ambasadorem Muzea Waldemara Matušky, vítal jsem a provázel výkladem první návštěvníky expozicí, připomínající éru zpěváka, kterého jsem si vážil a obdivoval, jako mnozí ho měl rád.
Jak vás to napadlo?
Nápad přišel taky dávno, ale rychle: Klobouk! Samozřejmě, klobouk. Kovbojský, jak sedne ke country muzice. A k tomu pár typických doplňků k vhodnému oděvu. Připomněl jsem si, jak jsem kdysi četl, nebo zaslechl, že kovboj neodkládá klobouk ani před usnutím. Vždy připraven na možné nepříjemné překvapení, spí střídavě na jednom boku, pak se převalí na druhý, proto má stetson tak zformovaný. Z nějakého starého filmu jsem si zas zapamatoval hlášku, že kovboj odkládá klobouk, jako poslední kus oděvu. Už jsem měl jasno. Nestačí narazit si jej na hlavu před vystoupením a pak, jen tak pověsit na věšák. Je třeba sžít se s ním, mít ho na hlavě stále. S tím jsem mezi zpěváky country začal možná jako vůbec první. Michal Tučný řídil auto zásadně bez klobouku, a pak najednou… Dokonce i Walda, můj starší a vážený kamarád. Najednou, klobouk i venku, na ulici…
///
Bylo dost toho, co se do povídání nevtěsnalo. Waldovo putování country stezkou pokračuje. Významným zastavením se měla stát Zlatá Country opera. Její původní načasování zkomplikoval covid, a přidaly se další problémy. Vystupuje tradičně se skupinou Starý fóry a nadále platí jeho asi nejznámější bonmot: Člověk vydrží bez jídla devadesát dní, bez vody pět dnů, ale bez country ani den. V roli moderátora se právě připravuje na jubilejní šedesátý pořad, v němž sedmým rokem, jednou měsíčně, vyjma letních, představuje známé osobnosti. Akce se koná v sále Kavárny u Žambocha. Vznikla v rámci projektu Moravská kavárna pro neslyšící. Návštěvníky, pravidelně zaplňujícími sál, jsou právě oni.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 54)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Luděk Petrovský
Pan Walda
je neuvěřitelně čistý člověk, kamarád, vynikajici hudebnik a já jsem neuvěřitelně pyšný, že se můžu zařadit mezi jeho známé.
Čest jeho životu.
23.01.2023 (6.57), , Trvalý odkaz komentáře,