Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 56)
Po 39 reprízách se diváci v roce 2020 rozloučili s inscenací Čarodějky ze Salemu činohry Městského divadla Brno. Po necelých dvou letech se Artur Miller vrací na scénu MdB se silným psychologickým dramatem Pohled z mostu (premiéra 11. 2. 2023). Dramaturgem je opět Jan Šotkovský, režiséra Mikoláše Tyce vystřídal domácí Stanislav Slovák.
Foto: archiv divadla
Hra světově proslulého amerického dramatika, dnes již klasika moderního dramatu, měla premiéru v podobě jednoaktovky, uvedené bez velkého zájmu v roce 1955 na Broadway. Autor hru přepracoval, rozepsal, po roce se úspěšně představila v Londýně, postupně se stala součástí repertoáru světových scén. Vychází z reálného námětu, příběhu, který autor vyslechl od jednoho z přístavních dělníků. Název hry pochází od Brooklynského mostu, z něhož pohledem možno vidět dva rozdílné světy, odlišné tváře New Yorku. Americký Manhattan a „italský Brooklyn“. Zde ve čtvrti Red Hook pracují italští přistěhovalci. Mnozí ovšem nelegálně, hrozí jim nebezpečí odhalení a deportace. Drama zasahuje silně do sociálního pozadí a problému přistěhovalectví, aktuálního dnes i v Evropě, včetně naší současné reality.
Do prostředí i příběhu uvádí ve hře advokát Alfieri, průvodce, současně bezprostřední účastník děje. Jeho začlenění do dramatu je organické, nenásilné. Pro roli byl vhodně zvolen Petr Halberstadt. Je přesně tím klidným znalcem práva, vědoucím, že litery zákona nemohou obsáhnout, ani postihnout vše nežádoucí v lidském konání. Věcně a jasně podává výklad ústřední postavě, přístavnímu dělníku Eddie Carbonemu. Stále jednoznačněji a rozhodněji se pokouší poradit nad rámec práva, přivést ho k pochopení jeho skutečného problému. Nabízí správný postup, rozumné rozhodnutí, přitom poznává, že marně, v duchu přesto doufá.
Foto: archiv divadla
Carbone společně s manželkou Beatricí vychovávají od malička dceru její zemřelé sestry. V době, kdy ije neteř Catherine sedmnáct, se dveře bytu otevírají dvěma mužům, příbuzným z Itálie, ilegálně příchozích za lepším životem. Vše, co dosud probíhalo především v nitru Eddieho a jeho vztahu ke Catherine v nejasných, drobných náznacích, stále víc proniká navenek. Mladší z dvojice přistěhovalců, zajímavý a zábavný Rodolfo, se líbí Catherine, zalíbení je vzájemné a probouzí vzájemný cit, lásku. To se ani trochu nezamlouvá Eddiemu, který věnoval dívce celý čas péči větší, než by věnoval vlastní otec. Oplácela mu dětsky stejným, měla k němu blíž než k racionálnější i obezřetnější tetě. Co bylo dosud, přestává platit, pro Eddieho je nová situace nepřijatelná. Odmítá ji, nachází pro to smyšlená, iracionální zdůvodnění, sám přitom není schopen, či odmítá připustit, co se děje v jeho nitru, jaké jsou určující motivy jeho jednání. Přesně to rozpoznává nejen advokát. Velmi citlivě vnímá postupující proměnu manžela, za upřímné i sebezáchovné snahy rozehnat hrozivé mraky nad celou rodinou, Beatrice. Zvlášť složité začíná být vše pro Catherine. Změnám v chování toho, kterého přijímala jako otce, zprvu nerozumí, nechce si připustit, „zakopává se“ únikem do vžité dětské role. Když už nezbývá a musí mu to své říct jasně a dospěle, je již pozdě.
Drama, po postupné, pozvolné expozici s drobnými náznaky toho skrytého pod povrchem, výrazně zrychluje tempo, uvolňuje silné emoce, dynamicky směřuje k tragickému rozuzlení. Hlavní postava propadla již příliš do hlubin vlastního vnímání a přesvědčení, deformovaného k patologii. To nakonec fatálně postihuje všechny zúčastněné. Miller mistrnou gradací textu plně uchopí diváka, navodí a udrží vnitřní napětí až do konce, přestože divák, téměř od počátku předvídá neodvratnost tragického závěru. Autor současně nabízí režii na přesně cizelované role zvolit odpovídající herce se schopností přiblížit je v jemných nuancích.
Foto: archiv divadla
Stano Slovák tuto příležitost jednoznačně plně využil, z výběru kvalitního činoherního souboru přesně a citlivě volil. Náročnou ústřední roli komplikované osobnosti výborně a přesvědčivě ve všech nuancích ztvárnil Petr Štěpán, určitě se zařadí k jeho nejzajímavějším a nejvýraznějším. Markéta Sedláčková jako manželka, svou Beatrice velmi přesně do drobných detailů vystihla, byla oním intuitivním ženským prvkem, jenž jasně vnímá, dokáže postupovat jemně i pragmaticky ve snaze zachránit, co se začíná potápět, poznává, kdy boj je marný. Catherine Barbory Slaninové zůstává dětsky křehká, následně jasně převzala dospělou roli. Rodolfo Martina Mihála byl přesně tím veselým, zábavným i přitažlivým mladíkem, trochu se vymykajícím prostředí. Zprvu nechápe nepochopení ze strany Eddieho, pak začíná správně číst averzi přecházející v hostilitu, postaví se podivnému sokovi. I když je vystaven hrubé síle a ponížení, jde čelem za svou láskou proti nepřízni osudu. Marco, starší z přistěhovalců, v přesném vyznění Kristiana Pekara, je klidným, rozvážným otcem, posílajícím vzdálené rodině téměř celý výdělek. Právě jemu je určen nejtěžší životní los s důsledky nejzávažnějšími. Existují zákony nepsané v právnických knihách, tam doma na jihu Itálie, vnímané jako věc cti, zákony vyšší, snad přímo od Boha. Obě polohy byly v Pekarově podání přesvědčivé, konzistentně tvořící celek charakteru.
Dvě epizodní role zastali Jakub Przebinda (Louis, přítel Eddieho) a Daniel Rymeš (imigrační úředník). Úspěšná inscenace stojí, zvláště významně, na hereckých výkonech. Byly skvělé. Scéna je jednoduchá, účelná, symbolizuje most z titulu hry. Kvádry rovnoměrně rozložené, jako by byly hraničními kameny mezi obydlím rodiny a vnějším světem. Pohledem na samy kvádry v odstupu dělených mezerami, možno si představit třeba kamenné monolity psaných zákonů, a prázdno mezi nimi, snad dávající znát o těch nepsaných.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 56)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
