Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 6)
Zítra (12. února 2021) oslaví šedesáté páté narozeniny Stanislav Moša, významná osobnost českého divadla, která se zapsala i do evropského divadelního dění. Ředitel Městského divadla Brno je s touto scénou dlouhodobě a neodmyslitelně spjat. Řada nabídek z Prahy a zahraničí, které nakonec vždy odmítl, to jen potvrzuje. Divadelní areál na Lidické ulici je jeho „dítětem“, které za jeho vedení a péčí rostlo, zrálo, objevovalo, nalézalo. Cestou s týmiž milníky pokračuje přítomností do dalších let.
Tři role a vize Stanislava Moši
Jak je známo z psychologie, každý z nás sehrává v životě (ať již úspěšně či méně úspěšně) celou řadu sociálních rolí, svým způsobem obdobným těm hereckým na jevišti. Náleží sem i role, které zastáváme v každém zaměstnání, ve své profesi. Stanislav Moša, divadelník, dokázal velmi úspěšně skloubit tři takové blízké, avšak odlišné sociální role, tři různé profese ve světě divadelního umění, v prostředí divadla. Dvě z rolí náleží ke kreativním, uměleckým, jedna je rolí manažerskou, při řadě specifik tohoto prostředí.
Ředitel MdB je znám jako velmi schopný manažer, stejně tak jako úspěšný režisér a autor (dramatik, libretista, textař). Tvůrčí umělec, stejně jako manažer, by měl mít svou vlastní vizi, o niž se opírá a usiluje o její naplnění. Také vůli, vytrvalost a řadu dalších vlastností nezbytných k její realizaci. Je dost těch bez vize, nemálo těch, co vizi mají, ne však opřenu o nosný základ. Vždy je málo těch, kteří ji dokážou uskutečnit a naplnit. Stanislav Moša k posledně jmenovaným nesporně patří. Jeho vizí bylo moderní hudební divadlo se vším, co k tomu patří. Začínal v menší činoherní scéně s ideou divadelní budovy s moderní hudební scénou, kvalitním souborem herců, zpěváků, tanečníků, orchestrem a soudobým přitažlivým, přitom hodnotným repertoárem. Podařilo se. Našel ty, které jeho idea nadchla, stejně se vyskytli i ti, co přicházeli nejen s nepochopením a kritikou, ale i s prostým negativismem. Moša si stál za nápadem a přes nelehkou cestou k výstavbě dotáhl uvedení soudobé Hudební scény do provozu. Vznikla jako druhá divadelní budova Městského divadla Brno. Její provoz byl slavnostně zahájen 2. října 2004. Nelze vynechat, že zásadní rekonstrukci a modernizaci se dostalo také původní činoherní scéně. Společně s nezbytným zázemím posléze vznikl kompaktní, současně městu otevřený areál s divadelním dvorem a možnosti open air akcí: dnes jedno z míst, jimiž se město může pyšnit.
S divadlem od dětství
Divadlo bylo sudbou jubilanta a rodáka z Nového Jičína vlastně od malička. Během základní školy navštěvoval na LŠU dramatický a výtvarný obor, po gymnáziu s rozšířenou výukou estetiky vystudoval hudebně-dramatický obor na konzervatoři v Ostravě, poté činoherní režii na JAMU Brně (1983). Souběžně s ukončením studia dostal nabídku od ředitele Milana Páska k angažmá do tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. Zde inscenoval více dramaturgicky zajímavých a režijně pozoruhodných představení. V roce 1987 obdržel nabídku do angažmá činohry Národního divadla v Praze, kde vytvořil inscenace Hubačův Modrý pavilon, Žáčkův přepis Ptákovin podle Aristofana či Spiróovu Zahradu. V letech 1984–1994 byl i pedagogem na JAMU, kde učil činoherní a muzikálové herectví, režii a management divadla. Tři roky vedl jako umělecký šéf Činoherní studio JAMU – Martu. V roce 1990 byl Stanislav Moša jmenován uměleckým šéfem Divadla bratří Mrštíků, v lednu 1993 byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován ředitelem, dosud Divadla bratří Mrštíků, od 1. června 1993 pak Městského divadla Brno, kde působí dodnes.
Režisér
Jako režisér má na kontě více než sto padesát inscenací, a to nejen na tuzemských scénách, ale i v zahraničí (Německo, Itálie, Slovinsko, Lucembursko, Švýcarsko, Slovensko, Rakousko, Chorvatsko, Holandsko, Portugalsko, Španělsko). Z činoherních režií připomenu alespoň několik z posledních let. – Antonius a Kleopatra (2020), Beanovo Novomanželské apartmá (2006), Mittererovo V jámě lvové (2006), Čechovova dramata Tři sestry (2009) a Strýček Váňa (2014), Kunderova Jakuba a jeho pána (2012) a v neposlední řadě Shakespearovy inscenace Benátský kupec (2014), Král Lear (2015) a slavnou Molièrovu komedii Lakomec (2018) v hlavní roli s Boleslavem Polívkou.
Jeho podpis režiséra nalezneme pod muzikálovými tituly jako My Fair Lady (ze Zelňáku,1999), Oliver! (2005), Čarodějky z Eastwicku (2007), Bídníci (2009), Probuzení jara (2009), Ptákoviny podle Aristofana (2010), Sugar! (Někdo to rád horké, 2011), Chicago (2011), Papežka (2012), Pokrevní bratři (2012), Kočky (2013), Flashdance (2013), Duch (2014), Johnny Blue (2015), Titanik (2016), Chaplin (2017), Horečka sobotní noci (2018), Rent (2018), Poslední loď (2019), Nine (2019) a Pretty Woman (2020).
Režíroval také úspěšná koncertní představení Muzikály z Broadwaye a Magical Broadway. Brněnský soubor se tak představil českému i evropskému publiku. Pod jeho režijním vedením vznikaly muzikály jako West Side Story, Cabaret, Jesus Christ Superstar, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Fame, Kráska a zvíře, Vrabčák a anděl a další, které se rovněž hrály v mezinárodních obsazeních v mnoha evropských městech. Pro Moravský podzim zinscenoval v roce 2010 Honeggerovo oratorium Johanka z Arku na hranici.
Televizní režií má na svém kontě několik záznamů divadelních inscenací realizovaných pro Českou televizi, např. Dokonalá svatba, Škola základ života a další. V roce 2011 moderoval vlastní pořad v Českém rozhlase Mikrofórum před půlnocí.
Autor
Jako libretista a textař spolupracoval především se Zdenkem Mertou a Petrem Ulrychem. V oblasti hudebního divadla vytvořil řadu projektů. Ve spolupráci s Mertou napsal muzikálovou féerii na motivy hry Williama Shakespeara Sny svatojánských nocí (1991), muzikály Bastard (1993), Babylon (1998), Svět plný andělů (2000), pohádkový muzikál pro děti Zahrada divů (2004) a hudební trilogii Osudová komedie – Peklo (2008), Očistec (2013) a Ráj (2020). Společně s Mertou také připravil megaprojekt Bernsteinovy Mše (1997 a 2001) s více jak 300 účinkujícími na Pražském hradě a v brněnské hale Rondo. Státní opera Praha v březnu 2005 uvedla v Mošově režii Mertovu operu La Roulette, pro kterou napsal libreto. Spolu s Petrem Ulrychem je autorem několika muzikálových balad – Radúz a Mahulena (1997 a 2016), Koločava (2001), Máj (2004) a Markéta Lazarová (2007). S Milošem Štědroněm dali vznik Hře o lásce, smrti a věčnosti (1998).
V činohře dosáhly největšího ohlasu Mošovy dramatizace románu Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy (1989), Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka (2003). Poměrně aktuální prací je jeho dramatizace románu Simona Mawera Skleněný pokoj (2015), nedávno uvedená v ČT.
Potlesk a vinš
Stanislav Moša získal řadu ocenění. V roce 1992 mu byla udělena Cena českého hudebního fondu za muzikálovou féerii Sny svatojánských nocí. V roce 1996 obdržel Cenu města Brna pro Městské divadlo Brno a na festivalu ve slovinském Mariboru získal za režii muzikálu Kabaret Cenu za estetický průlom. V roce 2002 mu byla udělena Cena města Nova Gorica za přínos k rozvoji vztahů mezi Českou republikou a Slovinskem. Muzikál Probuzení jara mu v roce 2010 přinesl Cenu Divadelních novin, v roce 2012 pak Cenu hospodářské komory ČR a Řád zlatého vavřínu. Následující rok byl vyznamenán agenturou DILIA Cenou za celoživotní úspěšnou uměleckou činnost. V roce 2020 obdržel Cenu města Brna za přínos v oblasti dramatického umění. V anketě Brno TOP 100 se každoročně objevuje mezi prvními třemi nejvýznamnějšími brněnskými osobnostmi a jeho Městské divadlo Brno se pravidelně umisťuje v sekci nejúspěšnějších organizací. Možno dodat, že četná ocenění herců i členů tvůrčího týmu MdB „tak trochu“ náleží i jemu. Ve svém divadle citlivou intuicí a znalostí vybírá nejen své následovníky, ale dává především příležitost mladým a pomáhá v jejich růstu. Studenti JAMU zde dostávají často první příležitosti na velké scéně.
Stanislav Moša je předsedou Asociace profesionálních divadel, v jejímž rámci se snaží o změnu nahlížení na profesionální živé umění. Jeho hlavním zájmem je prosazení tzv. kooperativního financování kulturních institucí a reorganizace příspěvkových organizací. Všechny jeho kroky v rámci Asociace vedou především k zajištění stability všech kulturních organizací v České republice v takové míře, aby měly dostatečné prostředky a možnosti pro tvůrčí práci, neboť divadla a další instituce v kultuře potřebují pro svou činnost dlouhodobé kontinuální podmínky na úrovni odpovídající evropským standardům.
Měl jsem možnost vícekrát se se Stanislavem Mošou setkat a hovořit. Je třeba říct, že právem požívá úctu za svou práci a dílo, které pětašedesátkou samozřejmě nekončí. Také pro svůj entuziasmus a vůli. Cestou za úspěšnou realizací svého snu překonal množství překážek, užil si ale i nepřejícnosti a zášti. Jeho krédem je však spravedlnost, k řešení problémů se vždy snaží přistoupit s empatii a pochopením. Je životním optimistou s pozitivním viděním a vírou, že v lidech převažuje přece jen víc toho dobrého. A tak, mohu-li, za četné přátele jeho divadla upřímný vinš: při pevném zdraví mnoho úspěchů, vždy potřebné štěstí a vše dobré do dalších let!
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
