Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 61)
Proslov Anny Polívkové (premiéra 12. 1. 2022) je uváděn i na letošní letní scéně Divadla Bolka Polívky. Polívková se v DBP objevuje často, dávno však již není vnímána především jako dcera všeobecně známé, populární osobnosti. Dobyla vlastní úspěch a oblibu diváků výrazným komediálním a pohybovým talentem, filmovými rolemi, širokou známost i vítězstvím ve sledované televizní Star Dance (2013).
Foto: archiv divadla
Na scéně DBP byla otci výbornou partnerkou v DNA, jeho autorské hře koncentrované na vztah otce a dcery. Ta, po matce pokračovatelka slavného hereckého rodu, v otcových stopách šla studijním zaměřením. Po absolvování konzervatoře v Praze studovala pod vedením Ctibora Turby na katedře nonverbálního divadla HAMU, pak v Paříži v Mezinárodní škole pohybového divadla Jacqua Lecoqa. Cestovala Evropou s pouličním klaunským představením a Kanadou se Sabooge Theater Company. Na domácí divadelní scéně sklidila zasloužený ohlas např. klauniáda o ženském přátelství a jeho podobách, v němž se výborně doplňovaly a úspěšně útočily na bránice diváků Krasavice interkontinentální – Arte et Marte –Marta Issová a Anna Polívková. (Uvedla La Fabrika v roce 2011, v obnovené premiéře dva roky poté. Hrálo se i v DBP.)
Proslov, v koprodukci DBP a La Fabrika, je uváděn jako pohybový one woman stand-up. Tradičněji „divadlo jednoho herce“, zde: herečky. I když vyjádření pohybem dominuje, slovo tu není zanedbatelné. Třebaže více spontánní odezvy a smíchu publika nabuzuje pohybový projev, v celku jde o propojení neverbálního s verbálním.
Foto: archiv divadla
Sólo klade, oproti běžnému divadelnímu představení stavícím, na interakci účinkujících, specifické nároky. Zpravidla mu svědčí spíš „komorní“ scéna s bezprostředním, osobnějším kontaktem s diváky, jež je třeba získat téměř za spoluherce. Ovládnout letní scénu, navíc prostornou, jako je ta na brněnské Kraví hoře, snadný úkol není. Polívkové se to dařilo. Umí pohotově zareagovat, vtipně zaimprovizovat. Dokázala se takto flexibilně zachovat např. i v situaci téměř hraniční: útoku chroustů na osvětlené jeviště. Ti si, v daném období, z dosud neznámých příčin, zbudovali na tomto z brněnských vrchů letiště se startovací runway k nočním náletům. Jak voják v poli, však aktérka, současně autorka, spolu s J. Burkiewiczovou režisérka inscenace, docela sama nebyla. Nápomocni jí byli Jiří Zeman a pes Vrabčák.
Představení začalo přesně ve stanovený čas, což je dnes i na divadle dost neobvyklý jev. Před mikrofonem stanul J. Zeman a přesvědčivě sehrál etudu dokonale zmateného a popleteného organizátora setkání s vítězkou divácké ankety a udělením ceny Zlaté srdce. Jenže, jeho budoucí nositelka, chybí. Bezradný činovník se omlouvá divákům, odchází, telefonuje přichází, snaží se, seč může, konečně naváže spojení, očekávaná už, už tu bude… Trvá poměrně dlouho, když v plenéru za sedadly s publikem zastaví auťák. Nemá tu co pohledávat, na šoféra důrazně, přes řady diváků vyvolává organizátor. Vzápětí nešetří omluvami, neboť z vozu vystupuje opozdivši se laureátka. V tomto punktu dodal přírodní amfiteátr dění punc atmosféry příjezdu hvězdy velké hudební show, jež komorní prostředí nabídnout nemůže. Docela trvá, než příchozí zvládne chopit se množství zavazadel i psa Vrabčáka. Na pódiu za náročného vybalování výstroje a dalších nezbytných předmětů, výměny obuvi, úpravy vizáže a zaparkování psa navazuje komediálně plynule na zmateného organizátora akce. Komika a klaunství Polívkové pohybový um, sama fyziognomie, pak i slovní hříčky v proslovu dávají znát o blízkosti s otcem. Zde se však nabízí ženský vjem, náhled a pojetí. Proslov je problém. Co říct? Budoucí nositelka ceny neví. (Že by se proto opozdila, nebo váhala, zda vůbec přijet?) Proslov opakovaně začne a nespokojeně ukončí.
Foto: archiv divadla
Další děj je sledem volně, nenásilně vázaných hereckých výstupů. Z těch pantomimických, komediálních, se snahou především pobavit, je to výborná baletní parodie, která také byla přijata největším diváckým aplausem. Příjemným zpestřením bylo vystoupení s šikovným Vrabčákem, k celkovému ladění celé inscenace dobře zapadly i telefonáty s matkou. Hlavní nosnou linkou však byly vnitřní pocity z udělené ceny, neverbálně i verbálně vyjadřované pochyby o velkých slovech s ní souvisejícími. – Člověk. Co a jaký je? Porozumění, láska, svět, lidé v něm… Polívková si s nimi umně i silně ironicky pohrává. Velmi vtipné a zdařilé je pantomimické ztvárnění více podob životní stereotypie, železné košile zvyku, měnící původně přitažlivé, lákavé. Působivá je např., dalo by se říci, anatomie člověka pohybově přiblížena částmi těla, snad nejbarvitěji podaná jazykem rukou. Vážné tóniny, kdy aktérka dává znát o vnitřních pocitech, jak je evokují velká slova, často vzletně deklamovaná i deklasovaná. Pohybem i slovem, vyjadřuje nejistotu, pocit ohrožení i vzteku, v emočně silně vypjaté pasáži s bláznivými výskoky s doprovodem slov a výkřiků na vyzdobeném minipódiu, ve skutečnosti trampolíně. Že člověk o světě, i sobě, snad stále míň či chápe, vypovídá před závěrem paradox, řečí čísel vyjadřující přesnost atomových hodin člověkem těžko uchopitelnou. Na závěr, herečka, ve vznosných šatech, vrací odlehčenou, pohodovou atmosféru tanečními kreacemi na několik známých melodií a rytmů.
Inscenace má samozřejmě pevný scénář, improvizace však k ní patří. Potvrdil to i fakt, že osmdesátiminutové představení 1. 8. 2023 se o dobrých deset protáhlo. Po zaslouženém potlesku Anna Polívková diváky pozvala na příště, kdy vše bude zas trošku jiné.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 61)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
