Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 66)
Sedmého září 2021 uvedla Činohra Národního divadla Brno premiéru dramatu A. P. Čechova Racek v režii Štěpána Pácla. Přibližně dva roky poté (27. 10. 2023) na úspěšnou inscenaci navázalo premiérové uvedení snad nejslavnější hry Čechova, Tři sestry.
Foto: archiv divadla
V Mahenově činohře se představilo opět s podpisem současného kmenového režiséra. Provedení se opírá o kvalitní herecké výkony vystihující charakteristiku postav, při citlivém režijním uchopení ducha a atmosféry vtištěných dramatikem. Realizace staví na respektu k textu a době, jíž prolíná očekávání velkých změn. Tři sestry, byť postavení dnešních žen ve společnosti je výrazně odlišné, stále oslovují. Jejich marné touhy po změně průběhu vlastních životů, jako jádro dramatu, se v různé podobě dotýká všech postav, hra tak má nadčasový dosah.
Štěpán Pácl, stejně jako v Rackovi potvrzuje, že si s Čechovem rozumí. Také nyní volil překlad Jaroslava Vostrého i některé spolupracovníky z předchozího inscenačního týmu. Dramaturgem je opět Jaroslav Jurečka. Hudba Marko Ivanoviče je i zde emotivně působivým doprovodem i akcentem. Autorem písňových, k ději přiléhavých textů, je režisér. Scénu vytvořil tentokrát Antonín Šilar. Je účelná, realistická. Prostorný pokoj, místnost, kde probíhá větší část dění, je vybavena mobiliářem, který si neklade za cíl vystihnout přesně dobu a místo, nesnaží se však ani o přenos do současnosti. Užity jsou pouze drobné detaily, evokující dnešek. Velmi vtipně např. sluchátka na uši. Ve skutečnosti jsou obranou – chvilkovým únikem před přívalem slov z okolí, věčně stejného deště slov i stesků, současně do světa vlastních představ, tužeb, nadějí marných a stále marnějších. (Sestry později stejným mechanismem takto unikají hrubé primitivní agresi švagrové do skrýše paravánu či jako dítě s hlavou pod peřinu. Ze základního prostoru lze projít do další, očím diváka skryté místnosti. (Obdobné řešení bylo u Racka.) Úvod druhé půle představení začíná na malé rozloze, spolu s nouzovým vybavením vystihující situaci po požáru města. Další děj kulminuje v dálce potemnělého prostranství možno zahlédnout shůry visící provaz, snad lano záchranné, nebo jen pro sedačku k pohoupání…
Foto: archiv divadla
Vše se odehrává na malém městě s vojenskou posádkou, vzdálené Moskvě, odkud sem byl odvelen otec, carský plukovník. Zemřel a zanechal tu syna a tři dcery. Nejstarší Olga (Kateřina Liďáková), učitelka, vlastně již stará panna, přepracovaná, unavená, snažící se mladší, když může, posílit, dodat víru v lepší příští. Máša (Eliška Zbranková) je provdána za profesora gymnázia Kulygina (Michal Bumbálek). Kdysi ji okouzlil vzdělaností, dávno vyprchal, oprýskal, nátěr, jen pouhý. Není divu, že se zamiluje do přitažlivého velitele baterie, podplukovníka Veršinina (Petr Kubes), leč se závazky, ženatého. Sic ne šťastně, s tím však srozuměného. Nejmladší Irena (Štěpánka Romová) touží po změně nejsilněji. Společným snem je návrat do Moskvy. Jenže: jak? – A s kým? Doba je blízká změnám, muži na to téma hovoří, filozofují. Pro ženy je vše složitější. Čechov má citlivý vhled do psychiky žen, umí je vykreslit v různých podobách. Irena má svou představu. Nenaplňuje ji žádný ze dvou důstojníků, kteří se jí dvoří. – Baron a poručík Tuzenbach (Pavel Čeněk Vaculík), a již vůbec ne obhroublý štábní kapitán Solený (Viktor Kuzník).
Překážkou k naplnění představ je i bratr Andrej (Jakub Svojanovský). S majetkem, po otci, k zajištění potomků, nakládá naprosto jinak, propadá alkoholu, karbanu, prohraje i dům, který měl náležet sestrám. Včas a předtím však neunikl bystré účelové pozornosti Nataši (Zuzana Černá). Po vášnivém sblížení následuje dítě a manželství. Nataša brzy panuje všem. Sestry ji právem přezíraly, současně však podcenily. Z. Černá sehrává roli blízkou té, co měla v Rackovi. Tam, když nezískala, koho milovala, volí pragmaticky spojení se submisivním, závislým partnerem, jehož ovládá i bezostyšně podvádí. Nataša ve Třech sestrách, kalkuluje od počátku. Postupuje jednoduše, přímočaře, bez nejmenších skrupulí ovládne celé pole. Jako jediná dosahuje změny, jak si předsevzala. Sestry, stojící nad ní vlastně vším, jsou vystaveny primitivní bezohlednosti a agresi.
Foto: archiv divadla
Jejich představitelky výborně zvládly rozdílné role s povahovými rozdíly při pojítku společných tužeb a nenaplněných nadějí. Jejich postavení, v němž, jak tonoucí chytají se i stébla, vystihuje skvěle groteskně pojatá scéna, kdy město opouští posádka. Pro Mášu emočně vypjaté loučení s láskou. Podplukovník Veršinin, nyní stéblo nehnuté, myslí již víc na nové stanoviště, loučí se spěšně vojensky, samozřejmě i v úprku před přívalem slz. Pak je však doslova povalem nečekaným příbojem, dlouho zadržované afektivní erupce, když k rozlučce s mužským elementem přidá další ze sester.
V mužských rolích dominoval výborným i přesvědčivým podáním Petr Kubes, v roli Veršinina. Podtrhl bych i výkony Michala Bumbálka, jako Kulygina a Romana Nevěčného, vojenského lékaře, více spíš představitele časté z postav ruské literatury jako „lišnij čelověk“. Pavel Čeněk Vaculík měl v zpodobnění barona Tuzenbacha roli podobnou již v Rackovi, kdy se stává pro ženský protějšek řešením z nouze. V prvém případě obětí lapenou po neopětované lásce. Zde Irena dlouho nad svazkem s nepřitažlivým partnerem váhá, nakonec přece svolí, to se však mění v tragickou tečku celého příběhu. Viktor Kuzník zde jako sok v lásce, agresivní hrubián, neschopný přijmout porážku, neměl tu šíři možností rozvinutí hereckého rejstříku, jako v Rackovi. Postavu v daných intencích vystihl a naplnil. Uznání náleží celému souboru, který bez výjimky odvedl kvalitní výkony. Třem sestrám v podání Činohry Národního divadla Brno možno jen přát hojnou návštěvnost, hlavně pak aby oslovila, zaujala a posílila řady obdivovatelů A. P. Čechova o další z řad mladých diváků.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 66)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
