Divadelní noviny > Blogy Paměti, záznamy a deníky

Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 7)

Po nedávném úmrtí Jana Vodňanského (19. 6. 1941 – 10. 3. 2021), básníka, textaře, písničkáře, současně absolventa dvou vysokých škol zdánlivě nesourodých (technika – filozofie), vyšlo více zajímavých vzpomínkových i hodnotících textů, často autorů, kteří se s ním znali. Rád bych přidal drobnou glosu, jednoho z mnoha těch, kteří v nedlouhém období plnili sály při mimopražských vystoupeních pánů Jana Vodňanského a Petra Skoumala (7. 3. 1938 – 28. 9. 2014).

Šedesátá léta byla érou malých scén, které oslovovaly kombinací písní, skečů, čtených textů, někdy uváděných názvem text-appeal, jindy zastřešených volněji koncipovanou dramatickou stavbou či kostrou. Jednou z inspirací bylo Osvobozené divadlo s dvojicí V+W (a J). „Divadla malých forem“ vznikala již ke konci padesátých let. Vzpomenout třeba Ivana Vyskočila, který stál u začátků, společně s Jiřím Suchým byl nejen autorem prvních text-appealů, jeho autorství stojí také za tímto názvem. Společně vystupovali od roku 1957 v pražské Redutě, Vyskočil byl i spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí (1958). V roce 1959 vznikl Semafor. U vzniku stála již ústřední dvojice ve složení Jiří Suchý a Jiří Šlitr. (Jako Brňan nemohu nepřipomenout, že v témže roce zahájilo činnost Večerní Brno. Do historie malých scén se zapsalo jako divadlo udivující ostrou, přesně mířenou, pro režim nepříjemnou satirou.)

Textaři Jan Vodňanský – obdobně jako starší Jiří Suchý – nalezli nezbytné partnery do dvojice: excelentní skladatele a hudebníky, navíc s osobitým smyslem pro humor a komiku. Před diváky tu nepředstupovaly dvojice komiků, klaunů, mistrů inteligentního slovního humoru jako legendární byli V+W (a J). Skladatel a hudebník Jaroslav Ježek byl ovšem nepostradatelný, i když jsem jej vložil pouze do závorky.

Dvojice S+Š, stejně jako pozdější V+S byly komplementární, vzájemně se doplňující různou základní oblastí vlastního tvůrčího zaměření, slova a hudby. „Partner“, zapojující se verbálně, však potřebný byl. Hudebníci z obou dvojic se tak stávali „přihrávači“ a vystoupení se účastnili i vlastními slovními vstupy. Jistě k tomu byli „tlačeni“ verbálně zdatnými „tahouny děje“, ale pravdědobně i vlastní iniciativou a potřebou. Jiří Šlitr brzy přesně nalezl a uplatnil vlastní komediální podobu, jíž byl Suchému svébytnou protiváhou. Introvertnější Skoumal byl spíše oním „tak jako ve staré Anglii“. Zapojoval se míň, jeho uměřenost ve výrazném kontrastu s nespoutaným, hlasitým Vodňanským však fungovala. Kdyby doba byla jiná, role obou by se nejspíš ještě vytříbily, usadily, posunuly dál. Jiná doba však – v dohledné době – nepřišla.

Pojetí humoru a komiky „starší“ a „mladší“ dvojice se lišilo viděním a východisky tvůrců, jistý vliv sehrál i rozličný čas, v němž se představili a formovali. Semafor nastoupil svou úžasnou (a stále pokračující) cestu s energií šedesátých let, plnou nadějí a optimismu. První velké období legendární scény ukončil tragický odchod Jiřího Šlitra na sklonku roku 1969. Semafor to v následujících letech snadné neměl a Jiří Suchý už vůbec ne. Nebylo však naštěstí přece jen tak snadné zcela zadupat do země divadlo s tak obrovskou a širokou oblibou, téměř jakési spontánně ustavené „národní instituce“. Stále kreativní, invenční, po právu ctěný, úžasný pan Jiří Suchý překonal ztrátu vynikajícího partnera i tíživou nepřízeň doby a našel Semaforu další cesty a podoby, novou ústřední dvojici. Divadlo žije a tvoří i dnes.

Vodňanský se Skoumalem se našli v šedesátých letech, domovskou scénou byl Činoherní klub. Do širokého povědomí však vešli v začátcích neblahého období tazvané normalizace, nejspíš s vědomím, že dlouhé trvání jejich setkávání s publikem mít nebude. Normalizace zasáhla do mnoha osudů, těm jejich se vyhnout nemohla. Osobitý a svérázný Vodňanského humor přitom z té doby vlastně klíčil, vyrůstal. Byla mu živnou půdou. Nešlo přitom o komiku bezprostředně reagující na stav společnosti a aktuální dění, nešlo mu o satiru, jak ji kdysi volilo Večerní Brno. Vodňanského komediální vidění, svérázné, současně poetické, bylo nadčasové, k absurditě doby přitom zvlášť výtečně pasovalo.

Vodňanského slovní hříčky a vtipné texty, samy mísící absurditu s naivismem, se do doby navážely a zasahovaly pod kůži příhodným, umným způsobem. Originální humor, dávající prostor volné asociaci a interpretaci, působil jak léčivé kapky na chvíli rozpouštějící okolní houstnoucí šeď. Byl vyhledávanou tabletou zahánějící marný vztek či úzkost, šlehem intelektuálním, současně trochu praštěným, rozesmávajícím až nechtěnými jinotaji. Neviditelní cenzoři mezi návštěvníky sálů je hledali a mohli naleznout téměř ve všem.

Humor Jana Vodňanského nejlíp vystihují samy názvy dvou slavných inscenačních „koláží“ Činoherního klubu vydaných záhy na dvou gramofonových (později CD) albech – S úsměvem idiota a S úsměvem don Quiota. Tyto polohy- svérázného „idiota“ a vizionářského dona Quijota – se v představeních Vodňanského a Skoumala umně proplétaly a splývaly. Punc jim dával syrový pěvecký přednes s nezáludným hereckým projevem a upřímným „pohledem bezprostřednosti“ Jana Vodňanského. Je otázkou, jak by se osobité duo v jiné době vyvíjelo, zda a jak by pokračovali. Zůstávají tak spjati s obdobím přechodu od naděje ke zklamání, skepsi, rezignaci. Dvojicí bez možnosti v započatém pokračovat.

Vodňanského tvorba byla přitom veskrze hravá, veselá a veselí nabuzující. Oni, třeba ti králíci, jak tak dupou pochodujíce v sevřeném trojstupu, budí smích jaksi automaticky. Jsou komičtí „an sich“, sami o sobě, generelně. Nastupující cenzoři byli bdělí i bystří. Pochodující králík, řeklo by se snad dnes, je dost zakuklená, poměrně sofistikovaná entita. Tehdy v takovém králičím trojstupu cenzor jasně viděl prvomájový průvod – existenční pochod, vysmívající se všemu pracujícímu lidu.

V jiném ze zvlášť podezřelých „hitů“, se pělo o maršálech, jak přicházejí a odcházejí. Nebylo sporu, které maršály vyzývá autor k odchodu. Nic nepomohlo, že v osvětleném sále vybízejí dívenky k tanci. Co však cenzor odhalil v konstatování o Freudovi, na kterého vždy dojde?  –  Na koho by mělo dojít?! Komu je výhružka určena? To už v člověku zatrne, co vše skrývá v podvědomí. A co závadného hledat v absurdním popěvku Pojďte, něco vám povím, ale neohlížejte se… za vámi jde grizzly… pozdě, pozdě… Jde přece o stručný popis situace, v níž se může ocitnout lidský jedinec fyzicky či jen symbolicky za všech dob. Nemusí přitom jít zrovna o konkrétního turistu zbloudivšího ve Skalistých horách. K černohumorné pointě dochází v životě i bez grizzlyho…  Co asi za medvěda cenzor odhalil?!

Pánové Vodňanský a Skoumal vystupovali, dokud šlo, po celé republice. Jan Vodňanský uměl během představení i pohotově zaimprovizovat, a to i docela konkrétně. Na jednom z brněnských vystoupení, snad ke konci devětašedesátého, jednu z písní proložil trochou scatu: šabadabadašabatadalhlavuzablatašabadabada… Byl jsem u toho. (Jaroslav Šabata, 2. 11. 1927 – 14. 6. 2012, filosof, politolog a levicový politik, v roce 1968 tajemník Jihomoravského KV KSČ, výrazný představitel reformního hnutí. Po okupaci otevřeně odsoudil Husákovu normalizační politiku podřízenosti sovětské moci, jednoznačně se postavil proti. Chartista, mluvčí, disident, více než sedm let strávil ve vězení. V Pithartově vládě byl ministrem bez portfeje.)

///

Více v DN a na i-DN:

Velký rozhovor s Petrem Skoumalem

Zemřel Petr Skoumal

Petr Skoumal – písničkář od piana

Seriál Jana Vodňanského: Nesouřadné vzpomínky (I. – X.),  DN 1-10/2020 – zde

Zemřel Jan Vodňanský

…

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 20. března 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ