Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 72)
V paměti Brna je uloženo dění a peripetie, jak se od devadesátých let zapsaly do osudu Jalty na Dominikánském náměstí, v sousedství Nové radnice. Pro nejvýznamnější z brněnských staveb architekta Jaroslava Josefa Polívky (1886 Praha–1960 Barkley), úspěšného nejen doma, ale i v zámoří, dopadlo nakonec vše dobře. Jalta z roku 1929, ve své době moderní městský palác s multifunkčním využitím, od roku 2019 opět přitahuje pozornost. Kompletní rekonstrukce za spolupráce nového majitele s památkáři, vrátila budovu původnímu účelu a otevřela veřejnosti.
Cabaret Janáček. Foto: archiv projektu
Dříve narození pamatují kino Jalta v podzemní části, někteří snad ještě jako Modernu, název, jenž náležel a slušel celé budově. Znovuotevření místa, kam se chodívalo za novými filmy, změnilo prostor k nepoznání. S vyvýšeným jevištěm a sálem vybaveným stolky s židlemi je koncipováno jako stylový kabaret, navazující na dobu proslavených pařížských, nechybí ani galerie a obrazy, evokující někdejší atmosféru. Na webových stránkách provozovatel píše: Studovali jsme celou historii, inspirovali se interiéry i cabaretním repertoárem, až vznikl náš Cabaret des Péchés – kabaret hříchů. Místo, kde se setkává umění nejrůznějších stylů…
V průběhu letošního ledna a února zde proběhla (a dosud probíhá) šňůra představení původního, trochu netypického kabaretu. Věnován je jedné z největších osobností Brna, Leoši Janáčkovi. Představení možno zhlédnout ještě 21. února.
Inscenační tým Cabaretu Janáček je veden režisérkou Hanou Mikoláškovou, současně autorkou scénáře. Dramaturgem je Miroslav Ondra, producentem Tomáš Tlučhoř. Ti se na více místech vyjádřili ke koncepci i zacílení představení. Možno říct krátce – vtipně i humornou nadsázkou, při zachování noblesy a obdivu přiblížit velkou osobnost světové opery, životem i dílem s kotvou v přístavu Brno.
Kabaret staví na Janáčkově hudbě, zachycuje dílo i život, nevyhýbá se i vážným momentům. Přeje si oslovit návštěvníky města, cíleně zahraniční. Z domácích, především mladé, obecněji všechny, které (dosud) neoslovila opera a klasická hudba, nebo konkrétně Janáček. Prostředkem je snaha získat návštěvníky hudbou, ale i trochu jinak: třeba klauniádou. T. Tlučhoř hovoří o hudební show o Janáčkovi a Brnu, která dosud chyběla.
Aranžmá a nastudování nese podpis Tomáše Krejčího, pohybová spolupráce: Roman Blumaier, scénografie – David Janošek.
Účinkujících je pět, každá role je připravena ve třech alternacích. Sám jsem navštívil představení 9. února. Roli Janáčka jako mima i klauna (včetně užití tradičního rudého nosu), výborně sehrál Miroslav Sýkora. Byl tmelem i dobře voleným pojítkem sledu epizod i celého děje, za přirozeně převažující hudby a zpěvu. Lyrický soprán Kataríny Haščákové vyzněl v lidové písni Lásko, bože lásko, stejně tak v přednesu z písňové tvorby Janáčka. Dramatický soprán přesvědčivě rozezněla Zuzana Čurmová svým vstupem z Její pastorkyně. Obě, též dramaticky i žensky, pustily se do sebe v souboji o Mistra, v dovedně koncipované scéně. Už je tak, že „tóny“ reálné hudby života bez not, se životu nevyhýbají. Později také z hudby zaznívají. Baryton Jiřího M. Procházky, v mužské menšině svůj díl uhájil, klavírní doprovod Heleny Fialové lze jen chválit.
Scéna je jednoduše a účelně řešena, mobiliářem klavír a „koutek“ k posezení, stojan s kostýmy k rychlému převleku. Ty byly dobře voleny, vynikly zejména při výstupech z Lišky Bystroušky. Výlety páně Broučkovy, zřejmě pro více komediální inspirace, dostaly trochu disproporciálně prostoru víc. Důležité jsou projekce propojující děj snímky města, představují místa spojená s Janáčkem i fotografie rodinné. Průběžně na plátně běží anglický text, překlady.
Velmi nápaditě a vtipně zazněly tóny Janáčkovy Sinfonietty v podání „sboru“ dětských frkaček. Komicky zdařilých momentů je víc. Hned na počátku představení vyznívá pasáž, v níž skladatel dává vědět o vlastní snaze a přístupu běžné zvuky zachytit hudebně, současně také o svém dynamickém temperamentu. Klaun vstupuje mezi diváky, projeví se i slovně. Vyslechnutá jména zapisuje v notách, a to, kam jen možno, co je po ruce: tudíž i na tu svou. Když nestačí, poslouží noha. S přehrávkou klavíristky spokojen není, pak ani s notovým záznamem. Mačká a odhazuje popsaný papír, pak po něm sáhne, rozprostře, uhladí – a znovu do toho. Tvorba může být někdy i fyzicky náročná. Pěkně je volen závěr, kdy mim – Janáček působivě a citlivě v pianissimo zakončí vlastním pěveckým přednesem.
Cabaret Janáček, projekt, který společně připravil brněnský Art HubTamuza a Cabaret des Péchés s cílem oslovit i publikum, které na klasickou hudbu běžně nechodí, vtipným pojetím a svižným dějem cíl naplnil. Myslím, že může svým dílem přispět, aby Janáček přestal být pro mnohé z Brna pouze jménem.
Již před lety, kdy janáčkovský festival začínal, bylo zřejmé, že obsahuje potenciál, který může a měl by být proměněn v největší hudební i kulturní událost města. Je třeba říct, že za současného vedení Národního divadla Brno se podařilo, takovou se stává. Dnes je uznávaným, cíleně se profilujícím mezinárodním festivalem s kvalitní zahraniční účastí, velkou návštěvností a odezvou. Jistá rezerva však existuje. Co Brňané a Janáček? Jak a v jaké míře pronikl Janáček a festival do širšího povědomí místních? Festivalové dny by se měly více promítat do dění města, být událostí, kterou žije a současně se představuje příchozím i vlastní vizitkou.
Cabaret Janáček mohl by být zejména v průběhu festivalu jednou z možností: osvěžujícím pohledem na Janáčka a jeho Brno při posezení ve stylovém prostředí Paláce Jalta.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 72)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
