Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 9)
Téměř šedesát let od premiéry (1962) a 55 roků po posledním uvedení hry (České Budějovice 1966) se Majitelé klíčů představili divákům v podání činohry Národního divadla Brno. Premiéra divadelní hry světově proslulého spisovatele, který je brněnským rodákem, se konala 22. května 2021 v Mahenově divadle.
Majitelé klíčů. Foto: archiv NdB.
Hra po svém vzniku a posléze vstupu na „divadelní prkna“ vyvolala před lety velkou polemiku i protichůdné interpretace. Nakonec převážilo uznání i nadšený ohlas diváků. V roce 1962 se stala významnou kulturní událostí a zaujala mimořádné postavení v moderním českém dramatu. Později dlouho uváděna být nemohla, není divu, že nyní jde o „come back“ zvlášť očekávaný.
Je paradoxem, že letošní premiéra byla trochu neobvyklou, totiž konanou za mimořádných protiepidemických opatření. Při dodržování všech pravidel, za omezeného počtu osob v hledišti, v ochranném respirátorovém maskování. Chyběla i slavnostní tečka po premiéře: společenské setkání realizátorů s návštěvníky i možnost diváků k vzájemné výměně dojmů.
Premiéra, pojmeme-li zcela striktně, to vlastně tak docela nebyla. Původně byla plánována na říjen předchozího roku. Zasáhl covid, takže se nekonala před diváky, ale před prázdným sálem, s hrstkou diváků z řad personálu. Hra se zpravidla usazuje i dozrává reprízami. Tentokrát, aby se naopak připravené nezapomnělo, bylo nutné hrát periodicky bez publika. Premiéru tak možno s trochou nadsázky mít i za osmou reprízu. Kola osudu vstupují nejen do dramat na jevišti a průběhu života divadelních her, ale dokonce i do hledišť a divadelních budov.
Majitelé klíčů. Foto: archiv NdB.
Milan Kundera nezahrnul své Majitele klíčů do autorizovaného seznamu vlastních děl. Myslím, že to rozhodnutí chápu, vůči hře jsem to však měl za nespravedlivé. Umělecký šéf činohry Milan Šotek, dramaturg představení, zahajovacím slovem vtipně, téměř aforisticky zauvažoval o zákazech kolem ní kroužících. Byl tu zakázaný autor a s ním zakázané dílo. Když padla poslední zábrana a autor svolil k uvedení, přišel ke slovu mocnější pan Covid – a s ním zákaz v divadlech hrát.
Majitelé klíčů – s autorským dovětkem „hra o jednom dějství se čtyřmi vizemi“ je nevelkého rozsahu, hraje se necelou hodinu a půl, obsah má však hutný. Kundera staví na přísně promyšlené stavbě, váží slova, cení si stručnosti a spádu, nemá rád rozvláčnost. Vize jsou podstatnou, organickou a rovnocennou součástí děje. Jak Kundera sám vysvětluje, jde o dva prolínající se příběhy. Prvý je malým a groteskním bojem o klíče. Druhý, vyjma úvodní reminiscence, sám vnímám především jako vhled do nitra hlavní postavy, jejích pochyb a rozhodování. Light design Martina Špetlíka zužitkoval příležitost k podtržení vyznění vizí, stejně jako hudba Ivana Achera. Režijně zvlášť silně působí závěrečná, chmurná vize s oprátkami, snášejícími se z výšin jak nad „odsouzence“ – tak na celou Zemi. Účinně vyřešil scénu Pavel Borák: dva vedle sebe sousedící pokoje spojené průchozími dveřmi jsou vybaveny přesně tak, jak předpisuje scénář. Konstrukce evokuje uzavřený skleník či akvárium, divák sleduje „lidské hemžení“ jako přes sklo.
K obsahu jen stručně: Jiří Nečas (Jakub Svojanovský) žije s manželkou Alenou (Zuzana Černá) v jednom pokoji, v druhém žijí Krůtovi – její rodiče (Tereza Groszmanová, Petr Kubes). Ti spatřují v Jiřím cizorodý prvek, Krůta úporně žádá zetě o navrácení propůjčených klíčů. – Jedna z půlí příběhu: banální, tragikomická bitva o klíče. Alena osciluje mezi manželem a rodiči. Rozmazlená, sebestředná, náladová, infantilní (snad až příliš). „Kulisy“ doby protektorátu otevírá příchod Věry (Petra Lorencová). Je z odbojové skupiny, hledá úkryt. Jiří ji dříve mlčením při výslechu na gestapu zachránil život. Jejich cesty se pak rozešly. Šel za velkou láskou, nebo si přál zmizet, skrýt se uvnitř rodiny, v klidu přežít? Je jen zbabělec, jak ho vidí Toník z odbojové skupiny? Do děje zasáhne vstup domovníka, který je konfidentem. Co následuje, otevírá nutnost rozhodnutí, které žádnou volbou nemůže vyústit ve šťastný konec.
Protektorátní doba je pouze pozadím umožňujícím postavit aktéry do hraniční situace. Jen Věra a Jiří vědí – a jen na něm leží tíha rozhodování. Ostatní netuší, v jaké situací se nalézají, zůstávají bez možnosti do děje zasáhnout, chod věcí ovlivnit. Zde je to hlavní, citlivý bod, vzbuzující otázky a polemiku. Co, či kdo nese vinu toho, že se stanou oběťmi. Divák sám je nucen klást sám sobě otázky a hledat vysvětlení. To je to, co činí hru dramatem nadčasovým.
Režii inscenace uchopil zkušený Martin Glaser, ředitel NdB. Herci pod jeho vedením odvedli solidní výkony. Mně osobně z hlavních rolí vystižením postav zvlášť oslovili Tereza Groszmannová i „majitel klíčů“ Petr Kubes. Nerozsáhlou, avšak podstatnou roli domovníka vystihl Martin Siničák, pochvala za sic nedlouhé, avšak účinně a sugestivně podané, náleží dlouholetým oporám činohry Vladimíru Krátkému a Janu Grygarovi.
Majitelé klíčů. Foto: archiv NdB.
Pro pamětníky bylo znovuuvedení Majitelů klíčů nutně i evokací nadějných šedesátých let kulturního a společenského vzepětí, vrcholícího „Pražským jarem“. Milan Kundera byl z nejvýraznějších osobností, současně významný aktér tehdejšího dění. Stejně jako jsem se těšil na premiéru, nyní napjatě očekávám hodnocení renomovaných divadelních kritiků – a ještě víc: na ohlasy mladých diváků.
V roce 1962, kdy hra vyšla i knižně, byla uvedena na deseti divadelních scénách dnešní ČR. Jen v dubnu proběhly premiéry na čtyřech různých místech. První uvedení přísluší ostravskému Divadlu Petra Bezruče. Následovalo Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc, pak brněnské Divadlo bratří Mrštíků. Národní divadlo Praha uvedlo hru v režii Otomara Krejči.
Hra neztrácí na sdělnosti a vyznění ani dnes. Současná inscenace Národního divadla Brno to potvrzuje.
V doslovu knihy vydané v Orbisu roku 1962 se Kundera brání vnímání hry symbolicky. Motivován byl asi i snahou chránit dílo před strážci vládnoucí kulturní politiky, kteří neváhali proti nežádoucímu zasáhnout ani v letech začínajícího postupného uvolňování. Kundera v doslovu píše: Rodina se hádá o svazek klíčů, ale když se to tak vezme, „tak ty klíče, jsou víc, než klíče“, tj. znamenají tu kromě sebe sama i onu Pitomost s velkým pé, o níž se vede odvěký boj kdesi v hlubokém podpalubí lidských dějin.
I když se nevztahuje k současné premiéře, přidám část z rozhovoru pro někdejší ústřední deník Rudé právo ze 14. 6. 1964. Myslím, že později narozeným může být výstižným obrazem o době, ale i jasně srozumitelném postoji Milana Kundery. Redaktor RP úvodem připomněl úspěch Majitelů klíčů v Sovětském svazu a v Západním Německu. Pak položil spisovateli otázku, co soudí o tom, že část mladé poezie vidí modernost v polohách, které hraničí s nesrozumitelností nebo s čistým artismem.
Milan Kundera, který měl v tom směru již dost vlastních zkušeností, odpověděl: Jsem racionalista a mám rád jasnou přesnost myšlenky. Váha lidského obsahu, jímž je zatíženo umělecké dílo, je mi mírou jeho hodnoty. Na literatuře padesátých let mi nevadilo, že se hlásila k realismu, nýbrž, že její realismus byl iluzívní, neracionální, neschopný jít na kořen věci, že to byl realismus pramálo reálný.“ – A pokračoval: „Ptal ses mně na naši nejmladší generaci. Musím tě zklamat. Sleduji ji dost nesoustavně. To, co jsem však četl, zdálo se mi být velmi vážné i sympatické. To máš tak. Řekl jsi pěkná slova o mých Monolozích. Ale před sedmi lety, když vyšly poprvé, byly autoritativně odmítnuty jako kniha dekadentní, cynická, „pomlouvající náš život“, zachycující člověka nerealisticky „mimo čas a prostor“ atd. Byly málem vyobcovány ze slušné literatury. Kde je tedy jistota, že to, co se nám dnes zdá být jen nesrozumitelné a artistní, neobjeví se nám třeba zase za nějakých těch sedm let jako obsažené a jasné?
Majitelé klíčů. Foto: archiv NdB.
Závěrem budu trochu osobní, vzpomínkou na brněnské představení v dubnu 1962. Byl jsem tehdy velký čtenář a „kinař“, nepravidelný divadelní návštěvník, dělník v tehdejší Chiraně, současně student před maturitou na večerní jedenáctileté střední škole pro pracující, možno říct, víceméně samouk. Představení Kunderových Majitelů klíčů bylo pro mě jedním z nejsilnějších divadelních zážitků, určitě největším od českého autora, co jsem tehdy měl možnost zhlédnout. Od Mrštíků, (říkávalo se i od mrštnejch), jsem odcházel plný vjemů a dojmů, nadšen natolik, jak se ani v mládí často nestává. (Později jen výjimečně, předchozím silným vjemům a pocitům se však nevyrovná.) Jde o jakousi snad užaslost s nadšením, jež umí nabudit divadlo a každé velké, smysluplné umění, niterný děj vyhrazený vymezenému životnímu údobí.
Tentokrát jsem s tím samým, neopakovatelným pocitem z divadla odcházet nemohl. Chyba nebyla na režisérovi, realizačním týmu, hercích, a již vůbec ne na autoru. Za to, že jsem dnes téměř čtyřikrát starší než tenkrát, jistě nikdo z nich nemůže. Odcházel jsem však z představení spokojen i potěšen z opětovného setkání s Majiteli klíčů a jejich prostřednictvím s Milanem Kunderou do Brna se vracejícím.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ladislav Vencálek
Dík za info,
výstižné a moc pěkné, že snad ani už do divadla nemusím. Ovšem, zůstane mi toliko setkání s Kunderovým dílem v mládí, no… Ale též jsem zvědav na reakci dnešníků.
29.05.2021 (9.25), , Trvalý odkaz komentáře,