Obdivovatel polobohů František Zavřel
Nájemcem krásné restaurace na pražském secesním nádraží Františka Josefa I. byl koncem 19. století podnikatel František Zavřel. V jejích prostorách rád sedával Eduard Vojan a pozoroval okolí. Byla to jakási jeho psychologická observatoř: na křižovatce cest se dají vidět lidé různých stavů, profesí i povah, a také různé situace, které se dají použít na jevišti. Součástí Zavřelovy restaurace byl i napoleonský salónek (v rodině panoval kult Napoleona), kde se scházíval se svými autory a výtvarníky Otakar Štorch-Marien, majitel známého nakladatelství Aventinum. Synem restauratérovým byl slavný režisér František Zavřel (1879–1915), který působil v Německu a v roce 1914 výrazně ovlivnil čtyřmi pražskými inscenacemi vznik expresionismu v moderním českém divadle.
Bratranci pražského restauratéra, učiteli Františku Zavřelovi, se v Trhové Kamenici blízko Havlíčkova Brodu 1. listopadu 1885 narodil syn, který dostal po otci také jméno František. Malý neduživý chlapec začal chodit do školy v Chrudimi, kam se rodina přestěhovala a kde také navštěvoval místní divadlo. Roku 1903 zde dokončil gymnázium, ale protože tajně odjel s dívkou, která byla zasnoubena s jiným, do Vídně, měl na maturitním vysvědčení zhoršenou známku z mravů. Milostnou báseň Hanel (1903) věnoval patrně právě jí.
V Praze začal studovat na Filosofické fakultě, ale po půl roce zklamán přestoupil na práva. Pro slabé srdce nebyl odveden do armády. Ve strýcově nádražní restauraci se roku 1916 často vídal s Eduardem Vojanem, kterého obdivoval. Ten právě exceloval v Kvapilově Shakespearovském cyklu v Národním divadle a potěšilo ho, že mladík jeho Shylocka v Benátském kupci charakterizoval jediným slovem „Rembrandt“, naznačujícím možnou inspiraci.
Zavřel už před I. světovou válkou napsal a začal vydávat svá první dramata: Simson, Oidipus a Jokasta, Don Juan. Podle Simsona, vlastně biblického Samsona, vytvořil Rudolf Zamrzla operu, kterou po válce uvedlo Národní divadlo. Dona Juana Zavřel dvakrát přepracoval, naposled pod názvem Kamenný host. Později předělal i řadu dalších svých her – odráží to autorovu neklidnou povahu i perfekcionismus.
Kritik první republiky
Roku 1918 dosáhl Zavřel titulu JUDr. Vznik republiky uvítal tragédií Boleslav Ukrutný (1919), jejíž ukázka – monolog titulní postavy – vyšla 28. října 1918 v časopise Cesta. Hra se zalíbila Jiřímu Mahenovi, který se přičinil o její uvedení na scéně brněnského Národního divadla.
Mladý dramatik se však od počátku rozcházel s ideály nové republiky, jak je definoval T. G. Masaryk. Ten podle mínění Zavřela samého pochopil, že hra Boleslav Ukrutný je namířena proti jeho filosofii: v Masarykově knihovně je údajně exemplář popsaný prezidentovými čtenářskými poznámkami. Zavřel, podobně jako po něm Milan Jariš ve hře Boleslav I. (1952), se pokusil dokázat, že český stát vděčí za svůj vznik nikoliv bojácnému Václavovi, jehož obraz poznamenaly církevní legendy, ale rozhodnému Boleslavovi, ve kterém uviděl rysy jakéhosi nadčlověka. Podobně Zavřel nahlížel titulního hrdinu své tragédie Král Přemysl Otakar II. (1921), která má některé společné rysy s Hilbertovým Falkenštejnem. Zavřel rád zobrazoval silné jedince, ubité malostí (českého) okolí. Idea nadčlověka mu splývala s vysněnou představou o sobě samém – byl silně egocentrický a velikášský, čímž přemáhal svůj napoleonský komplex, jenž mu výstižně svou karikaturou diagnostikoval Adolf Hoffmeister.
Zavřel si postupně zošklivil nejen Masaryka, ale i Edvarda Beneše. Toho proto, že v roce 1929 nevyhověl jeho servilnímu dopisu, jímž ho na základě své dramatické tvorby žádal o místo na Ministerstvu zahraničních věcí. Pracoval sice na Ministerstvu obchodu, kde se stal roku 1928 odborovým radou, ale cílil výše. Kvůli aféře se svým románem Fortinbras, konfiskovaným ministrem spravedlnosti kvůli pasážím, jež prý naváděly k násilnému odstranění Edvarda Beneše (byly kolem toho i interpelace v parlamentu), byl Zavřel v roce 1931 dokonce předčasně penzionován – živil se poté jako advokát a dramatik na volné noze. Rok předtím se oženil s herečkou Evou Vrchlickou, ale vztah netrval dlouho.
Jako dramatik byl rozhodně úspěšnější. Jeho veselohru Dědečkem proti své vůli proslavil Vlasta Burian a později byla zfilmována (1939 s Oldřichem Novým). Z jeho četných komedií byla za protektorátu zfilmována ještě Panna (1940), slaboduché konverzačce se však na Barrandově vysmívali a neuspěla ani u diváků zřejmě i proto, že Zavřelem jako posluhou režimu čeští lidé v té době opovrhovali. Na Národním divadle v Praze se roku 1937 hrálo jeho drama Kristus, kde titulní roli vytvořil Eduard Kohout a roli Satana Václav Vydra st. Satan jako advocatus diaboli hájí Krista před Pilátem a před odsouzením proto, aby zabránil jeho zmrtvýchvstání. Když se mu obhajoba při vší výmluvnosti nezdaří, vtělí se Satan do farizejů, kteří pak proti své vůli tančí u Kristova hrobu jakýsi expresionistický křečovitý tanec.
Ve hře Jan Žižka z Trocnova, uvedené 1936 v Městském divadle na Vinohradech, Zavřel působivě vylíčil slepého vojevůdce, jak jen podle zpráv poslů suverénně řídí bitvu. Kristus a Jan Žižka z Trocnova se stali součástí pozdější Zavřelovy pentalogie Polobozi (1941), která představuje vrchol jeho dramatické tvorby.
Zavřel zaujal žárlivě odmítavý postoj také ke Karlu Čapkovi, kterého nenáviděl jako stoupence Masaryka a Hradu. Přitom se Čapek, když byl dramaturgem a režisérem Městského divadla na Vinohradech (1921–22), nevyhýbal uvádění Zavřelových her, pouze těch s tématem nadčlověka, jejichž pathos pokládal za překonaný. Olga Scheinpflugová ve svých pamětech Byla jsem na světě (1988) hodnotí Zavřelovy dramatické schopnosti zcela negativně a prozrazuje, že nejen jí kdysi posílal své hry s příslibem hlavní role. Eduard Kohout (Divadlo aneb Snář, 1975) naproti tomu soudí, že jeho nejstarší hry však nejsou nezajímavé, mají osobitý, dynamický dialog.
Zavřelův dialog má skutečně většinou rytmickou pádnost, připomínající stichomýtii u Sofokla. Je jedním z mála českých dramatiků, který ovládá sevřenost a údernost. Trochu se mu v tom podobají Hilbert, Maria nebo Dyk. Je jedním z nejvýraznějších představitelů expresionismu u nás.
Fašista
Obdiv k Nietzscheho filosofii a pocit křivdy způsobený předčasným penzionováním přivedl Zavřela k činnosti v Národní obci fašistické. Roku 1941 byl díky korespondenci s ministrem Emanuelem Moravcem, který ho ujišťoval, že ne Mussolini, ale Hitler je velký muž, hodný obdivu, reaktivován, stal se vrchním odborovým radou Moravcova Ministerstva lidové osvěty a protektorátními úřady protežovaným mužem, jemuž mj. zařídili zmíněné natáčení jeho komedií na Barrandově. Do úřadu prý však nedocházel a pro konfliktní povahu se stal svým protektorům nepohodlným. Zbavili se ho elegantně: k šedesátinám ho vyznamenali čestným štítem s orlicí sv. Václava a definitivně penzionovali v roce 1944 s odůvodněním, aby mohl pokračovat v literární práci.
Když Národní divadlo přes odpor dramaturga Františka Götze nastudovalo Zavřelovo drama Caesar, režíroval je Jiří Frejka ve výpravě Vlastislava Hofmana, titulní roli hrál Zdeněk Štěpánek. Premiéra se uskutečnila za přítomnosti protektorátní vlády. Inscenace byla úspěšná, v letech 1942–44 se hrála celkem 41×. Zavřelova Valdštýna v režii Aleše Podhorského s Bedřichem Karenem či Josefem Tomanem v titulní roli hrálo Národní divadlo v Praze 35x. V Zemském divadle v Brně Valdštýna roku 1940 nastudoval a v roli císaře vynikl někdejší přední člen avantgardy, později nacisty zatčený a popravený Josef Skřivan – Valdštýna hrál Zdeněk Hofbauer.
Uvedené hry Zavřel vydal roku 1941 v souboru Polobozi (Caesar, Kristus, Žižka s předehrou Hus, Valdštýn, Napoleon), který dedikoval tvůrcům nové Evropy Hitlerovi a Mussolinimu. České umělecké kruhy knihu ignorovaly, na což si Zavřel stěžoval otevřeným dopisem. V odplatě otiskl autobiografii Za živa pohřben, v níž se vyrovnával s poměry a která předznamenala jeho poválečný osud. V ukřivděných formulacích se jasně projevuje jeho antisemitismus a nesnášenlivost, kvůli níž se často soudil a vydával různé polemické letáky.
Do každé z her Polobohů je vložen určitý divadelní nápad. V Caesarovi je to okamžik, kdy po zavraždění hrdiny zazáří jeho koruna ležící na zemi a efekt doprovází Beethovenova hudba. O Kristu a Žižkovi již byla řeč, ale je třeba dodat, že v předehře k Žižkovi Hus v kostnickém žaláři slyší zpěv z bujné hostiny císaře Zikmunda, jehož refrén zní Smysl života je žena!, aby jeho rozhodnutí neodvolat bylo ještě těžší. Ve Valdštýnovi předchází zavraždění hrdiny jeho snové setkání s mrtvým synáčkem, po němž přichází konec jako vykoupení. Před nebezpečím Valdštýna v Chebu varuje maska Smrti v masopustním průvodu…
Bezdomovec
V květnu 1945 Zavřela jako známou profašistickou postavu napadly revoluční gardy, byl zatčen a obviněn z kolaborace za Protektorátu. Pro nedostatek důkazů však byl propuštěn s poukazem na to, že jde o psychopata. Tvrdil, že se chystá napsat oslavnou hru o Stalinovi! Dostal výpověď z bytu a na zásah prezidenta Beneše mu byla odňata penze. Zpočátku se pokusil bydlet u své bývalé ženy, s níž se nakrátko v roce 1944 oženil, pak se stal de facto bezdomovcem. Vybíral zbytky jídla z popelnic a přespával, kde se dalo. Koncem listopadu 1947 ho našli vyčerpaného na lavičce v Letenských sadech a odvezli do nemocnice na Františku, kde po několika záchvatech mrtvice 4. prosince zemřel. Tisk o tom úsečně informoval až o takřka měsíc později.
O jeho životě a díle se za totality mlčelo, v úplné zapomenutí se však nepropadlo. Jak v Divadelních novinách (2012/2) připomněl Radim Vašinka, podle Zavřelových pamětí Za živa pohřben napsal Ladislav Stýblo hru Heroika (Play Zavřel), uvedenou v režii Zdeňka Čecháčka v brněnském divadle Čára po roce 1989. Moravské divadlo v Olomouci uvedlo Zavřelova Valdštýna (premiéra 21. 5. 1995) v režii Matěje T. Růžičky s Pavlem Juřicou v titulní roli (13 repríz) – hru a inscenaci analyzoval v hodnotné seminární práci František Zavřel – dramatik expresionista Vojtěch Kohoutek (Universita Jana Amose Komenského Praha 2010/2011). Stanice ČRo 6 vysílala literární pásmo Jana Sedmidubského a Eduarda Burgeta František Zavřel – provokativní literát jako zrcadlo První republiky (24. 10. 2010).
Zavřelova dramatická tvorba by neměla z dějin českého divadla zmizet, přestože autor zůstal jen malým českým člověkem marně celý život toužícím po velikosti.
Komentáře k článku: Obdivovatel polobohů František Zavřel
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
