Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Objevování vltavské Perly

V bývalé papírně ve Vraném nad Vltavou už déle než rok vzniká kulturní městečko Perla. „Založil“ je vydavatel, kritik a umělec Ivan Mečl, inspirován knihou Alfreda Kubina Země snivců. Vystavuje tu nestálou sbírku Národní galerie a chystá také Národ­ní divadlo. Na rozdíl od obou oficiálních institucí to prý budou podniky prestižní, proto jejich ředitelé nebudou za své funkce odměňováni, ale naopak za ně budou platit. Nadsázkou, smyslem pro absurditu, ale i svébytnou industriální poezií je Perla prodchnuta.

Jako většina jejích návštěvníků jsem Perlu objevila na facebooku. Vloni v létě. Zaujaly mě fotografie monumentální haly se zelení divoce prosvítající za mléčně zasklenými okny i avizované práce během Víkendu v Perle, při nichž se účastníci „zasviní od hlavy až k patě“ a budou „smrdět jako toulaví psi“. Ovšem byl tu i příslib kulturního zážitku, inscenované čtení S. d. Ch., dvojnásobného vítěze dramatické soutěže Alfréda Radoka, nebo možnost vidět první díla z nestálé Národní galerie. Co ovšem definitivně vybičovalo moji zvědavost, byla výzva k trvalému osidlování bývalé papírny těmi, „co tvoří“. Ivan Mečl nabízel umělcům, aby si v areálu Perly našli své místo, začali tu bydlet a pracovat a společně na břehu Vltavy stvořili Perlu.

První dojem z opuštěného papírenského areálu byl nečekaný: budovy a stopy po výrobních procesech ve mně vyvolávaly stesk po starých časech, něco jako průmyslovou nostalgii. Před rokem tu ještě nebylo mnoho stop lidské přítomnosti. Za každými dveřmi či vraty člověk tušil potenciální tajemství i nebezpečí. Při bloudění mezi budovami se mi neodbytně vybavoval Tarkovského Stalker. Možná díky všudypřítomné bujné vegetaci, která se uchytila na rampách, střechách i podél cest, a mnoha monumentálním cypřišům, které člověk ve fabrice vůbec nečeká.

Industriálních objektů proměněných v kulturní prostor ve velkých městech – Praze, Ostravě nebo Plzni – v poslední době přibývá rychleji, než hub po dešti. Je to móda. Staví se za evropské peníze, investují do nich a provozují je osvícení podnikatelé nebo města, sbírají se na ně finance na Hithitu. Perla je mezi nimi v mnoha ohledech výjimečná. Žádný plán přestavby ani velký investor neexistují. Zatím roste jen tolik a tím směrem, kolik nápadů, práce a prostředků do ní vloží její obyvatelé a návštěvníci. Taky leží mimo metropoli, v podstatě uprostřed přírody, dostupná po půlhodině cesty vlakem. Charakteristická je různorodost staveb v areálu, na nichž jsou patrné časové vrstvy. Zmizela strojní zařízení, ale zbyla tu všelijaká jejich torza a hlavně nepřehlédnutelné obří nádrže, v nichž se odehrávaly mokré papírenské procesy. Ty jsou pro performery – soudím podle toho, co jsem zatím v Perle viděla – mimořádně přitažlivé. Nejpodstatnější ale je, jak Perla vzniká a jak je provozována, Mečlův koncept, který chce v jednom prostoru přirozeně spojit tvorbu a umění s každodenním životem. V původní vizi je totiž Perla otevřená lidem nejrůznějších profesí, kteří si tu mohou zřizovat dílny, obchůdky nebo třeba restaurace. Její autor přiznává, že jeho představa městečka tvůrců je utopická. Dodává ale, že se může stát skutečností‚ a to paradoxně tehdy, když se nebude brát úplně vážně.

Dělníci umění

Kdykoli jsem Perlu navštívila, zahlédla jsem vizionáře Ivana Mečla v montérkách, jak občas projde mezi účastníky kulturní akce a spíš výjimečně se zastaví a prohodí pár slov. Víc než majitele nakladatelství Divus a vydavatele knih nebo časopisu Umělec připomíná dělníky, kteří tu vyráběli papír. Od roku 1837 v továrně rodiny Haasových až do roku 2000, kdy byla výroba v závodě, který tehdy patřil Jihočeským papírnám, definitivně zastavena. Jako by i těmi montérkami dával Ivan Mečl najevo, že Perla pokračuje „ve výrobě“. Koneckonců s papírem se tu nakládá pořád. Jeho nakladatelství sídlí v jednom z pater největší budovy a má tu i sklady.

Právě tady, v monumentálním centrálním prostoru propojeném schodištěm s labyrintem sloupů a menších místností v nižším patře, je kulturní život Perly nejčilejší. Je zvláštní pozorovat jak se duch budovy a všelijakých bizarních objektů, jejichž účel je současným návštěvníkům vesměs utajen, probouzí k životu a prosazuje se do výtvarných nebo performančních aktivit, na nichž zatím staví program Perly především.

Nedávno byl v jedné z obdélníkových van poblíž kavárenského posezení zřízen z vysloužilých vlakových sedadel kvakvapark. Pod vodní hladinou září bazénový tyrkys a nechybí ani lehátko a slunečník. V horkém létě ideální dětské brouzdaliště. Mimochodem koncentrace dětí a psů, vesměs voříšků, je na akcích Perly mimořádná. Kousek od kvakvaparku je suchá koruna stromu zavěšená v otevřeném prostoru mezi patry jako hnízdo. V průčelí haly visí na zdi obří vlajky s výrazným grafickým motivem jako před vládní budovou nebo sjezdovým palácem. Narazíme na mnoho nenápadných instalací věcí, možná nalezených při vyklízení areálu, nebo třeba vzkaz Help me vyřezaný do kusu vlnité lepenky na místě, kde nejspíš visela nějaká varovná cedule pro obsluhu zařízení… Je také možné, že některé věci v prostoru někdo „jen“ zapomněl. Na prezentaci autorů se v galerii Perly moc nedá. Vykládám si to jako součást vzkazu, že nakonec je důležitější, že věci vzniknou, než to, kdo je vytvořil. Možná se i touto nedeklarovanou, ale prakticky provozovanou anonymitou budovatelé Perly hlásí k bezejmenným dělníkům, kteří tu nějakých sto šedesát let vyráběli speciální papíry žádané z celého světa.

Sleduji čtyřicetiminutovou dokumentaci papírenského provozu pouhé tři měsíce před tím, než byl provoz papírny ve Vraném definitivně zastaven, natočenou v roce 2000 evidentně „z lásky“ k místu a s vůlí zachovat alespoň jeho paměť. V příběhu Perly svědčí videozáznam o divokých privatizačních devadesátých letech, kdy vzal za své nejeden podnik s tradiční výrobou. Zároveň si uvědomuji, že v tom, jak nyní Perla vzniká, je vlastně intenzivně přítomen i neokázalý patos lidské práce. (Právě historii továrny se věnoval v uplynulém víkendu program Perla v prachu / Perla in Dust, uspořádaný v rámci Dne památek techniky a průmyslového dědictví. A zmíněný záznam se na něm samozřejmě promítal.)

Perla roste

Na konci července se do Perly po roce od první návštěvy vracím jako účastnice performance dámské trojice Křivánková, Kozubková, Ferencová s názvem Expression Hurts (volně „projev zranění, poškození, dotčenosti“). Čeká mě překvapení. Na každém kroku už narážím na pestře zabydlené ostrůvky – dětskou houpačku a bazének, několikeré opravené dveře s legračními „předzahrádkami“, vyměněná okna… U vchodu do areálu na místě vrátnice funguje kavárna a na břehu Vltavy vyrostla dřevěná pontonová pláž s výhledem do krajiny. Nečekaná byla i dobrá stovka návštěvníků svolaných facebookovou pozvánkou. Performerky Křivánková a Kozubková pojímají produkci jako průvodce po území domorodého kmene a jeho vztazích, putování budovou s řadou dialogických situací v prostorech doplněných instalacemi. Expedice mezi domorodce vyvrcholila monumentálním zvukovým i vizuálním zážitkem v hlavní hale, v němž účinkoval i ten den mimořádný úplněk Měsíce.

Akce v Perle oproti loňskému roku viditelně zhoustly. Prostor objevili tvůrci a organizátoři festivalů. Hrálo tu letní kino Perlové filmy, třeba unikátní snímek dokumentující život Eskymáků: Nanuk, člověk primitivní. První víkend v září se odehrál v „režii“ výtvarnice Lenky Klodové Festival nahých forem – řada performancí, které reflektovaly kulturně, sociologicky i filozoficky zatím nevytěžené téma nahoty. Svůj večer bude mít v Perle 26. září i festival divadelní a jiné alternativy Příští vlna/Next Wave. Antonín Brinda představí projekt oslavující genia loci papírny Teror jako ismus: Estetika vzdoru.

I když jsem od Ivana Mečla nikdy neslyšela ani nečetla módní marketingové floskule o kreativním průmyslu či fundraisingu, Perla roste a nabaluje na sebe další tvůrce. Zatím jsem ale nezmínila to podstatné, totiž komu areál patří a co to všechno stojí. Ivan Mečl v této souvislosti vypráví, jak cestou z Davle narazil na vyvěšenou nabídku pronájmu skladových prostor v areálu bývalé papírny. Právě si chtěl po několika letech působení Divusu v Praze na Vltavské pořádně odpočinout a někam deponovat neprodané knihy. Seznámení s majiteli, italskou developerskou společností s českou účastí, ovšem přineslo nečekaný výsledek – téměř symbolický nájem a hlavně volnou ruku v budování Perly. Nahlédnutí do katastru nemovitostí a obchodního rejstříku jeho slova upřesňuje: společnost osvícených investorů se jmenuje Vrane River & Green, s. r. o., má italského jednatele a společníka v Lucembursku. Velkorysost developerů vysvětluje podstatná okolnost – ­areál leží v povodňovém pásmu, což jeho využití výrazně omezuje. Pro Mečlovu Perlu je to naděje dlouhého života.

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 14. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Objevování vltavské Perly

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ