Divadelní noviny > Kritika

Obludná pohádka

Sociální kritika je také velmi oblíbené téma. Vznikají televizní i filmové dokumenty o vztazích mezi Čechy a Romy (promiň Mácho, dnes to tak chtějí) či o situaci v severních Čechách. Píšou o tom noviny, mluví se o tom v televizních zpravodajstvích. Tak proč by o tom nevznikla i inscenace, že? A proč to neproložit ještě dalšími sociálními problémy – maloměsto, lidé na maloměstě, co se všichni znají, hiphopová kultura jako únik z reality, rodinné problémy a občané versus (ne)volení zástupci. To vše zabalené do srozumitelné jednoaktovky Obludov z pera mladého nadějného tvůrce a držitele Magnesie Litery Jaroslava Žváčka a v režii už zavedeného režiséra Jana Prušinovského.

Jaroslav Žváček, nejslavnější literát obce Bludov, který leží necelých šest kilometrů jihovýchodně od Šumperka, vymyslel poměrně jednoduchou zápletku, která navíc klidně mohla být původně článek v okresních novinách: V obci Bludov žijící ctihodný Cikán Kraken (Jan Plouhar) musel na popud místního katolicko-komunistického zastupitelstva zavést vstupné (celých 15 Kč) ve svém klubu Domino a zamezit vstup mládeži do 15 let (15 let, 15 Kč, jak říká), neboť se mu tito zde opíjeli, sexuálně obtěžovali obézní děvčata („vepřovky“) z nedalekých lázní, která si do Domina přišla občas povyrazit, a navíc zde v nočních hodinách „dělali vandalismus“. To se znelíbilo místnímu čtrnáctiletému umělci, hiphoperovi Pepovi aka Chosému Machiavelli (Lukáš Příkazký) – snad to píšu správně –, který se v Dominu opíjel, aby sbíral inspiraci pro svůj další song. Proto, když se jeho kamarád, místní blázen Vilda aka Retardovaný ledňáček (Pavel Šimčík), spustí s Krakenovou dcerou, třináctiletou Žanetou, a Kraken mu hrozí policií, rozhodne se Pepa Krakena zníčit a podnikne v klubu Domino zapovězený trojboj, tzn. coby nezletilý se opije, „opíchá vepřovku“ a udělá vandalismus – nasprejuje písmeno „o“ před nápis Bludov na místní autobusové zastávce. Klub Domino tak musel být zavřen a Pepova výhrůžka se splnila. Kraken ovšem na policii nešel…

Hra obsahuje skutečnosti nereálné až pohádkové. Skutečně by si nechal Cikán vyhrožovat čtrnáctiletým vejrostkem? Skutečně by takový Cikán nezabil „dementního“ Vildu, když by se dozvěděl, že měl styk s jeho nezletilou dcerou? Skutečně by takový Cikán nezabil ani Pepu poté, co mu jeho vinou zavřou klub, který jej živil? Skutečně je tento Cikán v obci sám? Tady je potřeba ještě dodat, že Plouharův cikánský akcent je jedinečný a v žádném případě parodický, aspoň co se mých zkušeností s tímto etnikem týče. Komičnost jeho proslovů vězí spíše ve slovním výběru, ale samozřejmě přízvuk mu dodává jadrnosti.

Pohádkové prvky nese i fabule textu. Tři „kouzelné“ věci se musí stát, aby byl Krakenův klub zavřen – opít se, „opíchat vepřovku“ a udělat vandalismus. Čeká se proto na (anti)hrdinu, který třemi náročnými úkoly projde, a završí tak existenci místa, které sám zbožňuje, kde je mu „prima“ („Nemůžu jít do Domina, kde mi bylo vždycky prima.“) a kde ho sám Kraken prakticky odkojil („Vždyť jsem tě sem pouštěl, to ti snad nebylo ani deset… a dostals někdy pivo podmíráka?“).

Scéna si vystačí pouze se zastávkou autobusu, kde Pepu zachycujeme hned ze začátku, jak tvoří svůj hip-hop (mimochodem první obraz tvořícího Pepy je asi nejvtipnější z celého představení a Lukáš Příkazký dokázal z hip-hopu vytáhnout to „nejlepší“ od drsných grimas, přes tanec až po uhozené rýmy a vytvořil funkční parodii celé kultury, až se vnucuje myšlenka, jestli už samotná kultura není parodií sama sebe), kde přespává, když je jeho otec–kamioňák na cestách a jeho matka si domů tahá jiné chlapy, kde se setkává s Vildou, který teď zrovna dělá do metalurgického byznysu, což znamená, že krade kovové trubky od plotu, a také s Krakenem, který sem chodí vylepovat plakátky na akce v Dominu. Topos zastávky je v české vesnické kultuře důležitým bodem a v podstatě plní funkci středobodu vesmíru. Setkává se tu mládež, ale i starší občané a lze tu naplno produkovat „umění“, což v hospodách často nejde. Chcete-li s někým „hodit řeč“, je prakticky jisté, že bude na zastávce.

Z čeho však plyne to, že chápu vztahy mezi „bílými“ a „hnědými“ Čechy takto pohádkově? Z předsudků pochopitelně, z mediálního obrazu a z nevědomosti, jsa rodilý Pražák. Ale i kdyby mi potvrdili občané všech takových Bludovů, že takto to nefunguje a že se nemýlím, nevadí: pohádka je od toho mít utopický sen a ten zrealizovat. Ukázat, že to jde i bez kouzel. Proto je Obludov tak důležitý – jde proti předsudkům, ví, že jej neuvidí davy, ale ani to nevadí, aspoň těm pár nabídne jinou realitu, vstřícnější, která třeba je možná. Vedlejší příběhy o nevěře matky Pepy a o lásce mezi Vildou a Žanetou jen dotvářejí vesnický mikrokosmos, umocňují pocit běžnosti „bludovského ghetta“ a především marginality všech osudů v rámci velkého světa, ale fatálnosti světa Bludova.

V tom tkví výjimečnost inscenace – nečiní si nárok na nějaké hlubokomyslné divadlo plné filosofických odkazů, ataků na divákovo myšlení, na jeho vlastní život. Je to řemeslně dobře udělaná komedie, v níž hrají výborní herci, která nepotřebuje důmyslné scénografické vychytávky, která však dokáže diváka do představovaného světa vtáhnout a nabídnout mu na chvíli trochu jinou, přesto známou realitu.

A studio Rubín – Jaroslav Žváček: Obludov. Režie Jan Prušinovský, kostýmy Ivan Stekla, zvuková dramaturgie Hynek Nováček. Premiéra 3. listopadu 2013.

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 5. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Obludná pohádka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ