Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 4)
Literárky, jejich polistopadové obnovení, vzestup a pád
Časosběrná reportáž třiadvaceti let
Díl IV.
Nová krize
přišla v předjaří roku 2005, teď už s hrozbou úplného zániku periodika. Tentokrát jsem se rozhodl další turbulenci českého kulturního života zaznamenávat průběžně od samého počátku, když už pro nic jiného, tak pro historii.
Opět jsem začal jako pozorovatel sice blízký – pražskou redakci ve Školské ulici jsem měl z domova na Letné čtvrt hodiny jízdy na kole a z FFUK, kde jsem pracoval, ještě blíž – ale nezaujatý; ani teď jsem nebyl nic víc než pravidelný čtenář a přispěvatel. V redakci jsem fyzicky nikdy nebyl a nikdy jsem v LtN nepracoval. S nikým z dosavadních redakcí, z redakčních rad ani z VSPLN – s výjimkou J. Cieslara a V. Justa, kolegy ze studií i ze současného působení na FFUK – si netykal. Byl jsem dokonce ještě nezávislejší než posledně, protože LtN už několik let neplatily žádné honoráře, což ovšem nebylo nic neobvyklého (literární obtýdeník Tvar je neplatil již od roku 1993). Spočítal jsem, že při honorářích „obvyklých“, tedy vyplácených tehdy podobnými časopisy (např. Divadelní noviny), by to u mne dělalo asi 30 000 Kč ročně. Nic proti tomu, nikdo mě psát nenutil, jenom mně přišlo líto, že si tento nesporný sponzoring nemohu odečítat ze základu pro výpočet daně z příjmů.
+
Na podzim roku 2000 zaútočil na LtN Ivan Brezina článkem Literárky vzhůru nohama (Reflex 2000, 49). V úvodu cituje z mého sborníkového textu (Komu patří Literární noviny?, Listopad ´99, Liberec 1999, s. 43-45) a dále pak dovozuje, že současnou tvář LtN nedemokraticky „zařídila“ skupina osmašedesátníků, pro které je levicově zelený radikál J. Patočka jakousi inkarnací jejich revolučního, antikapitalistického mládí.
Článek byl možná i trochu nespravedlivý, ale v lecčem jsem mu musel dát za pravdu, především v tom, co jsem poznal jako autor na vlastní kůži: v LtN byla zavedena cenzura vůči nesouhlasným názorům, politickým nebo i jiným. Kupříkladu v otázce po zdrojích elektrické energie u nás zaujaly LtN militantně „antijaderné“ stanovisko a odmítaly uveřejnit neprůstřelnou námitku, že dokud tu bude v provozu jediná tepelná elektrárna, je ta jaderná vždycky mnohem ekologičtější alternativou (a to včetně množství produkovaného radioaktivního záření).
V závěru I. Brezina psal, že LtN podporují ekologistické hnutí Duha, které je finančně podporováno z Rakouska, přičemž LtN jsou (prostřednictvím MK ČR) „kontraproduktivně“ podporovány ze státního rozpočtu ČR. To druhé byl nesporný fakt. Zda byla pravda i to první, nevím.
Kdo podporuje Duhu? FOTO ARCHIV
Další Brezinova kritika, nazvaná Literární tunel, vyšla v únorovém Reflexu XII, 2003, 6. Zde už je snaha po objektivních důkazech. Cituje se např. z analýzy, kterou si v Ústavu pro českou literaturu ČAV objednalo MK ČR a ze které vyplývá, že literaturou se LtN zabývají pouze ze 46% svého rozsahu. Zato se zabývají bojem proti ODS, globalizaci, jaderné energetice, supermarketům, dálnicím atp. Polemické názory netisknou.
Jako pravidelný přispěvatel v oblasti umění (divadlo, rozhlas) jsem mu musel dát za pravdu – mé občasné polemické texty na mimoumělecká témata končily vesměs v koši. O umění si piš co chceš, ale do politických či společenskokritických problémů se nepleť, na to zde má monopol redakce! Tak nějak se mi to jevilo.
Jako vrchol drzosti jsem, shodně s Brezinou, chápal Patočkovu polemiku s novou knihou Pavla Kosatíka o Ferdinandu Peroutkovi. J. Patočka v ní projevil zoufalou nekvalifikovanost, literárněvědné diletantství a ideologickou předpojatost.
Dále pak Brezina poukazoval na sporné momenty financování LtN. Podobně jako svého času televizní společnost CET 21 – NOVA, resp. V. Železný, i Jakub Patočka se dopouští „etiketního podvodu“, protože provozuje úplně jiný časopis (ovšem nevýdělečný, naopak, se státní podporou), než jaký při „konkurzním“ nástupu slíbil a než na jaký podporu dostává.
Sponzorem LtN je Nadace Michala Kocába, stálo v tiráži (vedle uvedené podpory MK ČR). M. Kocáb ustavil tuto nadaci vkladem třicet milionů korun, získaných prodejem svého podílu v privatizačním fondu Trend. Lidé, kteří fond koupili, jej obratem vytunelovali. Podle MFDnes přitom tuneláři Kocába vyplatili právě ze zločinně „vyvedených“ peněz. Jakub Patočka, který ve svých článcích brojil proti „mafiánskému kapitalismu“, si tedy nechal médium k publikování svých ohnivých kritik platit ukradenými penězi.
Michal Kocáb dnes… FOTO ARCHIV
Tato, svým původem kriminální finanční podpora „Patočkových“ LtN, se paradoxně obrátila proti M. Kocábovi na podzim 2008, kdy, údajně z iniciativy V. Havla, kandidoval za Stranu zelených do senátu v obvodech Praha 1 a 7. LtN v nenávisti proti stávajícímu vedení SZ (M. Bursík) a jeho politickému trendu začaly psát vehementně proti Kocábovi, dokonce i perem bývalého „Havlovce“ J. Peheho, který se přitom stále prezentoval jako nestranný a nezaujatý vědec, politolog.
Každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán, aneb čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. V tiráži měly LtN nadále, že „vycházejí s podporou Nadace Michaela Kocába“, ale kousaly do ruky, která je krmila.
Jako pravidelný autor LtN jsem je samozřejmě veřejně nekritizoval, pokoušel jsem se ale komunikovat přímo s redakcí, například v lednu 2001 tímto dopisem:
Co mně vadí na dnešních Literárních novinách:
Před půldruhým rokem jsem po nástupu nového šéfredaktora neměl o LtN nějaké zásadní obavy. Vadil mi samozřejmě nesporně zmalverzovaný způsob jeho ustavení, ale hlavní vinu jsem přičítal majiteli listu, SPLN. Z toho mála, co jsem o J. Patočkovi věděl, jsem usuzoval, že se z Literárek stane levicový pandán mého oblíbeného Respektu, od něhož se bude lišit větším prostorem věnovaným literatuře a ekologii. Vzhledem k ekonomickým problémům týdeníku jsem byl vlastně rád, že šéfovství nepřipadlo vítězce konkursu na šéfredaktora L. Jungmannové – i kdyby je dokázala řešit, o čemž pochybuji, bylo by jí jako teatroložky a „literární vědmy“ na to škoda. I po zvolení nového VSPLN v čele s L. Vaculíkem bylo totiž zřejmé, že zásadní stará nesystémová bolest zůstává: ekonomické problémy nebude řešit majitel listu – SPLN – ale jeho management.
Z počátku se mé očekávání celkem naplňovalo, s řadou nově publikovaných názorů zcela souhlasím. Náš životní prostor je i po mém soudu v ekologické krizi, způsob života společnosti je třeba změnit. Levičácké názory a jednostrannosti bylo v LtN z počátku možno korigovat různými „ad: …“: diskuse, spory a polemiky jsou konec konců kořením každého časopisu.
Dnes ale nastoupila názorová cenzura, polemické reakce se přestaly tisknout (sloupky „ad:“ zmizely) a list postupně získal velice jednostrannou orientaci. Několik konkrétních případů:
– Protestoval jsem proti glosám, tištěným na s. 3 v podstatě anonymně, totiž pod velice zaumnými značkami. (Např. -evka- není Eva Kantůrková, jak jsem se původně domníval, ale Erazim Kohák.) Proč se dnes píše pod značkami, vůbec nechápu. Ty přece měly smysl pouze v nedosti svobodných a demokratických společnostech, byla to forma ochrany autorů. Cožpak se dnes autoři LtN za své názory stydí nebo se bojí, že za ně budou persekvováni?
– Napsal jsem několik kratších polemických textů. Proti brněnskému ublíženectví a moravskému separatismu (Šabata), polemizoval jsem s Trefulkou, před kterým jsem hájil potřebu vzniku kraje Vysočina jakožto centra vysočinského regionu a svorníku republiky (konečně nebude možno tvrdit, že ČR se dělí na kraje české a moravské, protože historická česko-moravská hranice prochází předměstím Jihlavy). Nic z toho nebylo otištěno, protože časopis ovládají „moravisté“, resp. tzv. brněnský mrak, a těm se s mými argumenty polemizovat nechtělo.
– Polemizoval jsem s Kohákovým označením Hitlera za „na slovo vzatého pravičáka“ a dokládal, že politik, jehož strana se jmenuje Národně socialistická strana německých dělníků, je levičák, a že nacisté i komunisté byli a jsou levý extrém (jedni nacionální, druzí internacionální), zatímco fašisté jsou extrém pravý. Otištění mi bylo ústně slíbeno, ale slib nedodržen.
– Rozvíjel jsem přehledový článek svého přítele, z Kanady se navrátivšího Prof. Richarda Drtiny o emigraci a imigraci a dokládal, že vyhánění vlastních občanů k sousedům je forma agrese. Opět přes ústní slib nebylo otištěno. (Levičáci jsou v podstatě toho názoru, že každá země musí bez omezení přijímat všechny imigranty.)
– Neotištění mých článků by jistě mohlo být zdůvodňováno jejich případnou literární nekvalitou, která by na mne po tolika letech publikování náhle padla. Většinou ale jejich pozměněné verze zveřejnila jiná periodika, těžko obvinitelná ze zásadně nižších kvalitativních nároků (Umění a řemesla, Divadelní noviny, Prostor).
– Jediná otištěná polemika byla s J. Šabatou o charakter Třetí republiky (1945-48), ke které se pak rozsáhle a ve stejném smyslu připojil V. Just. Je paradoxní, jak právě exkomunisté s nostalgií na tuto republiku vzpomínají, ačkoli to byli právě oni, kteří ji zardousili. Má to však svou logiku. Je to doba jejich vítězného mládí, zakončená totálním vítězstvím a zničením odpůrců. Co všesi mohli dovolit! Pro ilustraci: např. již roku 1946 zabavili české vydání Orwellovy Farmy zvířat v nakl. L. Kobera. Zajisté ne kvůli textu samému (ten bylo možno chápat i jako podobenství o nacismu), ale kvůli jménu autora, resp. jeho knize Hold Katalánsku z roku 1938, kde Orwell nemilosrdně odhalil praktiky stalinských komunistů ve španělské občanské válce.
Záběr z filmu Farma zvířat (r. John Halas, Joy Batchelorová, 1954) FOTO ARCHIV
Polemika pokračuje. E. Kohák, univerzitní filosof (!), se v ní nestydí použít i takový argument subjektem, že V. Just (školením a profesí především historik!) nemůže pro svůj nízký věk inkriminovanou dobu pamatovat, a proto jeho názor není relevantní.
– Když už se v LtN cenzuruje, měly by se cenzurovat vyslovené nehoráznosti, které jsou na hranici trestného činu. Na jednu takovou upozornil v Respektu 2000, 34, s. 18 Jiří Peňás. Jde o rozhovor A. Staškové s předsedou Společnosti célinovských studií F. Gibaultem v LtN 2000, 33. (Trapnost: Prakticky týž text otiskly již 14 dní předtím – 27. 7. – Lidové noviny.) Ten v něm hájí Célinovy antisemitské texty z let 1937-41, ve kterých Céline požaduje pro Židy smrt. Hájit z podobně „literárněkritických“ pozic mnohem mírnější antisemitské texty Jakuba Demla by si myslím u nás nikdo nedovolil. Nebo i tomu by LtN daly prostor?
– LtN se po léta pravidelně věnovaly sledování našich kulturních časopisů a revuí. Ačkoli, nebo snad právě proto, že jsou sponzorovány z podobných nebo i stejných zdrojů jako ony (především z rozpočtové kapitoly MK ČR), začaly se k nim najednou chovat jako ke konkurentům a přestaly o nich informovat (ústně mi ovšem šéfredaktor tvrdil, že o nich informovat chtějí a budou). Tím napomáhají rozbíjení českého intelektuálního života, jeho drobení, likvidaci národního kulturního paradigmatu.
Naposledy jsem počátkem prosince 2000 mailem nabídl J. Patočkovi recenze posledních čísel Prostoru, Architekta a úplně posledního čísla žel zanikajícího čtvrtletníku Umění a řemeslo. Bez odezvy.
Nedočkav se odpovědi nejenom na tento, ale i na několik dalších, kratších dopisů, rezignoval jsem a psal dál „to své“, tedy především rozhlasové a divadelní kritiky. Jako řadový člen majitele týdeníku – SPLN – jsem vlastně ani nic jiného dělat nemohl, pokud jsem nechtěl přestat psát a připravit tak rozhlasovou tvorbu o jeden z mála mediálních prostorů pro její reflexi. (ČRo je médium daleko veřejnoprávnější a kulturně přínosnější než ČT. Pokud jde ale o kritickou reflexi kultury v elektronických médiích, psala a dodnes píší tištěná periodika převážně o televizi, popř. o internetu. O produkci ČRo a o tzv. audioknihách píší, pokud vím, pravidelně už jen Týdeník rozhlas, Divadelní noviny, občas i čtrnáctideník A2, Lidové a Hospodářské noviny.)
O „vnitřní řešení“ narůstajících problémů LtN se písemně pokoušeli i jiní. Dlouholetá editorka LtN Věra Becková napsala 5. 5. 2003 tehdejšímu předsedovi VSPLN Ludvíku Vaculíkovi dopis, z něhož vyjímám:
…situace v LtN je pro mne tak neúnosná, že se s následujícími řádky obracím na Vás… S Literárkami se něco nedobrého děje – ba hůře, už se stalo. Nedosti na tom, že se natrvalo vyřadily ze společnosti literárních periodik; proměnu na jejich stránkách završil razantní vstup Strany zelených – bratrská pomoc, uskutečněná na základě šéfredaktorova „zvacího dopisu“. Přičtu-li pracovní přetížení, vynervovanost, každotýdenní chaos a dezorganizaci, mohu jen prohlásit: velmi špatně se mi v LtN pracuje. Odejít je přitom to nejsnazší…
Nezřídka mám dojem, že formálně udržujeme v chodu všechny žánry novin jen jako nutné podloží pro hlavní prezentaci, jíž jsou politické názory Jakuba Patočky…. Časté mediální útoky proti šéfredaktorovi noviny diskreditují…. Nevzpomínám si, že by LtN byly veřejně za něco pochváleny.
VSPLN dnes obvykle rozhoduje o již dávno rozhodnutém, a pro zachování tváře mu nezbývá, než postavit se za šéfredaktora, ať se děje, co se děje…. Pod hlavičkou SPLN tak vychází málo respektovaný, vykřičeně jednostranný týdeník, na jehož drahocenných stránkách se svádějí osobní …. bitvy Jakuba Patočky. Šéfredaktor je při tom po většinu času nepřítomen nebo zaneprázdněn…
Odešlo již tolik spolupracovníků – Kuna, Brzáková, Burian, Tichák, Dejmalová, Malijevský, Horák, Prokop, Vránková, Kratěnová, Leschtina…. Průměrná délka jejich zaměstnání v LtN byla jeden rok!
Prognóza?…. V lepším případě nějaký osvícený vydavatel v poslední chvíli zjistí, že na trhu časopisů chybí čistokrevný kulturní týdeník… protože titul Literární noviny bude již vyhrazen politicko-ekologickému týdeníku, nový literární časopis se bude muset jmenovat třeba…Literární listy.
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
