Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 10)
Třetí vlna medializace a poslední bitva
Schizma v Literárních novinách, nadepsal v Lidových novinách 22. 4. 2005 svůj článek Ondřej Horák. Stručně vylíčil dosavadní šestiletý vývoj a zveřejnil aktuální složení výboru SPLN, zvoleného na poslední valné hromadě. O dvojvládí psal proto, že starý VSPLN tuto valnou hromadu neuznal. SPLN tak měla dva VSPLN.
Na středu 4. května svolal předseda starého VSPLN A. Kliment valnou hromadu SPLN do hlediště pražského kina Ořechovka ve Střešovicích. Bylo tam asi 50 lidí (včetně mne), dost ostře se hádali, a valná hromada nebyla vůbec zahájena, protože nedošlo ke shodě, kdo vlastně je a kdo není členem SPLN, tudíž nebylo možno zjistit, zda je valná hromada vůbec usnášeníschopná (zda je přítomna nadpoloviční většina členů). Nikdo to ani zjistit nezkoušel. Bylo dobojováno.
V Ořechovce se dobojovalo… FOTO ARCHIV
Valná hromada „Klimentovy SPLN“ (jen z doslechu jsem tehdy věděl, že má cca 40 členů, tedy ty, kteří zaplatili oněch 250 Kč, takže „jejich“ členy jsme i my, kteří „Klimentovu SPLN“ nepovažujeme za legitimní, jako např. já nebo Vladimír Just) se pak konala – nevím kde – 8. VI. 2005. Nebyl jsem na ní, protože jsem tuto SPLN nechtěl svou účastí legitimizovat, nehledě k tomu, že v přihlášce slíbený dopis o přijetí za člena jsem stále ještě nedostal (a nedostal jsem jej ještě celý měsíc!¨).
LtN č. 24 s datem 13. VI. 2005 (ve skutečnosti vyšly o den později) uvádějí, že tato valná hromada „doplnila výbor do plného počtu šesti členů“, a že byli zvoleni Vít Janeček (filmolog), Lukáš Jelínek a Ivan O. Štampach (religionista). Revizní komise: Eva Klausnerová, Monika Šatavová a Jaroslav Šabata. V tiráži těchže LtN je ovšem nadále uváděno, že VSPLN tvoří pouze A. Kliment (předseda), P. Pospíchal a L. Šenkyřík.
Až v tiráži následujích Ltn 2005/25 čteme: VSPLN – A. Kliment (předseda), Petr Pospíchal, Ladislav Šenkyřík, Ivan Štampach, Vít Janeček, Lukáš Jelínek. Proč toto neabecední pořadí, není jasné.
Jakub Patočka a spol. až na další zvítězili. Vydávali „své“ LtN dál, de facto v Brně, jakkoli jejich tiráž uváděla i adresu pražské redakce, nejdřív tu původní Praha I, Školská 12, později Senovážné nám. 23. Zabránit by jim v tom mohl pouze nedostatek peněz nebo soudní spor; do toho se ovšem „Hvížďalův VSPLN“ – nechtěl pouštět.
+
V Listech 2005/3 vyšla glosa jakožto pokračování předminule citovaného článku Jiřího Vančury
Literární noviny: pokračování příště.
Raději než pokračování neveselého příběhu o současných Literárních novinách bych psal jeho dokončení. Zatím to však není možné. Tedy alespoň základní průběh sporu o noviny, které v české žurnalistice sehrály významnou roli.
Změny, které v rozporu s vlastními stanovami přijali 1. března tři členové VSPLN – jiný obsah novin, nové obsazení redakce a její přestěhování z Prahy do Brna –, dozajista měl předem schválit vydavatel a majitel listu, SPLN. Protože nešlo o změny k dobrému, lze téměř s jistotou předpokládat, že by je odmítl. A to na mimořádné valné hromadě, již byl výbor podle stanov povinen svolat do 30 dnů poté, co ji požadovala více než čtvrtina členů a co počet jeho šesti členů poklesl abdikacemi na čtyři, zakrátko pak na tři.
Toho si bylo torzo výboru vědomo, proto zvolilo podvodnou taktiku: Valnou hromadu svolat co nejpozději a Společnost postavit před hotovou, obtížně napravitelnou situaci. Zejména však pozměnit složení Společnosti pro Literární noviny tak, aby odpovídala záměrům šéfredaktora Patočky a tří zbývajících členů výboru. Od úmyslu rozředit členskou základnu novým náborem výbor záhy upustil a omezil se na selekci. S využitím stanov, které po léta přehlížel, vyzval členy SPLN, aby do týdne stvrdili své členství ve Společnosti podáním žádosti o přijetí a složením vstupního poplatku 250 korun. Pro většinu členů, z nichž mnozí SPLN sami zakládali, byl tento dost arogantně formulovaný požadavek nepřijatelný, takže se členská základna snížila ze 139 na 46 osob. Zároveň výbor prohlásil za neplatnou valnou hromadu, již svolala revizní komise a jíž se zúčastnilo dosud nebývalých 60 procent všech členů. Tato valná hromada zrušila selekci členské základny, odvolala šéfredaktora a vyhlásila na jeho místo výběrové řízení.
Současný stav? V Brně vycházejí Patočkovy noviny a situace si říká o soudní žalobu. Tedy to, co by Literární noviny v očích veřejnosti dále poškodilo až k jejich pravděpodobnému zániku. Jsou však i jiné možnosti, a až na ně dojde, dočkáme se dalšího pokračování.
Jiří Vančura
Jiří Vančura (nar. 1929) je historik, novinář, redaktor, signatář Charty 77; mj. autor knihy Einsteinovo řešení světa bez válek, dříve byl šéfredaktorem Listů . FOTO ARCHIV
Z článku téhož autora, Přítomnost, léto 2005:
Co se stalo Literárkám
Kulturní časopisy jsou vystaveny soutěži, kterou víc než zájem odběratelů charakterizuje fronta na dotace poskytované Ministerstvem kultury ČR. Objem těchto příspěvků se nezvyšuje, naopak klesá, a s tím roste nervozita mezi pasažéry stejné lodi. Jeden na druhého začínají žehrat a žalovat, sčítají se řádky, procenta – kolik o literatuře a kolik o něčem jiném – výpočty, které mají za cíl doložit, že nikoli oni, ale my máme nárok na větší podíl ze skromných státních subvencí. Tak se dostaly na přetřes také Literární noviny, o nichž bude dále řeč. Hlavním současným problémem těchto novin nejsou však pozastavené dotace, ale vleklá autodestrukce.
Od uvítání k rozchodu
Literární noviny trvají už víc než půl století. S normalizační přestávkou, v níž byla snaha přehlušit zhoubné myšlenky, které LtN do obecného vědomí zasévaly v šedesátých letech. V roce 1990 vydávání obnovila SPLN a po deseti letech je transformovala do někdejší podoby kulturně-politického týdeníku.
(….)
Jak zcizit noviny
Rizika, že na valné hromadě bude Patočkův málo promyšlený sanační projekt „poražen“, si šéfredaktor spolu s torzem VSPLN byli vědomi, a tak se uchýlili k osobité taktice. Valnou hromadu svolat co nejpozději (místo do 30 dnů se její bezvýsledná náhražka konala až po sedmi týdnech) a Společnost tak postavit před hotovou, už jen obtížně napravitelnou situaci.
Hlavní pozornost byla ovšem věnována selektivním zásahům do členské základy Společnosti. Jak přitom nevzpomenout policejního agenta Pištory z Čapkova Ukradeného spisu, hlásajícího, že každý z jeho klientů „umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytneme“. Metoda měnit účelově členskou základnu se Jakubu Patočkovi již osvědčila. Poprvé, když se v roce 1999 stal šéfredaktorem, podstatně tomu napomohlo přizvání jeho stoupenců do Společnosti pro Literární noviny. Podruhé, když zmíněná „tmavozelená iniciativa“ přinesla skomírající Straně zelených nové členy a následně delegáty sjezdu, kteří zvolili nové vedení. Takže do třetice.
Původní nápad rozředit Společnost novými, spolehlivými členy byl záhy opuštěn jako obtížný a příliš okatý. Stejný účel může splnit selekce. Ve stanovách Společnosti, které členové výboru do té doby snad ani nečetli a rozhodně nerespektovali, je psáno, že členství ve Společnosti vzniká podáním přihlášky, jejím schválením ve výboru a zaplacením členského příspěvku. Instituci přihlášek a stanovení členského příspěvku po čtvrt století nikdo ve Společnosti neznal, teď však přišla tato ustanovení vhod.
Všichni členové vedení na seznamu Společnosti dostali v polovině března dopis, ve kterém jim výbor sdělil svou „domněnku, že v minulosti projevili zájem stát se členy“. Napsal i těm, kteří Společnost zakládali. Stačí ovšem – informoval dopis – aby dotyčný do sedmi dnů vyplnil a odeslal přiloženou žádost o členství, což spolu se zaplacením nyní stanoveného vstupního poplatku 250 korun ho bude opravňovat k účasti na valné hromadě. Protože většina členů nebyla ochotna něco takového učinit, ztenčil se vydavatel a majitel LtN, tedy SPLN, ze 139 ověřených členů na 46, z nichž se od většiny očekává, že loajálně stvrdí všechno, co jim bude předloženo.
Tvůrci nemají být zapomínáni, proto se sluší dodat, že architekty tohoto čtveráctví proti dobrým mravům jsou dosavadní šéfredaktor LtN Jakub Patočka a člen VSPLN Petr Pospíchal, předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nic nového, řekli bychom. Podobnými triky s členskou základnou byla rozchvácena lukrativní družstva, jindy nominováni poslanci, nejnověji dokonce pozměněno obecní zastupitelstvo. Jenže novinář, slovně vyznávající politickou či vůbec občanskou kulturu, tím dává všanc svou věrohodnost.
Neosvícený absolutismus
Přes vzrůstající nedůvěru k jeho ochotě a schopnostem řídit redakci nikdy zde Jakub Patočka nebyl považován za démona. Redakce ho přijala bez předsudků a ztotožnila se i s jeho ekologickým zaměřením, protože zvýšenou citlivost k problémům životního prostředí považovala za potřebnou součást občanské výbavy. Všichni dodnes odmítají vnější kritiku, podle níž Literární noviny byly tribunou Strany zelených; pokládají takovou nálepku za nevědomé či zaujaté opakování nepodložených floskulí.
Jinak jsou ovšem posuzovány Patočkovy osobní aktivity ve Straně zelených, a zejména skutečnost, že se stále víc obklopoval jejími stoupenci. První vzpourou redaktorů bylo zmaření Patočkova záměru dosadit v loňském roce do VSPLN dva vedoucí funkcionáře této strany. Dnes, po provedených „reformách“, je personální shoda redakce s aktivisty Zelených zřetelnější než kdy jindy.
V požadavku věrnosti své osobě a v hypertrofované důvěře ve vlastní schopnosti je třeba hledat prvky Patočkovy autokracie. Služebně nejstarší redaktor Literárek, filmový kritik Jiří Cieslar, ji nazval „neosvíceným absolutismem“. Taková autokracie se s prostředím kulturně-politického periodika dost těžko snáší. Lze jí připsat i značný podíl na častém střídání redaktorů, při němž často odcházeli ti nejlepší. Nic z toho, o čem je zde řeč, v Ltn ovšem nenajdeme. Redakce důsledně odmítá každou zmínku, která by novou situaci v novinách a cesty, jak jí bylo dosaženo, zpochybňovala.
Těžko můžeme odsuzovat Patočkovu vizi „alespoň jednoho nezávislého deníku, který je přece v možnostech současné politiky“. Takovou vizi chováme mnozí – o novinách, které se nemusejí ohlížet na silné vlivy zleva či zprava, na zájmy inzerentů, o novinách, které se čtenářům nepodbízejí. Pro nedostatek existujících domácích vzorů nebo z jisté nostalgie se takové představy odvolávají jednou na Literárky šedesátých let, jindy na Peroutkovu Přítomnost. Představu o nezávislých novinách chová i Jakub Patočka, silně ovšem přeceňuje své předpoklady k tomu, že z LtN udělá týdeník, schopný „stát se nepříjemnou konkurencí pro Respekt a Britské listy“. Představa o čistém a veskrze počestném periodiku nadto musí být od samého počátku uskutečňována počestně a čisté. Nelze ji stavět na titulu, který byl svému vydavateli lstivě odejmut.
Schisma a soumrak
Situace kolem Literárních novin bývá označována jako schisma. Na jedné straně redakce, která je vydává v Brně, na druhé desítka dřívějších členů redakce, obklopená spolupracovníky, kteří tyto noviny namnoze bez odměny pomáhali vytvářet. Na straně jedné 46 členů Společnosti, usilujících o legalizaci daného stavu, vedle 139 členů Společnosti, kteří na své valné hromadě praktiky tříčlenného výboru negovali. Mají se teď soudit?
Jaká životnost očekává Literární noviny přesazené do Brna? Od čísla 9/2005 uskutečňují svou novou podobu, a je na nich (a čtenářích), zda se uchytí. Budou je, až dojde k roční obnově předplatného, akceptovat lidé, kteří si předplatili jiné Literárky? Vstoupí do hry zbytečná rivalita mezi Brnem a Prahou? Povážlivá je i ekonomická situace dnešních LtN: půltřetího milionu dluhů vůči státní finanční správě a tiskárně, obstavené účty, přežívání ze dne na den. Ještě větším rizikem pro budoucnost těchto novin je ovšem jejich současná úroveň; k souhlasu či odmítnutí takového názoru je třeba tyto noviny znát.
Druhou stranu představují zejména redaktoři, kteří před třemi měsíci podali svou protestní výpověď. Riskovali jistotu chudých a opožďovaných výplat a nevzdávají se úmyslu ve své práci pokračovat. Na troskách současných Literárních novin? Jejich zavedená značka pravděpodobně utrpěla víc, než lze napravit. Dnes už dozrávající projekt těchto redaktorů, jímž budou lépe uskutečňovat v podstatě totéž, o co se snažili v Literárních novinách, není scestný ani nereálný.
Je sice předčasné nad Literárními novinami zvonit umíráčkem, přistoupení ke zvoničce je však patrně jen otázkou času. Muselo to být? Není mezi českými periodiky místo pro kulturně-politický týdeník, zaplňující nedostatek podnětů pro jiné než konzumní stránky života a pro vlastní uvažování o jeho skutečných hodnotách? Všechno se vzpírá pouhému přitakání. Jisté ovšem je, že takovému týdeníku mohou položit základ jen idealistické a zároveň umné duše, nehrabivé, ale i schopné počítat, a navíc skromné, nezatížené obdivem k vlastním schopnostem.
I když se smráká a reálný život pokračuje dál, fenomén Literární noviny, který pro občanské zrání nejméně dvou generací mnoho vykonal, stojí za naše zamyšlení.
Jiří Vančura (Autor je historik, dlouholetý dobrovolný spolupracovník Literárních novin.)
Otázkou času je konec konců zánik všeho pozemského. V každém případě J. Patočka prokázal značnou vitalitu. Na konci roku 2008 LtN stále ještě vycházely, jakkoli za sebou táhly množství nesplacených dluhů státu i soukromníkům (např. tiskárnám), dluhů, které už nikdy nebyly úplně splaceny. Jakoby šlo o intelektuálskou parodii na osudy Poldovky, ČKD, plzeňské Škodovky či Chemapolu. K persónám jako Stehlík, Maroušek, Soudek či Junek měl ovšem Jakub Patočka daleko, v dobrém i ve zlém.
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
