Divadelní noviny Aktuální vydání 22/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

22/2024

ročník 33
24. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 14)

    Dají se noviny (a svět) převrátit vzhůru nohama?

    Ondřej Neff: Anatomie jednoho puče

    Ondřej Neff FOTO ARCHIV

    K pochopení běhu událostí se musíme chtě nechtě ponořit do zákulisí fungování Společnosti pro Literární noviny (SPLN, což je z právního hlediska vydavatel Literárek) hlouběji, než by bylo s ohledem na čtivost textu záhodno. Jinak to bohužel nejde, odměnou čtenáři však bude napínavý příběh, plný intrik a vášní.

    Správním orgánem SPLN je podle jejích stanov výbor volený členskou schůzí (plénem). Jenže SPLN je (či v roce 1999 aspoň byla) otevřenou lidskou množinou redaktorů, externích autorů, čtenářů a příznivců Literárek bez přesné evidence. Jejím „členem“ se automaticky stával ten, kdo právě dorazil na plénum. Každého pléna se tedy mohli teoreticky zúčastnit a hlasovat úplně jiní lidé. Právě na tomto formálním pozůstatku hektického počátku 90. let, kdy byly Literárky obnoveny, později postavili příznivci Jakuba Patočky svůj morálně pochybný tah. Vraťme se ale na podzim 1998. Poté, co se starému výboru SPLN v čele s Přemyslem Rutem nepodařilo sehnat Literárkám nového šéfredaktora (krátce se mluvilo o Janu Jandourkovi, ten si to však rozmyslel, podle svých vlastních slov poté, co narazil na neochotu ke změně) výbor odstoupil. Plénum však většinu členů výboru požádalo, aby v zájmu záchrany novin formálně zůstali ve svých funkcích až do doby, než bude zvolen výbor nový. SPLN poté ustavila komisi se stejným úkolem – tedy najít nového šéfredaktora. Tato komise byla tvořena členy „starého“ výboru, doplněného o některé nové tváře. Zasedli v ní Vladimír Pistorius (který jednání komise organizoval a řídil), Ludvík Vaculík, Bohuslav Fišer, Karel Šiktanc, Jaroslav Kořán, Michal Ženíšek, Jiří Holý, Petr Daněk, Barbora Osvaldová a Tomáš Kosta.

    Komise zvolila standardní a demokratický postup, který je v podobných případech obvyklý. Na místo šéfredaktora Literárek vypsala konkurz a inzeráty v tisku to oznámila veřejnosti. Přihlásila se zhruba dvacítka kandidátů. „Uzávěrka přihlášek byla v pátek o půlnoci a Patočka tu svou poslal teprve v jedenáct večer faxem,“ vzpomíná muzikolog Petr Daněk. „Ani formálně nevyhovovala, především kvůli odbytému projektu. Zřejmě z tohoto důvodu se na první schůzce konkurzní komise tato přihláška záhadně ‚ztratila‘, aby se pak na druhé schůzce objevila v rukou nejmenovaného Patočkova ‚příznivce‘ v přepracované podobě.“

    Do druhého kola, které se konalo koncem června 1999, postoupili jen perspektivní kandidáti. Z hlediska našeho příběhu jsou důležití pouze dva hlavní rivalové: Jakub Patočka, formálním vzděláním sociolog, a Lenka Jungmannová, absolventka literární komparatistiky a divadelní vědy a dlouholetá externí autorka Literárek. K tomu, aby se do konkurzu přihlásila, ji prý vyzvali Jiří Cieslar s Ondřejem Vaculíkem. Jungmannová s odstupem vzpomíná, jak se s ní Patočka několik dní před konkurzem sešel a snažil se z ní „vytáhnout“ koncepci změny listu, kterou se chystala komisi předložit. Vzpomíná i na to, jak ji prý „zkoušel“ z české literatury.

    Petr Daněk pak jako člen komise dodává, že už samotný průběh konkurzu předznamenal věci příští: „Ludvík Vaculík totiž konkurz neustále zlehčoval. Prý je to vlastně jen zbytečná formalita, protože šéfredaktorem bude přece stejně Patočka.“ Všichni kandidáti druhého kola nejprve předložili písemné projekty. „Projekt Lenky Jungmannové byl mnohem propracovanější a kvalitnější,“ říká Barbora Osvaldová, která na FSV UK vyučuje teorii žurnalistiky. „Byl to projekt kulturně-politického časopisu s hlavním důrazem na literaturu, s promyšleným technickým zázemím s jasně danými okruhem spolupracovníků. Patočka naproti tomu předložil jen povrchní a organizačně nezajištěnou jednostránkovou vizi jakési prvořadě politické obdoby týdeníku Respekt.“

    Koncem června následovaly ústní pohovory. Jakub Patočka (jak už víme, v té době již zástupce šéfredaktora Literárek – už tím byl oproti ostatním účastníkům neoprávněně zvýhodněn) si při něm „naštval“ některé členy komise svou přílišnou suverenitou: řadu věcí prý už jako zástupce šéfredaktora zavedl, a proto tak taky zůstanou… „Choval se naprosto bohorovně,“ vzpomíná Petr Daněk. „Některé otázky členů komise jakoby ho udivovaly, ba přímo pobuřovaly.“

    Na nakladatele Vladimíra Pistoria prý Patočka u konkurzu zapůsobil jako člověk, kterému vlastně nejde o literární revue. „Přiznal, že si sice občas rád přečte nějakou tu knížku, ale k literatuře že vlastně nemá žádný hlubší vztah. Od toho prý bude mít přece svého zástupce. On se prostě ani neskrýval s tím, že ho literatura v Literárkách v podstatě nezajímá.“ Zdá se, že jak Patočka sám, tak jeho obgenerační příznivci (viz níže) vůbec nepočítali s tím, že by mohl v konkurzu nezvítězit. Výsledek byl pro ně proto sice možná velmi překvapivý, ale jednoznačný – poměrem hlasů 6:3 konkurz vyhrála Lenka Jungmannová.

    A tady teprve nastává klíčový moment našeho smutného příběhu. Konkurzní komise sice mohla Lenku Jungmannovou za šéfredaktorku vybrat, podle stanov ji ale ještě musel do funkce jmenovat výbor. „Teoreticky to klidně mohl udělat i „starý“ výbor, který dosud fungoval – formálně tomu totiž vůbec nic nebránilo“, vysvětluje Vladimír Pistorius. „Nám se ale zdálo, že k tomu už nemáme mandát. Navíc jsme se domnívali, že vlastně ani o nic nejde, protože „nový“ výbor přece logicky naše rozhodnutí potvrdí.“ (Alibismus – pp.) Právě v této fázi se ale Patočkovi přívrženci vzchopili k horečné činnosti. Většina těch, kdo měli s celou záležitostí co do činění, mezi ně řadí především Ludvíka Vaculíka, který byl údajně hlavním strůjcem událostí. A ani on sám se příliš netají, že mu výsledek konkurzu nebyl příliš po chuti. „Ano, byl jsem tím zklamaný,“ přiznává bezelstně.

    Čtenář, odchovaný Raymondem Chandlerem, Agatou Christie a dalšími klasiky detektivního žánru si už může snadno domyslet, co následovalo. Na plénum, kde měl být zvolen „nový“ výbor a nově zvolená šéfredaktorka jím potvrzena do funkce, dorazili 1. července 1999 i ti, kdo se jinak na činnosti SPLN příliš nepodíleli. „Výsledek konkurzu prostě mobilizoval lidi, kteří si Jungmannovou v čele Literárek nepřáli,“ snaží se Ludvík Vaculík omluvit neomluvitelné.

    Někteří dlouholetí členové SPLN (ale například i Petr Daněk jako člen konkurzní komise!) ale naopak ze záhadných důvodů pozvánku na plénum vůbec nedostali. Bylo to opravdu způsobeno jen nepořádkem v členské databázi? Kdo ví. Faktem ale je, že pozvánky rozesílala redakce, kde byl v té době Patočka zástupcem šéfredaktora. Ať už to bylo jakkoli, sešli se na plénu především příznivci neúspěšného Patočky. Někteří členové SPLN se ho prý sice pokoušeli přesvědčit, ať se s Jungmannovou dohodne a zůstane pod ní jako zástupce šéfredaktora. „Jenže on kategoricky odmítl jakoukoli spolupráci s kýmkoli a prohlásil, že buď bude šéfem on, nebo dává i se zbytkem redakce okamžitou výpověď. Byl to nátlak, militantní nástup k moci, což se mi zdálo naprosto nepřijatelné,“ vzpomíná Vladimír Pistorius. V emotivní atmosféře pak byla vítězná Jungmannová znovu donucena ústně obhajovat svůj projekt, navíc před lidmi, kteří na rozdíl od konkurzní komise vlastně ani neměli čas si jej pořádně přečíst (oba projekty byly totiž členům SPLN rozdány až na plénu). Většině pamětníků přitom utkvěl v hlavě zvláště hysterický výstup Pavla Kohouta, který se prý na Jungmannovou rozkřikl: „Vždyť vidíte, že by to tady Jakub dělal dobře – on mi dokonce nabídl, abych do Literárek začal psát! Měla byste proto sama odstoupit a to šéfredaktorování mu nechat!“ (Patočkova obliba u Pavla Kohouta přestane překvapovat v okamžiku, kdy si uvědomíme, jak silně mu asi mladý levicový bojovník proti kapitalistickým nadnárodním monopolům připomíná jeho temné svazácké mládí).

    Ludvík Vaculík pak náhle vstal a řekl: „Starý výbor už nefunguje, protože de facto dávno odstoupil. Společnost proto teď zvolí nový výbor a tento výbor vybere šéfredaktora ze dvou kandidátů, kteří v konkurzu dopadli nejlépe.“ Jak řekli, tak udělali. Podivně svolané plénum zvolilo nový výbor SPLN. Za předsednictví Ludvíka Vaculíka v něm zasedli Erazim Kohák, Jiří Cieslar, Jan Šabata a Vladimír Pistorius. Tento nový výbor pak obratem bez ohledu na výsledek konkurzu rozhodl, že novým šéfredaktorem Literárních novin se od 1. září 1999 stává Patočka. Jediný, kdo se zachoval čestně (tedy hlasoval pro Jungmannovou a vzápětí odstoupil) byl Vladimír Pistorius.

    „Mějte se dobře!“ zdraví Jungmannovou Ludvík Vaculík v dopise, v němž jí oficiálně oznamuje, že byla skandálním postupem SPLN podvedena a ponížena. Jakékoli písemné zdůvodnění, proč se tedy vlastně vůbec konkurz konal, v dopise příznačně chybí. „Nic nečestného se přece nestalo,“ soudí dnes Ludvík Vaculík. Jakoby nechtěl vidět, že zmanipulovaný konkurz zničil demokratickou pověst, kterou si Literárky v druhé polovině 60. let vybudovaly. Jakoby si neuvědomoval, že se projevil jako obyčejný podvodník. S malou básnickou licencí by se dokonce dalo říci, že Literárky byly „morálně vytunelovány“ generační intrikou skupinky osmašedesátníků, kteří si autoritativně nadekretovali ideologicky jim blízkého šéfredaktora. Vše proběhlo podle v dějinách už mnohokrát osvědčeného „bolševického“ scénáře: „demokratické volby sice nějak dopadly, ale my to prostě chceme jinak a basta fidli.“

    Není proto divu, když například teatrolog a publicista Petr Pavlovský soudí, že svým vlastním postupem zdiskreditovaná SPLN už vlastně nikdy nemůže žádný konkurz uspořádat. Navíc „vyslala smutný signál o mravní úrovni české občanské společnosti“. Zvláště podivné přitom je, že kulturní veřejnost morální zkázu svého „intelektuálního rodinného stříbra“ přešla mlčením. O celé věci se s výjimkou Pavlovského vzpomínky (ve sborníku Listopad 1999) a nepublikovaného fejetonu Petra Daňka pro Literárky (který odtud byl příznačně v obtazích vyhozen) nikde nepsalo a kromě „tiché pošty“ zasvěcených se o ní vlastně ani dodnes příliš neví. Takže celý ten švindl nevědomky schvaluje každý, kdo dnes do Literárek bez jeho znalosti píše a kupuje si je.

    Neviditelný pes (internetové noviny) 11. IX. 2008

    Ivan Brezina: Muž, který zničil Literárky

    Ivan Brezina FOTO ARCHIV

    … Nejnovějším důkazem o Vaculíkově totálním ztrátě smyslu pro realitu je pro mne jeho obhajoba neobhajitelného – totiž osobního selhání v cause Literárních novin…

    Patočku přivedl na jaře 1999 do Literárek právě Vaculík. V létě 1999 pak vydavatel listu uspořádal konkurz na nového šéfredaktora… „Vaculík konkurz neustále zlehčoval,“ vzpomíná člen konkurzní komise Petr Daněk. „Prý je to zbytečná formalita, protože šéfredaktorem bude přece stejně Patočka.“ Jenže v konkurzu zvítězila poměrem hlasů 6:3 Lenka Jungmannová. Redakce pak svolala schůzi, na které Vaculík navrhl, aby se bez ohledu na výsledky konkurzu o šéfredaktorovi hlasovalo. Pošlapal tak základní principy demokratické volby a poslal Literárky na jejich dnešní neblahou trajektorii. Jinými slovy: Patočka se stal šéfredaktorem navzdory konkurzu jen díky Vaculíkovi.

    Pamětníky událostí jsem v roce 2000 obešel a na základě jejich výpovědí popsal, co se stalo. Můj text autorizovali např. členové konkurzní komise Barbora, Osvaldová, Petr Daněk a Vladimír Pistorius. (I já jsem tam byl a potvrzuji – p.p.) Že by se všichni mýlili? Nebo se spíš dnes Vaculík snaží obhájit neobhajitelné? Jenže pro historii už navždy zůstane mužem, který zničil Literárky…

    (Lidové noviny 26. IX. 2008)

     


    Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 14)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,