Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 17)
Současná situace
/Závěrečný díl/
Z původních Literárních novin jsou tu dnes dva, dosti rozdílné kulturní časopisy. Týdeník Literární noviny, který se nejenom vrátil do Prahy, ale vrátil se i do pozice středového, politicky nezávislého a relativně nestranného kulturně-politického časopisu, jakým byly prvních deset let po Listopadu. Není nijak vymezen, regionálně, věkem adresátů, jejich politickou orientací.
Čtrnáctideník A 2 (dle adresy redakce AMERICKÁ 2) zůstal časopisem mladší generace – cca třicátníků – autorsky i čtenářským zacílením. Politice se věnuje mnohem míň než LtN a je spíše levostředový (dočasnou ostře levicovou, až anarchistickou polohu již opustil, podobně jako LtN). Odstřižením starší tvůrčí generace se v odborných tématech dostává často do diletantských poloh, nesleduje – snad záměrně – mnohé zásadní domácí kulturní události a naopak se často věnuje aktivitám relativně okrajovým. Lze říci, že to není periodikum „obecné“, naopak, snaží se být vyhraněné, specifické. Je ovšem otázka, nakolik si tímto omezením zúžil čtenářský „elektorát“, nakolik jej mladší čtenáři, kteří už často nekupují tištěná média vůbec, uživí. Zatím to řešil přechodem z týdeníku na čtrnáctideník, ale dost možná, že jej čeká už pouze elektronická podoba.
A 2, „Kulturní čtrnáctideník“
Šéfredaktor Karel Kouba, zástupce Lukáš Rychetský (byl už v “předbrněnských“ LtN), editorka Věra Becková (byla již v původních, předpatočkovských LtN). Vydává A 2, o. s., jinými slovy časopis vlastní a vydává sám sebe. Žádný reprezentant vlastníka – občanského sdružení – ani právnická ani fyzická osoba není uveden, ani žádná redakční rada.
Letos mám časopis předplacený, takže jej sledují průběžně a sosutavně. Do značné míry zůlstal periodikem generačním, orientuje se převážně na ten segment kultury, který mě příliš neoslovuje, ať už v oblasti hudby (nonartificiální hudba posledních desetiletí), výtvarného umění (např. videoart, „instalace“), literatury, divadla či kinematografie. Pokud jde o okruh autorů, jsou to pro mne většinou neznámá jména, autoři, které z jiných periodik neznám (a že jich čtu nejméně tucet!).
Jednotlivá čísla mají často jedno ústřední téma, jako kdyby nešlo o čtrnáctideník, ale o revui typu Prostoru, která vychází jednou či dvakrát ročně. Tak je tomu i u letošního čísla dvacet, na které se podíváme blíž, protože jeho téma je v podstatě divadelní.
A 2 VIII, 2012, 20 z 26. IX.
Číslo začíná tvrdou a zcela oprávněnou kritikou nekompetentní ministryně kultury A. Hanákové, která a je ve vleku svých nekompetentních a intrikujících úředníků. Hlavní konflikt má MK ČR s divadelníky (a nejde jenom o kauzu ND versus Státní opera), kteří disponují mnoha „mediálními tvářemi“. Kdyby je proti ministryni, resp. její politické straně (StaN) využili, mohli zásadně ovlivnit krajské volby 12. – 13. X. Kupodivu se tak nestalo, ale koalice TOP 09 – StaN moc neuspěla ani tak. Umírněnost „kulturní fronty“ je neuvěřitelná, nechá na sobě štípat dříví.
MK ČR má ovšem závažné „kauzy“ další, v A2 nezmíněné: okolo Národní galerie, busty a urny s popelem Františka Kupky, a samozřejmě i církevních restitucí, v kteréžto problematice se paní ministryně, na rozdíl od svého berounského předchůdce, zjevně vůbec neorientuje.
Hlavním tématem čísla je cirkus a „nový cirkus“, jak fenomén pojmenovali Francouzi. V článku Cirkus bez zasloužené reflexe si jeho autor, Ondřej Cihlář, hořce stěžuje na to, že o fenoménu nepřinášejí kritiky deníky a nereferuje televize. Má sice pravdu, ale jenom poloviční.
Cirkus (i ten „Nový“), není, pokud jde o sféru umění, ničím jiným než zvláštním případem divadla. Konečně soubory jako Continuo nebo Cirk La Putyka, ale i Divadlo bří Formanů (Baracque) se běžně zúčastňují divadelních festivalů, plzeňského Divadla, hradeckého Theatre European Regions, ostravského Spectaculo Interesse; zažil jsem jeden dokonce i na Skupově Plzni. Tyhle festivaly jsou samozřejmě kritickou obcí sledovány a bohatě reflektovány – „nový cirkus“ je zde pravidelně zasazován do kontextu moderního českého divadla a nevede si špatně.
Ondeřej Cihlář tyto reflexe zřejmě nezná, protože jej divadlo zjevně nezajímá. Referáty z divadelních festivalů asi nečte, Divadelní noviny také ne. O novém cirkuse se ale píše – v rámci referátů o divadelních festivalech – i v kulturních časopisech jako jsou právě A2 nebo Literární noviny. On je ale zřejmě také nečte a pak si stěžuje, že cirkus postrádá „zaslouženou reflexi“. Recipročně: ty časopisy zase postrádají „zasloužené čtenáře“! Napřed číst a pak si stěžovat, prosím!
O. Cihlář je údajně autorem publikace Nový cirkus (2006), „jediné české knihy o jeho evropském vývoji“. Dejme tomu. Ovšem jeho představa, že jde u nás, co do odborné reflexe, o pole neorané“ je zcela mylná a udivuje mě, že redaktorka materiálů o cirkuse, absolventka teatrologie na FFUK, Jana Bohutínská, neuvedla nikde v čísle věc na pravou míru, ani ve svém vlastním článku ne. Asi jsme jí málo učili.
V češtině máme už skoro deset let dva teatrologické slovníky. Jeden přeložený (Pavis), a původní (kol.: Základní pojmy divadla, Praha 2004). Kdyby do něj O. Cihlář nahlédl, zjistil by, že fenoménem cirkusu se u nás dlouhodobě zabývá autorka příslušného hesla, teatroložka Ladislava Petišková, a že v něm i Nový cirkus v závěru uvádí, s odkazem na heslo Pouliční divadlo. Další autorka, brněnská teatroložka Claudia Francisci, pak celý fenomén na třech hustě popsaných dvousloupcových stránkách reflektuje teoreticky i historicky, uvádí přední soubory (2004!), festivaly (Divadlo v pohybu, Příští vlna – Next Wave, Letenská divadelní pouť, Letní Letná, Serpens, plzeňský Na ulici, Kašparův Kolín (letos přenesený do Polné). Uvádí i mezinárodní divadelní přehlídky u nás, kde „nový cirkus“ bývá součástí nejenom doplňkových, ale někdy i hlavních programů.) Pod heslem je pak uvedena rozsáhlá bibliografie, česká i cizojazyčná. Obávám se, že tohle všechno autor „jediné české knihy“ prostě nezná!
Tautologický, emfatický název hlavního materiálu čísla Cirkus byl vždycky cirkus, také není projevem intdeligentní, kultivované publicistiky, jak by se v „kulturním čtrnáctideníku“ očekávalo. Jde o rozhovor Veroniky Štefanové s Hanušem Jordanem, kurátorem Národního muzea. Údajně vystudoval historii. V každém případě je zjevně zcela nedotčen teorií umění, jinak by z něj nemohly padat perly jako: „…pantomima je (oproti novému cirkusu) samostatnou disciplínou … podle mě by pantomima mohla klidně stát jako žánr vedle cirkusu. Mim, i když výrazně používá pro své vyjádření tělo, nepoužívá vyloženě akrobatických postupů? Takže proč tato dvě umění přímo spojovat?“
Proboha! Od kdy jsou cirkus nebo pantomima „žánry“? Pantomima je, s dovolením, DRUH DIVADLA (nonverbální divadlo), cirkus je pak specifická FUNKČNÍ OBLAST, na pomezí umění a mimoumění.
Předevšín ale nevím, kdy to v české teatrologii kdo „spojoval“ do téže třídy fenoménů? Že jsem si nevšimnul? To by mi už dávno stál zbytek vlasů na hlavě! Jistě, pantomima má hodně společného s klauniádou, ale je příznačné, že pro cirkus je charakteristická právě ta klauniáda, zatímco tichá, nonverbální pantomima je tam spíš výjimkou, protože patří především do interiéru divadla.
Nebo: „V novém cirkusu byse neměly vyskytovat verbalismy. Slova do cirkusu v principu nepatří.“ To je mi novinka! A co ty tradiční dialogy klauna s „panem šeditelem“. Ty do tradičního cirkusu také nepatří? A do toho Nového cirkusu, jakým je třeba La Putyka, ale svým způsobem byl i Baracque bratří Formanů, tam také slova nepatří? Ani do písniček?
Ach tihle historici, diletující do teatrologie. Alespoň tu historii klauniády (která je často verbální a ne že ne – viz Manéže Bolka Polívky) by bylo dobré si nastudovat, ve zmíněném slovníku je docela rozsáhlé heslo L. Petiškové (strany 146 – 148), tím bych doporučoval začít (je u něj i rozsáhlá literatura). Příliš mnoho diletantství na jedno číslo „kulturního“ časopisu!
A 2, ročník VIII, 2012, 21 z 10. X.
4. X. skončil 20. ročník mezinárodního festivalu Prix Bohemia Radio v Poděbradech, událost celorepublikového významu – prezentují se zde interpretace děl předních českých i slovenských spisovatelů a překladatelů. Jde o zvukovou interpreatci literatury předními českými herci, nejenom rozhlasovou, ale i na stále kupovanějších nosičích. Jednoznačně kulturní, mezigenerační, ojediněle zcela nekomerční, „veřejnoprávní“ kulturní událost. A 2 ji vůbec nezaznamenala.
+ + +
Literární noviny, „Týdeník pro kulturu a politiku“.
Tiráž změněna v tom základním: Vydavatelem je dnes Litmedia. a.s., generální ředitel Michal Pavel. Tiráž ovšem jednoho znejistí: „Vedením redakce Miroslav Pavel (vydavatel)“. Jde nebo nejde o touž osobu? Vydává časopis akciová společnost nebo je vydavatelem fyzická osoba Miroslav Pavel?
Šéfredaktor i jeho zástupce zůstali – Petr Bílek, Ivan Matějka – adresa redakce (Korunní 810/104, Praha X, také. Web adresa www.literarky.cz.
Svým podtitulem se periodikum chytře hlásí ke své polistopadové obnově 1989 a tím de facto i k přednormalizační tradici, ke kontinuitě s „Literárkami“ ze „zlatých šedesátých“. Dvě z čerstvějšího čísel mi věnoval kamarád, který LtN odebírá:
Literární noviny XXIII, 2012, 39 z 27. IX.
Na titulní straně velká barevná Slívova karikatura Národ v sobě (na jevišti sedí na kufru s nálepkami SOP a ND Hamlet a přemítá, v ruce drže spořící prasátko na peníze.) Stejnojmenný hlavní text čísla z pera jisté K. Boháčkové je překvapivě fundovaný. Uznání k perfektní orientaci v divadelnictví neznámé autorky nás pustí při podrobnějším čtení: zjistíme totiž, že jde de facto o rozhovor s plzeňským Janem Burianem. Článek není jako interview strukturován, ale jinak jde o pramen zcela neskrývaný, znovu a znovu poctivě citovaný. Takže nakonec uznání nikoli jako divadelní publicistce, ale jako novinářce, která si našla adekvátní zdroj informací a dovedla jej vytěžit.
Ostře to kontrastruje např. s Respektem, který totéž téma pojednal rozsáhlým, ale zcela diletantským článkem svých redaktorů. Nic jim nebylo platné, že se zřejmě dotázali i V. Justa – jeho názory buď nepoužili nebo jim neporozuměli, takové zoufalé polopravdy jim prostě říci nemohl. Neporozuměli vlastně ničemu a ani nemohli, protože si nedali ani tu práci, aby se seznámili s elementárními historickými skutečnostmi, srov. můj blog No 40: Respekt jako zdroj desinformací? Diletantský, odbytý článek Jana H. Vitvara a Ondřeje Nezbedy: Češi sobě, Respekt 2012, 41.
Není to ostatně poprvé, kdy Respekt, jindy výkladní skříň české publicistiky, se co do diletantství v otázkách divadelních „vyznamenal“. Např. v oblasti loutkového divadla, kde opět J. H. Vitvar přinesl ve svém textu v Respektu 7/2012 Kašpárek v kómatu informace neberoucí v úvahu vývoj posledního půlstoletí (viz i-DN: Kašpárek v kómatu? – reakce našeho předního loutkáře Luďka Richtera, poslaná do Respektu, kde ji neotiskli; publikoval časopis Loutkář 2/2012 a najdete ji – spolu s dalšími reakcemi – též v jeho internetové verzi: Je v kómatu Kašpárek, nebo česká kulturní publicistika?).
Literární noviny XXIII, 2012, 40 ze 4. X.
Nejdelším 
materiálem je dvoustránkový rozhovor zástupce šéfredaktora s právě odstoupivším ředitelem Národního divadla Brno. Rozhovor novinářsky vzorně vedený, s informacemi, které uvádějí na pravou míru leckteré chýry. Jistě, je to subjektivní výpověď D. Dvořáka, ale bez ní jsou např. informace, které jsme se dosud dočetli na iDN, zoufale jednostranné, nevyvážené.
Vzhledem k tomu, že DN mají zřejmě s LtN dobré vztahy – v předchozím čísle LtN dokonce přetiskly článek M. Uhdeho Aféra a její dosah z tehdy (24. IX.) ještě nevyšlých DN 2012/16 – bych očekával, že právě tento materiál bude převzat i na stránky iDN!
Týdeník zůstal generačně otevřený, takže si v něm snáz než v A2 nacházím materiály, které mě nemíjejí. Antiamerická zavilost, levičáctví hraničící s anarchistickými postoji, deklarovaný antiglobalismus, antisemitismus maskovaný za antisionismus a filopalestinství, ubožácké útoky na Stranu zelených a vůbec osobní šéfredalktorovy politické odpůrce, všechny tyto odporné rysy éry šéfredaktora Jakuba Patočky zmizely.
Literárky jsou opět ke čtení!!!
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 17)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Jan H. Vitvar
se prezentuje jako kunsthistorik, tedy uměnovědec, jsme vlastně kolegové. Chápu, že si Respekt nemůže dovolit mít v angažmá specialistu na každé umění. Má, možná je to jen náhoda, odborníka přes umění výtvarná, který ovšem musí „pokrývat“ i ta ostatní. Nebo by Respekt mohl na umění zcela rezignovat (s výjimkou nepočetných případů, kdy umění radikálně ingeruje do politiky, což ovšem dnes u nás dělá především divadlo). To by po mém soudu nebylo od věci.
Jsem jeho důsledným čtenářem už od samizdatových dob, kdy se ještě jmenoval jinak, žádné číslo jsem v životě nevynechal; přesto nebo spíš právě proto bych řádky o umění v tomto periodiku s ulehčením postrádal. O umění si prostě přečtu jinde a daleko kvalifikovaněji, Respekt by měl svůj vzácný prostor věnovat tomu, co opravdu dovede, především vnitřní politice – v tom nemá konkurenci.
Když už ale chce Respekt o umění psát, měla by redakce pochopit, že čtenáři očekávají stejnou kvalitu jako u ostatních témat, že to prostě nelze dělat „bokem“.
Jan H. Vitvar materiál o divadle už letos podruhé trestuhodně odbyl, nedal si s ověřením svých informací ani takovou práci, která je elementární v každém uměnovědném semináři – to on sám musí dobře vědět. Psát o problematice loutkového divadla a nepřečíst si o jeho vývoji ve XX. století prostě NIC (není ani jasné, proč to vůbec dělal, na článku nebylo pranic aktuálního, bylo to zjevné PR!), psát o aktuální problematice Národního divadla a neznat opět NIC, to už není jenom problém jiného oboru, než který vystudoval, to je prostě lemplovství. Nedovedu si představit, že bych psal článek třeba o secesi nebo o Fr. Kupkovi a nepřečetl si pár reprezetativních knih, dejme tomu od P. Wittlicha, Kotalíka, Lamače, Pravdové, nepromluvil si s M. Mládkovou.
Také jsou tu různá kompendia, dějiny a slovníky, v případě Národního divadla dokonce velice hojná, přinejmenším bílé „akademické“ dějiny a Justovo kalendárium, které ani v jednom z uvedených přípdadů Vitvar zjevně neotevřel.
Místo toho s někým zřejmě promluvil, nic neověřoval jinde a u jiných a rovnou psal.
Chápu loutkáře, jako jsou Richter nebo Malíková, že po takové „lektuře“ zapochybují o Respektu jako takovém vůbec. Když může toto dělat v oboru, který známe, co asi dělá v oborech, které neznáme? (Co do kauzy ND platí totéž!)
Nakolik se vyznám v dějinách XX. století – a vyznám se při svém věku a půlstoletém zájmu opravdu hodně – musím s ulehčením konstatovat, že tam, ani v oblasti vnitřní politiky ČR, jsem na podobný lapsus nikdy nenarazil. Také si nevzpomínám, že by okolo nějakého článku v Respektu vznikla zásadní polemika co do platnosti výchozích faktů. Na druhé straně ale vím, že právě pokud jde o umění, Respekt reakce, polemiky čtenářů, prostě netiskne.
Opakuji: Nejspíš by měl na tuto oblast prostě rezignovat, stejně ji má…
22.10.2012 (8.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ne vždy
souhlasím (a rozumím) P. P., ale tentokrát ho chápu zcela. Jen nesouhlasím s tím, že by Respekt měl rezignovat na oblast umění. Naopak. Umění by mělo být jeho velmi důležitou a podstatnou součástí. Jen by tam neměl J. H. Vitvar psát suverénně se tvářící, arogantní blbosti, ale měli by být oslovováni lidi oboru rozumějící – třeba právě V. Just (ale i Jindřich Černý, Z. Hořínek, P. Christov, kolega J. Herman ad.).
22.10.2012 (17.48), , Trvalý odkaz komentáře,