Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 2)
Literárky, jejich polistopadové obnovení, vzestup a pád
Časosběrná reportáž třiadvaceti let
Díl II.
Správním orgánem Společnosti pro Literární noviny (SPLN) byl podle jejích stanov výbor volený členskou schůzí (plénem). Jenže SPLN byla v roce 1999 de facto množina redaktorů, externích autorů, čtenářů a příznivců Literárek bez přesné evidence. Jejím „členem“ se automaticky stával ten, kdo právě dorazil na plénum. Každého pléna se tedy mohli teoreticky zúčastnit a hlasovat úplně jiní lidé. Právě na tomto formálním pozůstatku hektického počátku 90. let, kdy byly Literárky obnoveny, později postavili příznivci Jakuba Patočky svůj morálně pochybný tah.
Vraťme se ale na podzim 1998. Poté, co se starému výboru SPLN v čele s Přemyslem Rutem nepodařilo sehnat Literárkám nového šéfredaktora, výbor odstoupil. Valná hromada jej však přirozeně požádala, aby nadále fungoval až do doby, než bude zvolen výbor nový a zároveň ustavila komisi s úkolem najít konkurzem nového šéfredaktora. Tato komise byla tvořena členy „starého“ výboru, doplněného o některé nové tváře. Zasedli v ní Vladimír Pistorius (který jednání komise organizoval a řídil), Ludvík Vaculík, Bohuslav Fišer, Karel Šiktanc, Jaroslav Kořán, Michal Ženíšek, Jiří Holý, Petr Daněk, Barbora Osvaldová a Tomáš Kosta.
Komise vypsala konkurz a inzeráty v tisku to oznámila veřejnosti. Přihlásila se zhruba dvacítka kandidátů. Uzávěrka přihlášek byla v pátek o půlnoci a Patočka tu svou poslal teprve v jedenáct večer faxem, vzpomíná muzikolog Petr Daněk. Ani formálně nevyhovovala, především kvůli odbytému projektu. Zřejmě z tohoto důvodu se na první schůzce konkurzní komise tato přihláška záhadně „ztratila“, aby se pak na druhé schůzce objevila v rukou Ludvíka Vaculíka v přepracované podobě.
Do druhého kola, které se konalo koncem června 1999, postoupili mj. dva hlavní rivalové: Jakub Patočka, formálním vzděláním sociolog, a Lenka Jungmannová , absolventka literární komparatistiky a divadelní vědy a dlouholetá externí autorka Literárek. K tomu, aby se do konkurzu přihlásila, ji vyzvali Jiří Cieslar s Ondřejem Vaculíkem. Lenka Jungmannová, která byla tehdy mj. redaktorkou mnou editovaného slovníku Základní pojmy divadla, se mi tehdy svěřila, že se s ní Patočka několik dní před konkurzem na vlastní žádost sešel a snažil se z ní vytáhnout koncepci změny listu, kterou se chystala komisi předložit.
Petr Daněk jako člen komise o průběhu konkurzu: Ludvík Vaculík konkurz neustále zlehčoval. Prý je to vlastně jen zbytečná formalita, protože šéfredaktorem bude přece stejně Patočka. Všichni kandidáti druhého kola nejprve předložili písemné projekty. Projekt Lenky Jungmannové byl mnohem propracovanější a kvalitnější, říká Barbora Osvaldová, která na FSV UK vyučuje teorii žurnalistiky. Byl to projekt kulturně-politického časopisu s hlavním důrazem na literaturu, s promyšleným technickým zázemím s jasně danými okruhem spolupracovníků.
Z projektu L. Jungmannové:
ANALÝZA SOUČASNÉHO STAVU
LtN se v posledních letech, stejně jako většina tzv. kulturních časopisů, ocitly v krizové situaci. Je jasné, že se jedná o krizový stav ekonomický i koncepčně-obsahový, což se v mnohém podmiňuje. Okolnosti tohoto stavu jsou markantní: změnily se podmínky financování (jak ze strany majoritního podporovatele, tj. Ministerstva kultury ČR, tak ze strany příležitostných sponzorů) i podmínky vlastních výdělečných snah, nastal odliv čtenářů (předplatitelů) a úbytek redaktorských míst, došlo ke snížení autorských honorářů.
Přesněji vyjádřeno, proměnou prošla nejen situace v oblasti zabezpečení (okolnosti výroby a distribuce), ale především se transformoval trh sám (silná konkurence novin a časopisů v oblasti kultury, nástup nové generace čtenářů), základní paradigma novin tohoto typu. Tuto proměnu LtN nedokázaly včas podchytit.
Vzhledem k odlišnosti situace lze ve stávajících LtN konstatovat řadu osudových chyb:
1) nedostatečnost textů z hlediska časového: texty opožděné, neschopné včas zareagovat na problém, ani ho předvídat a vyslovit, texty dlouhodobě vyráběné;
2) nedostatečnost stylová a obsahová: texty akademické (patří jinam), texty „studené“, nezaujaté, bez názoru mluvčího (nepatří nikam), texty recenzní bez analýzy a hodnocení, texty nudné (zvl. od nejstarší generace přispěvatelů), nedostatečně zastoupené některé novinové styly a žánrů, texty hrubé a jen žurnalistické úrovně, texty nedostatečně či nevhodně zredigované;
3) nedostatečnost „metrážní“: texty dlouhé (zřeknout se příspěvků na pokračování), texty pseudosofistikované, čili užvaněné, málo krátkých textů.
Základní chybou však zůstává nedostatek koncepce, neschopnost vytvořit si vlastní image, problém organizace a managmentu.
VÝCHODISKA
LtN jsou noviny pro intelektuály a měly by jimi rozhodně zůstat. Kromě změn na trhu je však současně třeba vycházet z toho, že se vymezení intelektuála, tedy ideálního čtenáře LtN, v dnešní společnosti problematizuje. Není to již osoba lačná vědění, která se uzavírá ve své knihovně, ale člověk nutně otevřený, který je si vědom toho, že se jeho poznání musí orientovat stejně na humanitní záležitosti, jako na otázky přírodních, informačních a společenských věd.
Vytvořit noviny, v kterých by se snoubilo toto úsilí, tedy noviny pro generaci mladší a střední, se sice ukazuje jako neobyčejně těžké, ale právě vzhledem k tradici LtN možné. Schopnost přesahu a rozšiřování kulturního pole a jeho obohacování z jiných sfér je totiž jediné, na co lze ze „zlaté éry“ LtN navázat. V dnešní době se však k této schopnosti musí přidružit ještě vlastnosti další, schopnost chovat se jako médium a schopnost akceptovat média ostatní. Této „odbornosti“ nyní LtN mocny nejsou, nedokážou reflektovat masová a elektronická média, reflektovat politickou situaci a společenské problémy, dostatečně informovat.
VYSVĚTLENÍ KONCEPCE
Ve své koncepci vycházím z představy proměny periodika z novin tzv. středoevropského typu v list typu tzv. západního. Změna se týká jak stránky formální (grafika, formát), tak stránky obsahové. Vycházím dále z aktuální debaty o novinách tohoto typu (tj. na hranici mezi novinami a časopisem), která probíhá v našich médiích, i z širší diskuse, kterou lze v intelektuálních kruzích na téma LtN zaznamenat již rok (vyvolaly ji ostatně LtN samy). Předpokládám také – a to je velice podstatné – zprůhlednění dotační politiky ministerstva kultury.
+
Jakub Patočka naproti tomu předložil jen povrchní a organizačně nezajištěnou jednostránkovou vizi jakési prvořadě politické, ovšem daleko levicovější obdoby týdeníku Respekt. Jeho daleko stručnější projekt směřoval spíše ke společensko-politickému časopisu, tedy vlastně ke kontinuálnímu pokračování v tradici z 60. let.
Koncem června následovaly ústní pohovory. Jakub Patočka (v té době již zástupce šéfredaktora Literárek) při něm popudil některé členy komise svou přílišnou suverenitou: řadu věcí prý už jako zástupce šéfredaktora zavedl, a proto tak taky zůstanou… Choval se naprosto bohorovně, vzpomíná Petr Daněk. Některé otázky členů komise jakoby ho udivovaly, ba přímo pobuřovaly.
Na nakladatele Vladimíra Pistoria prý Patočka u konkurzu zapůsobil jako člověk, kterému vlastně nejde o literární revue. Přiznal, že si sice občas rád přečte nějakou tu knížku, ale k literatuře že vlastně nemá žádný hlubší vztah. Od toho prý bude mít přece svého zástupce. On se prostě ani neskrýval s tím, že ho literatura v Literárkách v podstatě nezajímá.
Zdá se, že jak Patočka sám, tak jeho obgenerační příznivci vůbec nepočítali s tím, že by mohl v konkurzu nezvítězit. Výsledek byl pro ně proto sice možná velmi překvapivý, ale jednoznačný – poměrem hlasů 6:3 konkurz vyhrála Lenka Jungmannová.
Konkurzní komise sice mohla Lenku Jungmannovou za šéfredaktorku vybrat, podle stanov ji ale ještě musel do funkce jmenovat výbor. Teoreticky to klidně mohl udělat i „starý“ výbor, který dosud fungoval – formálně tomu totiž vůbec nic nebránilo, vysvětluje Vladimír Pistorius. Nám se ale zdálo, že k tomu už nemáme mandát. Navíc jsme se domnívali, že vlastně ani o nic nejde, protože „nový“ výbor přece logicky naše rozhodnutí potvrdí.
Na plénum, kde měl být zvolen nový výbor a vítězka konkurzu jím potvrzena do funkce, dorazili 1. července 1999 i ti, kdo se jinak na činnosti SPLN příliš nepodíleli.
Někteří dlouholetí členové SPLN (ale například i Petr Daněk jako člen konkurzní komise!) ale naopak ze záhadných důvodů pozvánku na plénum vůbec nedostali. Já sám, ačkoli pravidelný autor, jsem pozvánku také nedostal, ale vzal mě tam s sebou kolega Vladimír Just.
Faktem ale je, že pozvánky rozesílala redakce, kde byl v té době Patočka zástupcem šéfredaktora. Ať už to bylo jakkoli, sešli se na plénu především příznivci neúspěšného Patočky. Někteří členové SPLN se ho prý sice pokoušeli přesvědčit, ať se s Jungmannovou dohodne a zůstane pod ní jako zástupce šéfredaktora. Jenže on kategoricky odmítl jakoukoli spolupráci s kýmkoli a prohlásil, že buď bude šéfem on, nebo dává i se zbytkem redakce okamžitou výpověď. Byl to nátlak, militantní nástup k moci, což se mi zdálo naprosto nepřijatelné, vzpomíná Vladimír Pistorius.
Následovala bouřlivá diskuse, během které byli oba finalisté, ale především L. Jungmannová nelegitimně donuceni k jakési repríze svého konkursního vystoupení, jakoby se konkurs konal znovu před komisí rozšířenou o všechny přítomné členy SPLN. Museli odpovídat na otázky lidí z pléna, kteří, na rozdíl od členů konkursní komise i některých dalších z přítomných, jejich písemné elaboráty vůbec neznali. Už z toho bylo zřejmé, že mnozí přítomní neberou již proběhlý konkurs vážně, s jeho výsledkem se neztotožňují a hodlají provést nový, ad hoc a teď.
Většině pamětníků utkvěl hysterický výstup Pavla Kohouta, který se na Jungmannovou rozkřikl: Vždyť vidíte, že by to tady Jakub dělal dobře – on mi dokonce nabídl, abych do Literárek začal psát! Měla byste proto sama odstoupit a to šéfredaktorování mu nechat! Božská prostoto konfliktu zájmů: Kdo P. Kohoutovi nabídne, že někam může psát nebo že ho bude v divadle hrát, je prostě jeho člověk!
Ludvík Vaculík pak náhle vstal a řekl: Starý výbor už nefunguje, protože de facto dávno odstoupil. Společnost proto teď zvolí nový výbor a tento výbor vybere šéfredaktora ze dvou kandidátů, kteří v konkurzu dopadli nejlépe.
Stávající VSPLN se v nastalé situaci zachoval nanejvýš zbaběle a nezodpovědně. Neučinil sice nic jiného, než co mu minulá valná hromada uložila, totiž uspořádal konkurs, avšak nejmenoval nového šéfredaktora podle jeho výsledku, nýbrž naopak odstoupil. Zároveň všichni stávající redaktoři – Karfík, Wernisch, Ajvaz a d. (s výjimkou J. Cieslara) nátlakově oznámili, že dávají okamžitou výpověď a ihned končí (to ovšem bylo v rozporu s platným zákoníkem práce – výpovědní lhůta bránila legálnímu odchodu ze dne na den).
Valná hromada přirozeně přistoupila okamžitě k volbě nového VSPLN. Po nahlédnutí do stanov se ukázala jejich neuvěřitelná vágnost. Členy VSPLN mohli být např. i redaktoři LtN, takže SPLN tím dostávala charakter družstva, v jehož vedení mohou být i někteří jeho řadoví zaměstnanci. (Vítejte v Česku – zemi konfliktu zájmů!) Za předsednictví Ludvíka Vaculíka v novém výboru zasedli: Erazim Kohák, Jiří Cieslar, Jan Šabata a Vladimír Pistorius. Tento nový výbor pak obratem bez ohledu na výsledek konkurzu rozhodl, že novým šéfredaktorem Literárních novin se od 1. září 1999 stává Patočka.
Po zvolení nového VSPLN redaktoři své výpovědi stáhli. Nový VSPLN oznámil ústy L. Vaculíka, že se sejde do 10 dnů.
+
Jak řekli, tak udělali, načež s datem 13. 7. 1999 přišel L. Jungmannové následující dopis, podepsaný novým předsedou VSPLN Ludvíkem Vaculíkem:
Vážená slečno Jungmannová!
Musím Vám oznámit, že nový výbor Společnosti pro Literární noviny na své schůzi 12. t.m. jmenoval šéfredaktorem Literárních novin pana Jakuba Patočku. Jsem rád alespoň tomu, že jste na členské schůzi poznala atmosféru v redakci, slyšela názory mnoha lidí, a že tedy si nacházíte vysvětlení toho, proč návrh předchozího výboru se neuplatnil. I když, jak jste poznala, já osobně jsem byl od začátku pro pana Patočku, byl jsem nakonec výsledkem nového výboru dost překvapen… a tím už se rozhodlo.
Bylo by správné a dobré, kdybyste pro toto nezatrpkla a byla jste ochotna s novinami spolupracovat.
Mějte se dobře!
S pozdravem L. V.
Ludvík Vaculík (* 23. 7. 1926 Brumov u Valašských Klobouk) je český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971). FOTO JINDŘICH MYNAŘÍK
Hezká ukázka pokrytectví, doplněná ještě výchovnou „knížecí“ radou. Také nevím, zda oslovení bylo výronem podvědomí nebo záměrnou bagatelizací oslovené. V oficiálních dopisech tohoto typu je u nás zvykem oslovovat ženy akademickým titulem – zde „paní doktorko“. J. Patočka ovšem žádný doktorát ani jiný titul neměl.
V. Pistorius na protest proti tomuto jednání z nového VSPLN odstoupil.
První ohlasy
V LtN okomentoval celé toto dění sám L. Vaculík článkem Co nového v novinách (LtN 1999, 36). Sděluje v něm čtenářům, že VSPLN jmenoval novým šéfredaktorem Jakuba Patočku (aniž by jej jakkoli představil), a že „noviny odevzdáváme mladší generaci autorů a čtenářů“, ale že zároveň „noviny zůstávají novinami SPLN“. Pokud vím, žádný jiný podrobnější text na toto téma tehdy nikdy nikde nevyšel.
Já sám jsem pak referoval delším článkem na podzim 1999 v nízkonákladovém, „polosamizdatovém“ sborníku, vydávaném partou spolužáků Vladimíra Macury, s roční periodicitou, (Komu patří Literární noviny?, Listopad, Liberec, 1999, s. 43-5). V něm je vylíčeno dosud uvedené, navíc je tam i jisté zobecnění. Psal jsem: Majitel a management našli opět společnou řeč; pragmatické řešení zvítězilo. Bohužel nikoli bez následků, a to nejenom pro SPLN. Utrpěla její pověst (žádný konkurs už vlastně nikdy nemůže vypsat (pozn.: v létě 2005 se toto proroctví neblaze potvrdilo) a navíc vyslala smutný signál o mravní úrovni české občanské společnosti… (…) Kauza LtN ukazuje, že pravidla se u nás bohužel nedodržují ani tehdy, kdy si je ad hoc nějaký jednotlivec nebo nějaké občanské sdružení zavedou sami pro sebe. Nedodržují se ani tehdy, kdy nejde o žádné velké peníze ani o zvlášť lukrativní místa, dokonce ani mezi těmi intelektuály, kteří se mají za mravní elitu národa. Konkrétně: řada členů SPLN i jejího výboru nedávno podepsala prohlášení iniciativy Impuls ´99. V jeho bodě 4 čteme mimo jiné: „Úcta k zákonům předpokládá respekt k morálním standardům ve veřejném životě…“ Nepíše se v této souvislosti v Knize knih cosi o břevnu ve vlastním oku?
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Literární noviny a podvod Ludvíka Vaculíka
IVAN BREZINA
Karel Hvížďala na Neviditelném psu referoval o chystaném prodeji Literárních novin. Vyslovil přitom názor, že jsou „neprodejným zbožím“, protože se pod vedením Jakuba Patočky staly „časopisem marginální sekty“. Nick „liberal shark“ v diskusi k článku napsal: „Literární noviny? Ty už přece dávno neexistují – existuje jen jakýsi pochybný fanzin tmavozelených šílenců.“
Tyto dva hlasy celkem přesně popisují názor většiny české veřejnosti, která si dnešní podobu Literárek odmítá kupovat. Aby pro nezájem čtenářů nezanikly, musí je finančně držet nad vodou dotace ministerstva kultury – a to přesto, že o literatuře a kultuře se v nich moc často nepíše. V minulosti to jasně prokázaly obsahové analýzy.
Kdysi slavný list skončil tak neslavně především proto, že se na podzim 1999 dostal do jejich čela Jakub Patočka. Literárky nejdřív proměnil ve věstník Strany zelených (SZ), na jejíž kandidátce se neúspěšně pokoušel stát europoslancem. Když byl Patočka později ze SZ s ostudou odejit, staly se pod jeho vedením Literárky jakýmisi bizarními Antiklausovskými novinami, plnými nenávisti k Hradu a ODS. Fanatismus a politikaření způsobily, že se od Literárek odvrátila většina jejich bývalých čtenářů.
Nejzajímavější je ale způsob, jakým se Patočka v Literárkách zmocnil kormidla. Stručně řečeno šlo o podvod, v němž sehrál klíčovou roli Ludvík Vaculík.
Na podzim 2000 jsem obešel klíčové osoby tohoto absurdního dramatu a z jejich výpovědí sestavil dohromady běh událostí. Neviditelný pes tehdy můj text zveřejnil, ale v důsledku přechodu na nový redakční systém je už dnes v archivu bohužel nedostupný. V souvislosti s chystaným prodejem Literárek není myslím na škodu připomenout, co se před devíti lety vlastně stalo. Zveřejňuji proto zkrácenou verzi svého starého článku.
DAJÍ SE NOVINY (A SVĚT) PŘEVRÁTIT
VZHŮRU NOHAMA?
V říjnu 1999 položily Literární noviny Václavu Havlovi otázku, proč se kdysi v polovině 60. let v jakési silvestrovské anketě zastával mesiášů. „Dnes se tím nemyslí člověk, který nazývá věci pravými jmény a jde neopatrně hlavou proti zdi, ale utopista, který si vysnil a vyteoretizoval jakýsi koncept světa a pokouší se ho světu násilím vnutit,“ odpověděl mimo jiné prezident. Ta otázka i odpověď na ni jsou více než symbolické. Stejně symbolický je i titulek tohoto článku, který je zároveň ústředním sloganem právě probíhající reklamní kampaně Literárních novin. Jejich šéfredaktorem byl totiž v říjnu 1999 už dva měsíce Jakub Patočka, ekologický aktivista, na něhož dnešní Havlova definice mesiášství platí takřka beze zbytku.
Na kapitánský můstek někdejší vlajkové lodi demokratizačních snah 60. let se přitom dostal velmi podivným způsobem: zmanipulovaným konkurzem.
Jen na jedné jediné věci se skoro všichni aktéři událostí shodnou: na přelomu let 1998 a 1999 procházely Literárky ekonomickou, koncepční a redakční krizí. Jejich náklad klesal, a stále častěji se proto ozývaly hlasy, že současná podoba listu je nezajímavá a neaktuální. Šéfredaktor Vladimír Karfík přijal v červnu na post svého zástupce Jakuba Patočku, který předtím do Literárek už nějakou dobu psal. Přivedli jej tam otec a syn Vaculíkové, což není pro další pokračování příběhu bez významu. Ludvík Vaculík také od začátku mluvil o tom, že by se Patočka měl po Karfíkovi stát „tím šéfredaktorem“.
Abychom pochopili směr, kterým se dnes Literární noviny ubírají, položme si nejprve otázku, „Kdo je Jakub Patočka?“ Ekologického aktivistu, zakladatele a dlouholetého předsedu brněnského Hnutí Duha Václav Klaus svého času při předávání jakési protitemelínské petice označil za „darebáka s teroristickými a bolševickými metodami, demagoga, který je horší než komunisté, a navíc lže, lže, lže“ (doslovný citát pochází z článku samotného Jakuba Patočky, zveřejněného v Mladé frontě Dnes v březnu 1995).
Ponechme tento výrok záměrně bez komentáře a jen připomeňme, že ministerstvo vnitra zařadilo na jaře 1995 Hnutí Duha na tzv. seznam extrémistů (přesně se tento dokument jmenuje „Informace o projevech extrémistických postojů v České republice“). Ministerští analytici to tehdy zdůvodnili policejními svodkami, podle nichž se členové a přívrženci Duhy během blokád temelínského staveniště několikrát podíleli na „ideologicky motivovaném a organizovaném porušování zákona“.
„Naši planetu postihla hluboká ekologická krize, která zvolna přerůstá v katastrofu nepředstavitelných rozměrů,“ zdůvodňoval později podivné pracovní metody své zelené revoluční buňky sám Patočka. „Proto jsme se zasazovali za radikální změny v našich životních způsobech i ve společenském uspořádání, které se snaží svádět naši pozornost a ohlupovat nás, abychom nedohlédli, v jak tristním postavení jsme se ocitli.“
Pod vedením vystudovaného sociologa Patočky přišlo Hnutí Duha jako zřejmě jediná česká ekologistická skupina s utopickou sociálně-inženýrskou představou o nevyhnutelné radikální proměně celé západní civilizace (Patočka sám v Lidových novinách napsal, že „má ideál, jak vylepšit společnost“). Svět prý dnes spěje k záhubě proto, že jej řídí chladní a k přírodě i lidem bezcitní ekonomové a technokraté a ovládají jej nedemokratické a nekontrolovatelné globalizované nadnárodní monopoly. Jedinou možností přežití lidstva je proto odvržení „zhoubných“ moderních technologií typu jaderné energetiky a genetických manipulací a návrat k prostému životu v lokálních zemědělských komunách za podmínek „fyzicky náročného zahradničení“ (i když obdobný sociální experiment již provedl v Kambodži Pol Pot, tento doslovný citát pochází až z knihy gurua českého zeleného hnutí Jana Kellera Až na dno blahobytu, kterou vydalo v roce 1993 Hnutí Duha).
Jde tu ale opravdu jen o starost o čistý vzduch, zelené lesy a křišťálové studánky, nebo se tu hraje o něco mnohem víc? „Vedle proměnlivých směrů tradičních se vynořují jako nepřehlédnutelná politická síla ekologové,“ napsal Patočka v Mladé frontě Dnes. „V nadcházejícím století nebude patrně zásadnější politické otázky nad otázku ekologickou.“ Výsledný nový politický směr označuje Patočka jako „sociálně-ekologickou alianci“. Není tedy pochyb – prvořadým cílem ekologických aktivistů je zpolitizování a získání mocenského vlivu. „Naše civilizace, nezmění-li se, zhroutí se,“ varoval Patočka chiliasticky v úvodníku časopisu s příznačně sektářským názvem Poslední generace (později Sedmá generace), který svou poetikou nápadně připomíná jehovistickou Strážnou věž.
O literatuře Patočka nepsal ani tady, ani později v Literárkách.
ANATOMIE JEDNOHO PUČE
K pochopení dalšího běhu událostí se musíme chtě nechtě ponořit do zákulisí fungování Společnosti pro Literární noviny (SPLN), což je z právního hlediska vydavatel Literárek. Jinak to bohužel nejde, odměnou čtenáři však bude napínavý příběh, plný intrik a vášní.
Správním orgánem SPLN je podle jejích stanov výbor volený členskou schůzí (plénem). Jenže SPLN je (či v roce 1999 aspoň byla) otevřenou lidskou množinou redaktorů, externích autorů, čtenářů a příznivců Literárek bez přesné evidence. Jejím „členem“ se automaticky stával ten, kdo právě dorazil na plénum. Každého pléna se tedy mohli teoreticky zúčastnit a hlasovat úplně jiní lidé. Právě na tomto formálním pozůstatku počátku 90. let, kdy byly Literárky obnoveny, později postavili příznivci Jakuba Patočky svůj morálně pochybný tah.
Vraťme se ale na podzim 1998. Poté, co se starému výboru SPLN v čele s Přemyslem Rutem nepodařilo sehnat Literárkám nového šéfredaktora (krátce se mluvilo o Janu Jandourkovi, ten si to však rozmyslel, podle svých vlastních slov poté, co narazil na neochotu ke změně), výbor odstoupil. Plénum však většinu členů výboru požádalo, aby v zájmu záchrany novin formálně zůstali ve svých funkcích až do doby, než bude zvolen výbor nový. SPLN poté ustavila komisi se stejným úkolem – tedy najít nového šéfredaktora. Tato komise byla tvořena členy „starého“ výboru, doplněného o některé nové tváře. Zasedli v ní Vladimír Pistorius (který jednání komise organizoval a řídil), Ludvík Vaculík, Bohuslav Fišer, Karel Šiktanc, Jaroslav Kořán, Michal Ženíšek, Jiří Holý, Petr Daněk, Barbora Osvaldová a Tomáš Kosta.
Komise zvolila standardní a demokratický postup, který je v podobných případech obvyklý. Na místo šéfredaktora Literárek vypsala konkurz a inzeráty v tisku to oznámila veřejnosti. Přihlásila se zhruba dvacítka kandidátů. „Uzávěrka přihlášek byla v pátek o půlnoci a Patočka tu svou poslal teprve v jedenáct večer faxem,“ vzpomíná muzikolog Petr Daněk. „Ani formálně nevyhovovala, především kvůli odbytému projektu. Zřejmě z tohoto důvodu se na první schůzce konkurzní komise tato přihláška záhadně ‚ztratila‘, aby se pak na druhé schůzce objevila v rukou Ludvíka Vaculíka v přepracované podobě.
Do druhého kola, které se konalo koncem června 1999, postoupili jen perspektivní kandidáti. Z hlediska našeho příběhu jsou důležití pouze dva finalisté: Jakub Patočka, formálním vzděláním sociolog, a Lenka Jungmannová, absolventka literární komparatistiky a divadelní vědy FFUK a dlouholetá autorka Literárek. K tomu, aby se do konkurzu přihlásila, ji prý vyzvali Jiří Cieslar s Ondřejem Vaculíkem.
Jungmannová s odstupem vzpomíná, jak se s ní Patočka několik dní před konkurzem sešel a snažil se z ní „vytáhnout“ koncepci změny listu, kterou se chystala komisi předložit. Vzpomíná i na to, jak ji prý „zkoušel“ z české literatury.
Petr Daněk pak jako člen komise dodává, že už samotný průběh konkurzu předznamenal věci příští: „Ludvík Vaculík totiž konkurz neustále zlehčoval. Prý je to vlastně jen zbytečná formalita, protože šéfredaktorem bude přece stejně Patočka.“ Všichni kandidáti druhého kola nejprve předložili písemné projekty. „Projekt Lenky Jungmannové byl mnohem propracovanější a kvalitnější,“ říká Barbora Osvaldová, která na FSV UK vyučuje teorii žurnalistiky. „Byl to projekt kulturně-politického časopisu s hlavním důrazem na literaturu, s promyšleným technickým zázemím s jasně danými okruhem spolupracovníků. Patočka naproti tomu předložil jen povrchní a organizačně nezajištěnou jednostránkovou vizi jakési levicové obdoby týdeníku Respekt.“
Koncem června následovaly ústní pohovory. Jakub Patočka (v té době již jmenovaný a fungující zástupce šéfredaktora Literárek – už tím byl oproti ostatním účastníkům neoprávněně zvýhodněn) si při něm „naštval“ některé členy komise svou přílišnou suverenitou: řadu věcí prý už jako zástupce šéfredaktora zavedl, a proto tak taky zůstanou…
„Choval se naprosto bohorovně,“ vzpomíná Petr Daněk. „Některé otázky členů komise jakoby ho udivovaly, ba přímo pobuřovaly.“
Na nakladatele Vladimíra Pistoria prý Patočka u konkurzu zapůsobil jako člověk, kterému vlastně nejde o literární revue. „Přiznal, že si sice občas rád přečte nějakou tu knížku, ale k literatuře že vlastně nemá žádný hlubší vztah. Od toho prý bude mít přece svého zástupce. On se prostě ani neskrýval s tím, že ho literatura v Literárkách v podstatě nezajímá.“ Zdá se, že jak Patočka sám, tak jeho ob generaci starší příznivci (viz níže) vůbec nepočítali s tím, že by mohl v konkurzu nezvítězit. Výsledek byl pro ně proto sice možná velmi překvapivý, ale jednoznačný – poměrem hlasů 6:3 konkurz vyhrála Lenka Jungmannová.
A tady teprve nastává klíčový moment našeho smutného příběhu. Konkurzní komise sice mohla Lenku Jungmannovou za šéfredaktorku vybrat, podle stanov ji ale ještě musel do funkce jmenovat výbor. „Teoreticky to klidně mohl udělat i „starý“ výbor, který dosud fungoval – formálně tomu totiž vůbec nic nebránilo,“ vysvětluje Vladimír Pistorius. „Nám se ale zdálo, že k tomu už nemáme mandát. Navíc jsme se domnívali, že vlastně ani o nic nejde, protože „nový“ výbor přece logicky naše rozhodnutí potvrdí.“
Právě v této fázi se ale Patočkovi přívrženci vzchopili k horečné činnosti. Většina těch, kdo měli s celou záležitostí co do činění, mezi ně řadí především Ludvíka Vaculíka, který byl údajně hlavním strůjcem událostí. A ani on sám se příliš netají, že mu výsledek konkurzu nebyl příliš po chuti.
„Ano, byl jsem výsledkem konkurzu zklamaný,“ přiznává Valculík bezelstně. Čtenář, odchovaný Raymondem Chandlerem, Agatou Christie a dalšími klasiky detektivního žánru si už může snadno domyslet, co následovalo. Na plénum, kde měl být zvolen „nový výbor“ a nově zvolená šéfredaktorka jím potvrzena do funkce, dorazili 1. července 1999 i ti, kdo se jinak na činnosti SPLN příliš nepodíleli. „Výsledek konkurzu prostě mobilizoval lidi, kteří si Jungmannovou v čele Literárek nepřáli,“ snaží se Ludvík Vaculík omluvit neomluvitelné.
Někteří dlouholetí členové SPLN (ale například i Petr Daněk jako člen konkurzní komise!) ale naopak ze záhadných důvodů pozvánku na plénum vůbec nedostali. Bylo to opravdu způsobeno jen nepořádkem v členské databázi? Kdo ví. Faktem ale je, že pozvánky rozesílala redakce, kde byl v té době Patočka zástupcem šéfredaktora. Ať už to bylo jakkoli, sešli se na plénu především příznivci neúspěšného Patočky. Někteří členové SPLN se ho prý sice pokoušeli přesvědčit, ať se s Jungmannovou dohodne a zůstane pod ní jako zástupce šéfredaktora. „Jenže on kategoricky odmítl jakoukoli spolupráci s kýmkoli a prohlásil, že buď bude šéfem on, nebo dává i se zbytkem redakce okamžitou výpověd.
„Byl to nátlak, militantní nástup k moci, což se mi zdálo naprosto nepřijatelné,“ vzpomíná Vladimír Pistorius. V emotivní atmosféře pak byla vítězná Jungmannová znovu donucena ústně obhajovat svůj projekt, navíc před lidmi, kteří na rozdíl od konkurzní komise vlastně ani neměli čas si jej pořádně přečíst (oba projekty byly totiž členům SPLN rozdány až na plénu).
Většině pamětníků přitom utkvěl v hlavě zvláště hysterický výstup Pavla Kohouta, který se prý na Jungmannovou rozkřikl: „Vždyť vidíte, že by to tady Jakub dělal dobře – on mi dokonce nabídl, abych do Literárek začal psát! Měla byste proto sama odstoupit a to šéfredaktorování mu nechat!“ (Patočkova obliba u Pavla Kohouta přestane překvapovat v okamžiku, kdy si uvědomíme, jak silně mu asi mladý levicový bojovník proti kapitalistickým nadnárodním monopolům připomíná jeho zářné svazácké mládí).
Ludvík Vaculík pak náhle vstal a řekl: „Starý výbor už nefunguje, protože de facto odstoupil. Společnost proto teď zvolí nový výbor a tento výbor vybere šéfredaktora ze dvou kandidátů, kteří v konkurzu dopadli nejlépe.“
Jak řekli, tak udělali. Podivně svolané plénum zvolilo nový výbor SPLN. Za předsednictví Ludvíka Vaculíka v něm zasedli Erazim Kohák, Jiří Cieslar (vedoucí Katedry filmové vědy FFUK, redaktor LtN na plný úvazek), Jan Šabata a Vladimír Pistorius. Tento nový výbor pak obratem bez ohledu na výsledek konkurzu rozhodl, že novým šéfredaktorem Literárních novin se od 1. září 1999 stává Patočka. Jediný, kdo se zachoval čestně (tedy hlasoval pro Jungmannovou a vzápětí odstoupil) byl Vladimír Pistorius.
„Mějte se dobře!“ zdraví Jungmannovou Ludvík Vaculík v dopise, v němž jí oficiálně oznamuje, že byla skandálním postupem SPLN podvedena a ponížena. Jakékoli písemné zdůvodnění, proč se tedy vlastně vůbec konkurz konal, v dopise příznačně chybí.
„Nic nečestného se přece nestalo,“ soudí dnes Ludvík Vaculík. Jakoby nechtěl vidět, že zmanipulovaný konkurz zničil demokratickou pověst, kterou si Literárky v druhé polovině 60. let vybudovaly. Jakoby si neuvědomoval, že se projevil jako obyčejný podvodník. S malou básnickou licencí by se dokonce dalo říci, že „Literárky byly morálně vytunelovány“ generační intrikou skupinky osmašedesátníků, kteří si autoritativně nadekretovali ideologicky jim blízkého šéfredaktora. Vše proběhlo podle v dějinách už mnohokrát osvědčeného „bolševického“ scénáře: „demokratické volby sice nějak dopadly, ale my to prostě chceme jinak a basta fidli.“
Není proto divu, když například teatrolog a publicista Petr Pavlovský soudí, že svým vlastním postupem zdiskreditovaná SPLN už vlastně nikdy nemůže žádný konkurz uspořádat. Navíc „vyslala smutný signál o mravní úrovni české občanské společnosti“.
Zvláště podivné přitom je, že kulturní veřejnost morální zkázu svého „intelektuálního rodinného stříbra“ přešla mlčením. O celé věci se s výjimkou Pavlovského vzpomínky (ve sborníku Listopad 1999) a nepublikovaného fejetonu Petra Daňka pro Literárky (který odtud byl příznačně v obtazích vyhozen) nikde nepsalo a kromě „tiché pošty“ zasvěcených se o ní vlastně ani dodnes příliš neví. Takže celý ten švindl nevědomky schvaluje každý, kdo dnes do Literárek bez jeho znalosti píše a kupuje si je.
15.11.2012 (4.49), , Trvalý odkaz komentáře,