Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 8)
Na rozhovor, zveřejněný v Britských listech, jsem reagoval dopisem Lenky Jungmannové, své kdysi diplomantce na FFUK:
Milá Lenko!
Pokud jde o úlohu osmašedesátníků v kauze LtN souhlasím, definujeme-li osmašedesátníky jako lidi, vyškrtnuté či vyloučené po roce 1968 z KSČ.
Namítám však proti Vaší charakterizaci úlohy V. Justa při instalování J. Patočky do čela LtN. Seděl jsem tehdy na valné hromadě vedle něj a vím, že při volbě nového výboru jsme oba hlasovali tak, aby se do něj dostali lidé, kteří budou respektovat výsledek předchozího konkurzu. Byli jsme ale přehlasováni.
Jiná věc je, že v novém výboru se stal předsedou L. Vaculík, a že tento výbor jmenoval J. P. šéfredaktorem. Jak to tam proběhlo a pro koho hlasoval J. Cieslar, který v tom novém výboru byl také (zjevný konflikt zájmů, zaměstnanec LtN je jako člen VSPLN svým vlastním zaměstnavatelem), to ovšem nevíme. Jenom se ke mně doneslo, že to nebylo jednohlasné, ale 4:2.
Důležité je po mém soudu to, jak si kdo počínal následujících 6 let. Do LtN jsme z těch či oněch důvodů psali více či méně všichni – já, Vy, Just a mnozí další, v posledních letech zadarmo (proto najednou tolik studentských autorů). A samozřejmě jsme si za svými texty stáli a dodnes stojíme. Kvalitních textů byla po ta léta v LtN v každém čísle někdy jen polovina což je, uznávám, málo.
Pokud jde o vnitroredakční vývoj má po J. Patočkovi největší odpovědnost po mém soudu J. Cieslar, protože byl k němu evidentně stále loyální, zatímco ostatní s ním přicházeli permanentně do konfliktů – proto ta děsivá fluktuace. Já jsem se mohl příčit jenom jako přispěvatel, což jsem i průběžně činil různými dopisy zasílanými do přímo do redakce nebo Cieslarovi nebo Justovi. Pravda, psát jsem tam nepřestal, protože až tak špatné ty noviny po mém soudu nebyly a ojedinělého prostoru pro reflexi rozhlasové tvorby mně bylo líto. (O peníze opravdu nešlo, honoráře se neplatily. O peníze – platy – mohlo jít jenom zaměstnancům – redaktorům.)
V. Just byl vlastně spokojený. Něco mu za jeho stálou rubriku jako externímu zaměstnanci platili, vše co napsal mu bez řečí tiskli – na rozdíl ode mne. Chytil se za nos až ve chvíli, kdy redaktoři podali letos v únoru hromadnou výpověď. Vzhledem k tomu, že po celou tu dobu byl členem revizní komise SPLN, je tu nepopiratelná odpovědnost.
Otázkou pro mne zůstávají valné hromady, které se konaly mezi tou v roce 1999 a tou předvčerejší. Musím sebekriticky přiznat, že o nich vůbec nevím. V tom smyslu tedy odpovědnost podobná, jakou má každý občan, který nejde k volbám. To se ale myslím týká i Vás.
Krátce: jde mi o to, aby odpovědnost (a z ní plynoucí zavinění) za LtN byla diferencovaná na řadu odlišných kategorií, které se od sebe principiálně liší:
a) Osmašedesátníci, kteří si myslí, že když LtN svého času jakožto lidé nejvyšší kasty založili a provozovali, tak na ně mají dodnes morální právo. (Neuvědomují si, že už příslušnost k oné kastě byla vlastně proviněním na ostatních jejich spoluobčanech, z nichž KSČ učinila lidi druhého řádu.)
b) J. P., kterého si vybrali za svého nástupce, protože v něm vidí své vlastní mládí – levicový radikál.
b) Redaktoři, kteří mu za plat sloužili – kdo víc a déle, ten má víc odpovědnosti.
c) Pak nastupuje odpovědnost členů výboru a revizní komise – co jich za těch 6 let bylo.
d) A konečně je tu odpovědnost nás, řadových členů SPLN a přispěvatelů.
Zdraví Pavl.
Další match
Vladimír Just FOTO TOMÁŠ HÁJEK
V úterý 19. dubna proběhla ve společné posluchárně kateder divadelní vědy a filmových studií na FFUK v Praze valná hromada SPLN, na kterou se šéfredaktor LtN ovšem nedostavil. V. Just úvodem přečetl následují text:
Teprve poté, když uplynulo více než šest týdnů od situace, za níž byl VSPLN povinen svolat mimořádnou valnou hromadu (opožděné svolání mimořádné valné hromady až na 4. 5., ač povinnost svolat ji do měsíce vznikla už 18. 2., nelze zdůvodňovat nutností získat jmenný seznam členů – ten s plným vědomím výboru dávno existuje), rozhodla se revizní komise SPLN, že ji svolá sama. Své oprávnění k tomu opíráme o platné stanovy Společnosti. Článek 13, odst. 2 stanov říká: Pokud člen výboru zemře, vzdá se funkce nebo je odvolán před skončením funkčního období, je výbor povinen svolat do 30 dnů mimořádnou valnou hromadu, která zvolí nového člena výboru. A k oprávněnosti revizní komise, jíž Stanovy označují za kontrolní orgán Společnosti, který dohlíží na výkon působnosti výboru“, čl.14, odst.5 uvádí: Revizní komise je oprávněna svolat mimořádnou valnou hromadu, jestliže to vyžadují zájmy Společnosti, a na valné hromadě navrhuje potřebná opatření.
Pro společnosti, jejichž legislativu dosud upravuje zákon o sdružování občanů, platí zásada, že působnost orgánů pro ně nezbytných zaniká teprve volbou orgánů nových. To se v daném případě prokazatelně nestalo. RK tedy nelze upírat právo, aby podle řádných stanov svolala mimořádnou valnou hromadu.
Předesíláme, že nikdo z členů RK neaspiruje na jakékoli funkce v SPLN, ve VSPLN ani v redakci LtN, takže obviňovat nás z jakýchsi pučistických tendencí je absurdní. Naším zájmem jsou pouze a jedině LtN, důstojné svého jména a tradice – a za tím účelem jsme otevřeni k jakémukoli konsensu, pokud vzejde z vůle valné hromady.
Situaci, jež nastala na přelomu února a března v LtN, všichni víceméně známe, proto jen stručně: k 1. 3. 05 deset z patnácti zaměstnanců podalo výpověď, nebo ukončilo svůj smluvní vztah o spolupráci. (Počítáme-li i Jana Machonina, pak je vypovězených pracovníků 11). V tiráži novin najdeme dnes mezi redaktory jen minimum dřívějších jmen, přičemž jednomu z nich běží výpovědní lhůta (totéž se týká i editorky pí Beckové a sekretářky pí Mojžíšové).
Rezignací dvou členek (a později jednoho člena) výboru Společnosti nastala už 18.2. výboru povinnost svolat mimořádnou hromadu a výbor na ní doplnit. Svérázným výkladem stanov posunul „osiřelý“ výbor termín pro svolání do 29.3. a samu mimořádnou valnou hromadu chce uspořádat až 5. 5. S tím jako RK nemůžeme souhlasit, a to ze dvou důvodů.
1) Změny v obsahové, formální i grafické tváře novin, jakož i v přenesení hlavní části redakce do Brna, jsou natolik závažné, že nemohou být ponechány souhlasu pouhých 3 členů výboru. Chceme proto, aby se k nim vyjádřil vydavatel (SPLN), jehož nejvyšším orgánem je valná hromada.
2) Odkládání valné hromady do doby, až se tříčlennému výboru podaří upravit členskou základnu Společnosti podle svých představ, považujeme za nedemokratické počínání.
Několik poznámek k oběma důvodům.
Od č. 9, kdy začaly být noviny připravovány v Brně podle nových představ, došlo k velmi podstatným změnám. Zmizelo několik nikoli okrajových rubrik, jež byly vystřídány velkou reportážní fotografií na s. 2 a kresleným seriálem na s. 3. Nový dvoustránkový útvar „téma“, předkládaný čtenářům výraznou upoutávkou, přináší bohužel texty, jež sotva mohou někoho zaujmout, protože se zatím většinou zabývají tématy, jimž se jiné noviny a periodika věnovaly buď před několika týdny, nebo dokonce roky. Důvod, proč čtenáři odebírají LtN, je v něčem zcela jiném než v tom, čemu se věnuje komerční tisk. Zcela nepřípadná je proto myšlenka šéfredaktora v dopise členům Strany Zelených, že – jestliže správně cituji – pokud se uskuteční reformy, které vydavatel společnosti schválil, můžeme se stát pro Reflex a BL nepříjemnou konkurencí. V každém případě je třeba, aby se k přeměně LtN v týdeník, jenž chce konkurovat Reflexu, vyjádřil vydavatel, tedy valná hromada SPLN, nikoli jen výbor ve svém polovičním složení.
Dalším důvodem, proč jsme se rozhodli zkrátit oddalování termínu valné hromady, je snaha výboru učinit ještě před jejím svoláním podstatné změny v členské základně Společnosti. První trapnou fázi této snahy zažil každý z nás, když před Velikonocemi otevřel dopis, jenž výbor rozeslal všem členům. Uvádí v něm svou domněnku, že jsme snad v minulosti projevili zájem stát se členy Společnosti, a nyní se nám tedy nabízí možnost, abychom se jimi stali. Stačí do týdne vyplnit přiloženou žádost o členství a uhradit vstupní poplatek 250 korun, načež se staneme členy s právem zúčastnit se valné hromady, až bude svolána.
Takto formulované poselství tříčlenného výboru 150 členům Společnosti se jen vzácně setkalo s porozuměním. Častěji vyvolalo otázku, z čeho tedy výbor čerpá svou legitimitu, když ti, kdo ho zvolili, nejsou členy Společnosti, pouze o toto členství kdysi „projevili zájem“ – stanou se ovšem členy až po vyplnění žádosti a úhradě 250 korun. Dalo se předem očekávat, že řada oslovených odmítne na takto nesmyslnou výzvu odpovědět, a tak se počet členů Společnosti automaticky zredukuje.
Nedosti na tom. Počet členů Společnosti, zbavený takto bezbolestně oponentů, se má zároveň rozšířit. Teprve poté, až bude tato rekonstrukce členské základny Společnosti uskutečněna, má se sejít valná hromada. K vyjádření se k podobným záměrům, ať už jen zamýšlených nebo již zčásti realizovaných, je opět oprávněn pouze nejvyšší orgán Společnosti, jímž je dnešní valná hromada.
K evidenci členů Společnosti pro LtN dovolte ještě poznámku. Vedením seznamu členů byla pověřena sekretářka redakce, a dokud nehrozilo, že by Společnost mohla mít jiné složení a názor než jaký reprezentují zbylí tři členové výboru, vše bylo v pořádku. Ve stanovách sice stojí, že členství ve Společnosti vzniká rozhodnutím výboru o přijetí na základě písemné přihlášky a zaplacení vstupního členského příspěvku, ale praxe byla taková, že členem byl se souhlasem pořadatelů jednou provždy ten, kdo se dostavil na valnou hromadu a zapsal se do prezenční listiny. Samotná revize členského seznamu je nutná a patří k návrhům na usnesení, která chceme naší valné hromadě předložit.
Zanedbání stanov, jež jde na vrub výboru Společnosti, se týká i RK. Její volbou se valná hromada zabývala naposled v r. 2002. Od té doby jí výbor v rozporu se stanovami nikdy nepředložil ke kontrole účetní uzávěrku ani jí nesděloval termín schůzí výboru, jichž se předseda RK může zúčastňovat. Protože jsme v tomto smyslu svou kontrolní funkci neplnili, navrhujeme valné hromadě, aby zvolila novou revizní komisi, která bude, na rozdíl od nás, své povinnosti ukládané stanovami vykonávat iniciativně.
Považujeme ještě za nutné vyjádřit se k jednomu mýtu, vytrvale šířenému zejména v médiích, jež nejsou LtN nijak nakloněna: LtN se nikdy nestaly tribunou Strany zelených, ani k tomu většinově nesměřovaly – takové účelové tvrzení je urážkou nezávislosti a kvality práce většiny odstupujících redaktorů, kteří po řadu let dávali prostor nezávislé kritické reflexi či propagaci literatury, divadla, filmu, televize, hudby, výtvarného umění. Přesvědčil jsem se mnohokrát, že výše uvedený účelový mýtus, ovlivňující na patřičných místech úvahy o dotacích, šířit buď lidé, obrazně řečeno, slepí, kteří LtN už několik let neměli v ruce (a soudili je pouze podle většinové mediální prezentace šéfredaktora) – a nebo lidé zaslepení, vedení konkurenčními a dalšími nedobrými motivy. Na druhé straně ovšem nelze popřít, že LtN do budoucna nemůže svědčit příliš zřetelné personální sepětí se Stranou zelených. Tato strana sice oficiálně prohlásila, že veškeré aktivity Jakuba Patočky v LtN považuje za jeho osobní záležitost, vztahy mezi ní a šéfredaktorem se však budou těžko popírat, jestliže jak šéfredaktor, tak jeho zástupce jsou členy republikové rady Strany Zelených. Od jakéhokoli pevnějšího personálního sepětí s politickou stranou se v budoucnu musí LtN ve svém životním zájmu oprostit. To ale vůbec neznamená, že by samotná ekologická témata měla být napříště v LtN tabu, neboť ochrana a tvorba krajiny nepochybně patří a stále více bude patřit do širší definice pojmu kultura.
Opatření, která dnes chceme valné hromadě předložit, se týkají VSPLN a šéfredaktora LtN. Máme za to, že je nutné nejen „dovolit“ tři členy výboru, kteří nahradí ty, kdo na své funkce rezignovali, ale že bude nezbytné zvolit celý nový VSPLN. Ten stávající není v rozporu se stanovami šestičlenný, nýbrž poloviční – a přitom k jeho rozhodnutí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů. Přesto v tomto složení výbor posvětil opatření, jež podle našeho názoru mohou ohrozit samu existenci LtN.
Klademe tomuto i předchozímu VSPLN za vinu, že narůstající krizi ve vztahu mezi šéfredaktorem a většinou redakce přehlížel, odkládal její řešení, nepostaral se včas, aby charakter sporu měl podobu demokratické debaty uvnitř novin – až v půli letošního února krize známým způsobem vyvrcholila. Výbor, reprezentující vydavatele v období mezi valnými hromadami, měl být aktivnější, měl včas registrovat narůstající nespokojenost se šéfredaktorem, měl se více zajímat o obsah novin, o prostředí, v němž jsou vytvářeny – a také o jejich finanční stabilitu, jíž nelze ponechávat jen úsilí šéfredaktora. Chceme dnešní valné hromadě navrhnout, aby příštímu VSPLN doporučila odvolání dosavadního šéfredaktora, pověřila prozatímním vedením redakce některého z jejích členů a na funkci šéfredaktora vyhlásila konkurs.
Jakub Patočka nebyl a není, pokud víme, redaktory apriorně démonizován. Vztah redakce k němu se dlouho vyvíjel, bohužel postupně k horšímu. Nelze popřít, že příchod Jakuba Patočky znamenal výrazné oživení novin, ztělesňoval změnu, která po r. 1999 Ltn znovu přiblížila jejich tradičnímu poslání kulturně-politického týdeníku. Snižovat nebudeme ani jeho osobní nasazení, jímž se snažil zajistit ekonomický základ novin, i když převážně metodou vytloukání klínu klínem.
Šéfredaktorovi většina redakce zazlívá, že se po určité době začal víc zajímat o politiku než o noviny, které řídil. A to jak před brněnským sjezdem Strany zelených, tak po něm, kdy Jakub Patočka ve svém zájmu o stranickou práci neustal, ale naopak stanul v čele celostátní kandidátky SZ před volbami do Evropského parlamentu. To opět znamenalo – vycházíme alespoň z informací většiny pracovníků redakce – jeho několikaměsíční absenci v novinách, trvající i poté, co volby skončily. Na ni navázala událost, jíž Jakub Patočka právem nazývá rodinným neštěstím. Buď jak buď, přibližně dva roky se Patočka LtN věnoval jen částečně, okrajově. Zároveň si ovšem ponechával rozhodovací pravomoci a tím, co bylo nazváno neosvíceným absolutismem, ignoroval i velmi užitečné návrhy redaktorů.
Neomluvitelný byl však zejména postoj, který Jakub Patočka zaujal v probíhající krizi. Kdyby měl na mysli skutečný zájem novin, bylo jeho povinností promluvit s odcházejícími smluvními pracovníky a požádat je alespoň o to, aby v práci pokračovali, dokud za ně nebude získána náhrada. Zároveň jim měl poskytnout demokraticky a včas plný prostor k vyjádření jejich kritických stanovisek, a to i na stránkách LtN. Tím by předešel situaci, kdy jsou tito nuceni se vyjadřovat k LtN v jiných médiích. Zdá se však, že u Jakuba Patočky zvítězila snaha zvítězit. Zvítězit nad svými kritiky – to bylo asi pro něho podstatnější než zájem novin. Proto se rozhodl hledat loajálnější spolupracovníky a podstatnou část redakce převést do Brna. Výsledkem takového křečovitého postoje jsou noviny, které už sedm čísel mají nízkou úroveň a pomýlenou koncepci, v níž šéfredaktor patrně upřímně věří. Žádné noviny, i když většina jejich čtenářů jsou abonenti, si takový pokles nemohou dovolit, nechtějí-li se setkat s odlivem předplatitelů. I proto je nutné řešit situaci LtN včetně jejich personálního obsazení co nejrychleji a co nejrychleji také napravit způsobené škody. Pokud jde o samotného Jakuba Patočku, bylo by jistě možné mu nabídnout detašované pracoviště LtN v Brně, kde by zároveň s řešením své rodinné situace mohl pro noviny čerpat z brněnských, dosud nevyužitých intelektuálních zdrojů.
Problematiku současné situace LtN těchto několik nesoustavných poznámek nemohlo ani zdaleka vyčerpat. Snad se to lépe podaří diskusi, která bude následovat k tomuto návrhu usnesení.
Vladimír Just – Jana Červenková – Miloš Tuháček
Na valné hromadě byla pro zajištění regulérnosti přítomna státní notářka, která vyhotovila úřední zápis. Účast byla cca 85 členů ze cca 150 jsoucích. Po důkladné a vzrušené diskusi byl zvolen nový VSPLN. Ten, z pověření valné hromady, zaslal dosavadnímu šéfredaktorovi následující dopis:
V Praze 21. 4. 2005
Vážený pane Patočko!
Výbor Společnosti pro Literární noviny ve složení Karel Hvížďala (předseda), Lenka Jungmannová, Eda Kriseová, René Kočík, Petr Pavlovský (místopředseda) a Filip Pospíšil na svém zasedání dne 20. 4. 2005 rozhodl na pokyn Valné hromady Společnosti konané 19. 4. 2005 o Vašem odvolání z funkce šéfredaktora Literárních novin. Valná hromada Společnosti zároveň odvolala dosavadní výbor Společnosti (resp. členy dosud nerezignovavší) a zvolila do nového výboru výše jmenované. Notářská zpráva ze zasedání valné hromady bude k dispozici do týdne od data konání, pracuje na ní notářka Helena Čapková.
Žádáme Vás proto, abyste do konce měsíce dubna 2005 předal svojí redakční kolegyni Libuši Bělunkové, pověřené vedením redakce na dobu do jmenování nového šéfredaktora, veškerou administrativu redakce (soupis dluhů, smlouvy se zaměstnanci, s distribučními formami, s tiskárnou, podpisové právo, veškerou dokumentaci redakci, archiv atd.), dohodl se s ní na datu a způsobu předání majetku redakce, uloženého nyní v Brně. Počítáme s brzkým navrácením majetku SPLN do pražského sídla redakce (Školská 12). Veškerá zmocnění, která Vám byla dosud Společností pro Literární noviny, resp. jejím výborem udělena, se ruší. Nadále zůstáváte zaměstnancem Společnosti a požadavky v tomto dopisu kladené považujte za pokyn zaměstnavatele ve smyslu pracovního práva. Věříme, že co nejhladší předávání vedení redakce (tak, aby čtenáři nepocítili žádnou újmu) je zájmem náš všech, proto Vás žádáme o rychlou a spolehlivou spolupráci. V souvislosti s tím se výbor bude snažit s Vámi uspořádat schůzku, kde bychom se pokusili dohodnout na dalším postupu a podílu všech zúčastněných na dalším dění v Literárních novinách. Termín schůzky bude domlouvat tajemnice Marcela Mojžíšová. S pozdravem
Dr. Petr Pavlovský
místopředseda výboru Společnosti pro Literární noviny
Filip Pospíšil
člen výboru Společnosti pro Literární noviny
+
Libuše Bělunková – vůdkyně odbojných redaktorů FOTO ARCHIV
Od této chvíle, jak vidno, jsem přestal být nezávislým zpravodajem o kauze a stal se, chtě nechtě, příslušníkem jedné ze stran sporu. I nadále se ale budu snažit o objektivní věcnost, tím spíš, že mé angažmá se ukázalo jako velice krátkodobé a vlastně jen formální, zúčastnil jsem se pouze dvou předprázdninových setkání VSPLN.
Druhého května 2005 vyšel v Respektu inzerát, podaný nově zvoleným výkonným výborem: Výbor SPLN hledá šéfredaktora odborného kulturně-politického týdeníku, který bude orientovat v současné kultuře a společenském dění doma i v zahraničí, a to jak formou přímého informačního servisu, tak publicistickými články a eseji.
Na inzerát se přirozeně nepřihlásil nikdo kromě vůdkyně „odbojných redaktorů“ Libuše Bělunkové. Ta předložila projekt, který zaplní příští pokračování.
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
