Dorianův kult krásného těla
Dalším pokusem horácké dramaturgie, jak scénu pozdvihnout z provinční šedi, je inscenace Wildeova Obrazu Doriana Graye v dramatizaci a režii Pavla Šimáka. Po nepříliš zdařilém nastudování ve Švandově divadle je to v krátké době druhý pokus uchopit zdánlivě snadnou látku a téma.
Před oponou Šárka Býčková jako Sibyle a Jan Burda v roli Doriana FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Režisér Šimák si je vědom, že Wildeův román není jen pohádka nebo společenská moralita. Pro Wildeovo dílo je příznačná určitá povrchnost z hloubky (jak v trochu jiné souvislosti použil Nietzsche). Koneckonců i dandysmus je maska řídící se aristokratickou maximou. Nedokáže-li vykladač udržet zároveň oba konce, povrch i hloubku, vyjde mu z díla anglického spisovatele jen našlehaná pěna duchaplností nebo defilé okázale zkažené výstřednosti. Ale přesmyčka rolí věčného obrazu a pomíjivého těla může mít i takovéto poslání: „božské“ tělo se nakonec musí pod atributy, jimiž je opatřuje jeho modlářské uctívání, zhroutit. Umístění děje do současných kulis není v jihlavské inscenaci samoúčelné, jde o svého druhu „nastavení zrcadla“ sekularizované společnosti a hédonistickému kultu dokonale krásného těla spojenému se zametáním „ošklivých“ průvodních jevů života jako staroba a nemoc někam hluboko pod koberec.
Scénu tvoří pohyblivá soustava asepticky bílých pohovek, na plátno v pozadí se promítají různé historické záběry nebo obrazy (možná je jich zbytečně moc). A vlnící se Dorianův portrét nabývá chvílemi scvrkle infantilní podobu, což působí nepoměrně více sugestivně než jakákoli naturalistická doslovnost.
V hlavní roli na sebe výrazně upozornil pohybově disponovaný Jan Burda, naštěstí nejenom tím, že předváděl náročná gymnastická cvičení (možná i těch mohlo být méně) a že dokázal bez únavy běžet stále rychleji na pohyblivém páse, zatímco jiní měli brzy jazyk na vestě. Ví, co jeho postava říká i v exaltovaných okamžicích – dokáže jí propůjčit zlověstnost před zavražděním malíře Basila, kterého považuje za původce svého prokletí, i v zoufalství de profundis, a tedy z hlubin. Za šťastný režijní nápad lze označit stařenky s chodítky – jde o minulé lásky oslovující věčně mladého Doriana.
Lukáš Matěj by ovšem Henryho Wottona mohl obdařit větší myslitelskou nonšalancí – tato postava přece není žádný suchar teoretik, ale pochází z rodu aristokratických cyniků, kteří se dokážou stendhalovsky kochat nespoutaností bouře, i když ničí sedlákům úrodu. Naproti tomu Zdeněk Stejskal dokázal v roli malíře Basila Hallwarda efektivně vtisknout své postavě nejistotu a zděšení tvůrce, jemuž jeho dílo přerůstá přes hlavu. Šárka Býčková je spoluautorkou průvodního hudebního mixu. V roli Sibyle Vaneové tentokrát (na rozdíl od Máši v Rackovi) nepřehrává ani o píď a zoufalá výpověď mladé herečky poté, co jí Dorian zhanil fádní realismus v roli Julie, výrazně přispívá k přesvědčivému vyznění. Závěr je smiřující. Objevuje se v něm „starý Dorian“ (hostující Zdeněk Dryšl), označený jako druhé já, ačkoli byl mělo spíše jít o já první. Závěrečná „pieta“s mladým Dorianem v náručí má vyznít jako zmoudřelé smíření.
Režiséru Pavlu Šimákovi patří uznání za invenční výklad Wildeova díla, nezatížený žádnou povrchní nebo ideologickou „aktualizací“. A je jen potěšitelné, že se Horácké divadlo může po Rackovi prezentovat další atraktivní inscenací, která se nepodbízí.
Horácké divadlo Jihlava – Oscar Wilde, Pavel Šimák: Obraz Doriana Graye. Překlad Jiří Zdeněk Novák. Dramatizace a režie Zdeněk Šimák, scéna a kostýmy Kristina Matre Křížová, hudba Šárka Býčková, Adam Mašura. Premiéra 7. dubna 2018.
Komentáře k článku: Dorianův kult krásného těla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
