Obraz hledání sebe sama
Knihu Davida Ebershoffa Dánská dívka celosvětově proslavil stejnojmenný oscarový film režiséra Toma Hoopera z roku 2015. Příběh na motivy skutečných událostí situovaný do uměleckého světa Kodaně dvacátých let otevírá téma transsexuality skrze postavu malíře Einara Wegenera, který je uvnitř ženou – Lily. První divadelní adaptací na světě se v koprodukci se SpoluHrou může pyšnit Divadlo Na Fidlovačce. Osobitá a divadelně působivá interpretace režiséra Jakuba Čermáka není pouhou parafrází filmu, navíc má sociální přesah: otevírá témata, která jsou v českém prostředí častokrát uzemňována předsudky, spojenými s absencí informací a empatie.
Čermák vytváří stylizované obrazy: když Greta maluje Einara/Lily (Daniel Krejčík), její představitelka Petra Horváthová pouze smočí ruku v barvě FOTO ALENA HRBKOVÁ
Na téměř holé scéně vyniká hra světel. Čisté, lesklé, až sterilně bílé plochy vytvářejí dojem jakéhosi univerzálního časoprostoru. Scénografii dominuje velký posuvný rám na kolečkách evokující malířskou profesi Einara a Grety Wegenerových – každý výstup je obrazem z jejich života. Už při příchodu diváků do sálu stojí Greta (Petra Horváthová) a Einar (Daniel Krejčík) ve sněhobílém spodním prádle uvnitř rámu. Za nimi se na stěnu promítají portréty osobností, které bývají označovány přívlastkem androgynní: ikony jako David Bowie nebo Tilda Swinton bourají stereotypní představy o genderových rolích. Expozici tématu dosloví Jiří Korn v ženských šatech. Co to vůbec znamená být mužem či ženou? A opravdu lze pohlaví vymezovat pouze na základě patřičných orgánů?
Jakub Čermák pracuje s filmovými principy. Zpomaluje, zaměřuje, používá střih a zdůrazňuje vizuální rozměr situací. Například když Lily vstupuje do horké lázně plné dívek, které se však s jekotem rozutečou, jakmile si všimnou, že mezi ně tak úplně nepatří. Podstata situace se sice povrchnímu, zrakovému vnímání zcela vymyká, protože tkví v emocionální rovině, ovšem právě zjitřená obrazivost scény a zpomalené tempo dávají nejniternějším pocitům postavy vyniknout. Krásný paradox! Čermák se také nebojí s nadsázkou citovat ikonické scény z filmu, jako je proměňující se odraz nahého Einara v zrcadle na ženské tělo, ale vždy jim adekvátně přiděluje divadelní řeč.
Bipolární je i herectví: zatímco Horváthová a Krejčík postavy ztvárňují především psychologicky, ostatní spíše zcizují a stylizují. Vývoj, kterým manželský pár projde, díky tomu patřičně vynikne, aniž by se citlivý svět emocí stal nesnesitelně patetickým. Daniel Krejčík nechává od začátku Einarem probleskovat Lily, přes stále se zjemňující pohyby a měknoucí hlas buduje přechod mezi dvěma tvářemi jedné postavy. Zároveň mu nechybí mužnost, nutná pro pochopení vztahu s Gretou. Petra Horváthová zase věrohodně reflektuje krizi manželství, celým tělem se postupně propadá do osobního rozkladu, na nějž se lze emočně napojit. Petr Kolman (alternace Vojtěch Vodochodský) v roli Lilyina ctitele Henrika dokáže z divoké davové scény na pařížském večírku přejít do jemnosti a ostychu prvního polibku.
Základním pilířem ovšem nejsou herecké výkony, ale propracovaná režijní koncepce, která velmi pečlivě interpretuje a aktualizuje. Sdělení není limitováno na otázku transsexuality a jejího vnímání ve společnosti ani na příběh Einara/Lily – krutý, smutný, a přesto plný odvahy. Inscenace především připomíná, že skutečná podstata existence spočívá v pravdě a přirozenosti. Každý z nás se během života hledá a skutečným hrdinstvím není naplňovat ideály okolí, ale pevně si stát za sebou samým.
SpoluHra a Divadlo Na Fidlovačce, Praha – David Ebershoff a Kateřina Jonášová: Dánská dívka. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Kateřina Jonášová, výprava Martina Zwyrtek, hudba Tanita Yankova, pohybová spolupráce Rostislav Šrom. Premiéra 14. listopadu 2019.
Komentáře k článku: Obraz hledání sebe sama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
