Obraz totálního rozkladu
Elisabeth se v zoufalé finanční situaci pokouší anatomickému ústavu ještě za života prodat svou mrtvolu. Bez úspěchu. Přijde o práci, přijde o přítele, projde si v krátké době od jednoho zklamání ke druhému, pročež to vzdá a skočí do vody. Má pravdu, nikomu zřejmě chybět nebude…
Horváth podle Marthalera, Wiener Festwochen 2012 FOTO WOLFGANG MAIR
Ödön von Horváth napsal hru s názvem Víra láska naděje v roce 1932, v době hospodářské krize, když ve vzduchu již cítil další násilí, další válku. Ale je to dílo zatraceně současné, a to jak výpovědí, tak dramatickou formou: drobné scénky a dialogy se skládají v tak trochu sociální drama, tak trochu moralitu, tak trochu absurdní grotesku, tak trochu existenciální drama. Každopádně pozoruhodný obraz nemocné společnosti.
Ve vídeňském Museumsquartieru zůstalo na průčelí anatomického ústavu pouze torzo názvu velevážené instituce. A v orchestřišti místo hráčů sedí reproduktory. Thomas Wodianka na úvod představení poněkud nesystematicky putuje se žebříkem zleva doprava a zase zpět, ve snaze nápis zkompletovat. Až pod ním popraská několik šprinclí… Tak to zabalí a jde pryč. V hledišti to jen zahučelo, jak balancoval ve výšce na rozpadajícím se žebříku: jedna z hereckých etud, jakými dokáže fascinovat Christoph Marthaler. Odehrává se na jedné z typických scén Anny Viebrock: exteriér i interiér v jednom, rozlehlý, neosobní prostor s dřevem obloženými či kachličkovanými stěnami, odkazující k 50. letům minulého století. Příznačné prostředí, když chcete vyprávět o bezohlednosti a necitelnosti moci. A o lidech, kteří ač stojí vedle sebe, jsou si příliš vzdáleni.
Kdo po úvodu čeká další groteskní pohybové etudy, v nichž by se vylouply ostře řezané marthalerovské figury životních looserů a karikatury mocných, bude ovšem trochu zklamán. V téhle Marthalerově inscenaci se totiž nezvykle hodně prostě odříkávají dialogy, bez nápadnější herecké akce. Pravda, lomené hudebním doprovodem či přímo hudebními čísly: od Bachových pašijí přes Schuberta a Albana Berga až k budovatelským písním, přičemž leitmotivem představení je Chopinův Smuteční pochod b moll. Ale stejně: když Olivia Grigolli (Elisabeth) a Uli Jäggi (policista Alfons) při cudném a nešikovném sbližování předvedou jakési klaunské – akrobatické číslo, je to velmi osvěžující. Zvláště když se v téhle inscenaci část dialogů odříkává hned dvakrát: Marthaler totiž přivádí na jeviště dvě představitelky Elisabeth, kromě Olivie Grigolli ještě Saschu Rau. Dvě odlišné Elisabeth, dvě rozdílná „já“? Možná. Oblékají kabáty, šaty a svetříky jiné barvy, avšak stejného střihu. Někdy přihlížejí dění bok po boku, jindy postupně sehrají tutéž scénku. Někdy jako by se odehrálo znovu úplně totéž, jindy se pozmění konstelace na jevišti, a tím i dojem z dialogu: jistě jinak zní intimní rozhovor Elisabeth číslo 1 se sportovně vyhlížejícím mladíkem Wodiankou, nežli tatáž slova mezi Elisabeth číslo 2 a téměř šedesátiletým Jäggim ve spodkách. Nicméně výsledek je stejný: skutečné porozumění nenajde ani jedna Elisabeth. Její (Jejich) nápadník ji (je) každopádně vzápětí opustí. A vyhazov z práce dostane Elisabeth tak jako tak. Ať už uteče před rozhovorem se svou nadřízenou, nebo zůstane na koberečku. Nevyhnutelný osud? Asi jedna z dalších (možných) interpretací zdvojení hlavní figury. Podle mne šlo Marthalerovi hlavně o to, aby divák nespoluprožíval nešťastný osud jedné konkrétní ženy, aby jej donutil přemýšlet o tom, co se říká a co se odehrává. Žádné spolucítění, ale pozornost zacílená na význam jednotlivých slov, situací. Na téma, které režiséra zajímá: odcizenost mezi lidmi, chlapský egoismus, nemocná, protože bezohledná společnost.
Princip pochopitelný a nakonec účinný, ale dosti zdlouhavý: představení natáhne na tři a půl hodiny. Minimálně na tři desítky diváků také nevydržely a z představení (druhá repríza v rámci letošních Wiener Festwochen) odešly. Jakkoli se však představení zvláště v první půli poněkud vleče, jakkoli si režisér na premiéře vysloužil trochu toho bučení, přeci jen je to zas jednou stylově osobité marthalerovské divadlo, současně hořké i zábavné. A hlavně: atakující jasným sdělením o tomhle světě. Na konci jsou na jevišti ne dvě, ale pět sebevražedkyň: obraz totálního rozkladu. Inu, Marthaler nevidí svět v růžových barvách. Ale je tu jedna útěcha: divadlo a hudba. Na konci představení nechal režisér recitovat Horváthův text o Arkádii, zemi, kde není třeba zákonů, kde vítězí lidskost. A připojil vlastní pointu – snad dokonce osobní vyznání: Nemáme už žádný stát, dáváme dohromady pěvecký spolek. Tedy přeci jen existuje nějaká forma souznění mezi lidmi.
Komentáře k článku: Obraz totálního rozkladu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
