Obrazy
Včera mluvili v rádiu o výstavě Otakara Slavíka.
V nějaký síni u Varů viděl Oťas svý vobrazy z dvacetimetrový vzdálenosti. Ta kurátorka tam taky byla. Obrazy se na dálku zvětšovaly.
Slyšel barvy, jsem si zapsal.
Sám jsem viděl jen tóny. Barevný.
Pokoušeli se tomu historici umu říkat orfismus.
Ale. Chuj s tym.
V Čenkovicích v hospodě byl vobraz. Asi tak 2m x 1m…
Dvě třetiny vobrazu zabírala písková cesta hřbitovem. Žlutej – pískově – nátěr bez pokusu vo písek. Dost dobrý. I významově. Cesta byla přehnaně do perspektivy. Až nahoře byly malý povodevřený vrata (železný) z toho hřbitova.
Nahoře, asi tak 20 cm, bylo nebe. Zbytek nebe.
V barvě nebe.
Z tý pískovaný cesty byly cestičky ke hrobům vobrostlý růžema.
Hospodský Urban vodmítal vobraz prodat.
Koukal jsem, skoro uhranutej, někdy celý hodiny.
Maloval to nějakej ajznboňák. Tedy dones to místo zatáhnutí větší sekyry…
O. Slavík, když vystavoval už po sametu v Praze, dělal, že mě nezná. Odmítl (po vernisáži) mou poznámku, že bych mu kdy (ve Vídni) vezl vobrazy svým autem na nádraží, abychom to poslali na výstavu do Kolína (nad Rýnem). Kde pak uspěl.
Očekávání vděku je taky jedna z pomateností, o který jsem konečně už i já psal.
Kostrbatost napsanýho je záměrná, aby vynikla bezvýznamnost toho…
Na výstavě naivního umění v šedesátejch na Staromáku ten vobraz nebyl. Pokusil jsem se o tom s Arzénem Pohribným mluvit. Vůbec ho to nebralo. Tak až teď je to venku.
Pískovaná cesta k nebi… (sadovnicky MLAT)
Komentáře k článku: Obrazy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
