Obyčejný život aneb Puklá váza
Inscenace Jana Mikuláška Trapná muka vychází (jak naznačuje už název) z raných povídkových knih Karla Čapka Boží muka a Trapné povídky. I když režisér – dramatizátor (nebo spíše kombinátor) zůstává věren Čapkově liteře, rytmem i naladěním se od svého předobrazu nápadně a smysluplně odchyluje.
Čapkovské postavičky optikou režiséra Jana Mikuláška a výtvarníka Marka Cpina FOTO VIKTOR KRONBAUER
Principem své podmanivé a pronikavé inscenace učinil Mikulášek montáž, založenou na dynamické simultaneitě, která promítá intimní dění do kolektivního reje, jedenácti hercům přiděluje na třicet rolí, ze soukromých starostí činí věci veřejné. Marek Cpin navrhl pro ten účel strohý, vyprázdněný dům, horizontálně i vertikálně členěný do pěti pokojů a dalších menších prostorů. Dění se může v rozporu s věcnou logikou kamkoli přesunovat a jeho účastníci libovolně přemisťovat. Ve scéně nazvané Peníze se rodinný spor štvaného Jiřího (Robert Mikluš) a dvou neodbytných sester (Andrea Buršová a Martina Krátká) prohání celým domem, z jehož prázdných stěn prší záplavy bankovek. Peníze hýbou vším a všemi.
Uspořádání domu umožňuje i vertikální pojednání prostředí, nikoli imitací, ale neiluzivním náznakem. Zjevování postav a jejich světel v různých rovinách sugeruje pronásledování vraha na Horu, jak je pojmenována jedna z nejúčinnějších kapitol, v níž blouznivě oduševnělým projevem dominuje Jevíšek Vladimíra Hausera.
Mikulášek přiznal epické východisko vyprávěcími a popisnými komentáři, v nichž se herci střídají, ale zároveň dramaticky povýšil předlohu proměnami atmosféry a emocionálního ladění. Čapkovy prózy se odehrávají převážně v poloze, kterou hudebníci označují jako „moderato“, tj. mírně, umírněně. Inscenace evokuje různé nálady a pohledy od sentimentality k drastice, od melancholie k parodii, střídá intenzitu výrazu od pianissima k fortissimu, nenápadné podněty graduje až do „furiosa“.
Ve slově trapný se prolíná utrpení se směšností. Přesvědčivou podobu tohoto paradoxního spojení skýtají Tři, kde manželka vysává milence a manžel parazituje na milenci prostřednictvím manželky. Mezi parodisticky pojatým idolem (Tomáš Sýkora, který své dary poskytuje v neohrabaných tanečních figurách formou kýčovitých pozlátek, flitrů a balónků) a neodbytně nenasytnou manželkou (Gabriela Štefanová), dominuje manžel Pavla Zatloukala. Herec nenápadně postihuje charakterovou i citovou ambivalenci postavy, jež dokáže vítězně těžit z ponižujícího postavení paroháče.
Tragickou dimenzi dostává manželský trojúhelník v příběhu Otcové. Zatímco paní Lékárníková (opět Gabriela Štefanová) žárlí na chlípně přelétavého Regenschoriho (Robert Mikluš), podváděný manžel (ve ztišeně vroucím podání Vladimíra Hausera) láskyplně pečuje o svou mimomanželsky zplozenou dcerušku a sdílí s ní dětské hry (bublinky zde dostávají svou přirozenou funkci). Při předčasném skonu děvčátka pláče nad jejím hrobem, nemůže dál. I paní Lékárníková přišla o to, co se domnívala milovat, o dočasného milence, jenž jako pravý „in puncto sexu štvanec“ (jak tento jev nazýval Havlíček) to teď táhne s lépe zpívající Marií.
Rámec inscenace tvoří – k neúprosnému jádru lidské existence směřující – meditativní prolog Čekárna a epilog Utkvění času. Nezadržitelné míjení času je v úvodu evokováno mechanismem lidské aktivity. Metronom rytmizuje pohyby lidí a věcí, manipulace lidí s věcmi a věcí s lidmi (ukazatelem času se může stát stejně hlava jako obyčejná kravata).
V závěru je poněkud nadbytečná proklamace dovršena tklivou metaforou – básní Sullyho Prudhomma Puklá váza v mistrovském překladu Karla Čapka, kterou se sugestivním smutkem zpívá Andrea Buršová. Tak mnohdy milovaná ruka / se lehce jenom srdce tkne; / tu srdce samo sebou puká, / květ lásky jeho povadne. // Potichu, světem nepoznána, / pláče a dál se rozzeje / hluboká, jemná jeho rána. / Netkněte se ho, puklé je.
Symbolická zkratka diskrétně poukazuje k průběžnému tématu a celkovému smyslu hry – k tomu, co Karel Čapek pojmenoval „obyčejný život“. K věčným, malým i velkým, starostem a poruchám obyčejných lidí.
Divadlo Husa na provázku Brno – Karel Čapek: Trapná muka. Dramatizace a režie Jan Mikulášek, výprava Marek Cpin, dramaturgie Barbara Gregorová a Josef Kovalčuk. Premiéra 1. dubna 2011. (Psáno z pražské reprízy 8. dubna 2011.)
Komentáře k článku: Obyčejný život aneb Puklá váza
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
