O čem píší teatrologové
Za poslední půlrok vyšla řada divadelních publikací. Přehlédněme ty, na které se v Divadelních novinách zatím nedostalo.
Ze zásadních oborových prací je to především publikace Tanec v české republice (Institut umění – Divadelní ústav 2010), v níž Jana Návratová s Romanem Vaškem a kolektivem dalších devíti autorů systematicky zmapovali současné profesionální taneční umění v několika protínajících se rovinách: Vladimír Vašut vedl historický exkurz tance v Čechách od poloviny 19. století, další autoři přidali definice a charakteristiky různých druhů tanečního umění, jak se koncipovaly do roku 1989 a v polistopadovém období, pro knihu stěžejním: přibyly nové „disciplíny“ jako step, street dance či hip hop. Vymezení polistopadového tance nepostrádá ani přehledové kapitolky o pedagogické a badatelské činnosti. Školství a reflexi oboru, teoretické i kritické, jsou posléze věnovány podrobně zpracované samostatné kapitoly – Roman Vašek dokonce podal v dalším samostatném oddílu knihy kvalitativní a kvantitativní analýzu současné české kritiky a publicistiky. Jana Bohutínská zpracovala obsáhlý přehled financování tance včetně vymezení tance v kulturní politice, přičem nezůstala pouze u centrálních úřadů, tedy ministerstva kultury, ale popsala situaci též v jednotlivých krajích a pamatovala i na oblast sponzoringu a různých oborových i mezioborových ocenění. Podívala se též na rozpočty baletních a tanečních souborů. Nechybí kapitoly o legislativě a v tanečním oboru zvláště citlivé sociální problematice, přiložen je CD ROM s vyhodnocením tanečního průzkumu v roce 2007.
Hned čtyři publikace nabídly edice DISK, vydávané týmem Jaroslava Vostrého na pražské AMU v nakladatelství KANT – v posledních letech jde o nejsouvislejší řady teatrologických studií, navíc v převážné většině zaměřených teoreticky, což je stále v našich poměrech vzácné.
Sám Jaroslav Vostrý přispěl zásadní studií Scénologie dramatu (Úvahy a interpretace, Velká řada edice Disk sv. 15, 2010), v níž se jinak vrací k dávným diskusím o vzájemném postavení dramatu a inscenace (literatury a divadla): Kniha představuje drama z hlediska těch jeho (rozhodujících) vlastností, které z něj dělají scénický projekt. Vostrý vykládá problematiku dramatu s odkazy na podstatné autority, jejichž stanoviska znovu promýšlí právě z hlediska citované teze, tedy nikoli ve vzájemném sporu, ale spolupůsobení v inscenaci. Vostrý člení výklad podle jednotlivých problémů, které však spojuje s analýzou konkrétních dramatických textů, větší druhou polovinu knihy rovnou nazval Interpretace (předcházejí Úvahy) a členil podle analyzovaných her, přičemž ho zaujali autoři z nejpodstatnějších: Shakespeare, Molière, Strindberg, Čechov, Pirandello, Brecht, z českých došlo na Radúze a Mahulenu Julia Zeyera a Kosmické jaro Ladislava Smočka. Nejen vlastní poznatky, ale i způsob výkladu je inspirativní.
Svým způsobem pokračováním ve Vostrého úvahách je sborník Slovo a obraz na scéně (Generační příspěvek k současné dramaturgii, Velká řada edice DISK sv. 14, 2010). Předmluvu k úvahám mladých autorů Jany Cindlerové, Terezy Marečkové, Štěpána Pácla a Pavla Ondrucha napsal Martin Glaser a stvrdil tak generační spřízněnost v zájmu o drama české, a o dramatický text jako východisko úvah o divadle. V době, která zatím asi nejvíc zpochybnila roli fixovaného textu v divadelní tvorbě, je to stanovisko pozoruhodné a mně osobně sympatické tím, že v centru úvah je divadlo myšlenky. Ani jeho mladí pokračovatelé Vostrého neteoretizují jaksi obecně, ale analyzují konkrétní díla autorů v českém kontextu opět nejpodstatnějších: Josefa Topola, Josefa Kajetána Tyla, Karla Čapka, Františka Langera, a pak současných autorek Lenky Lagronové, Hadar Garlon, Magdaleny Frydrych Gregorové.
Julius Gajdoš publikací Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci (Velká řada edice DISK sv. 16, 2010) zformuloval závěry svého dlouhodobého výzkumu scénických projevů ve 20. století, a to zejména ve vztahu k herectví. Autora zajímají především performance v různých podobách praktických i teoretických a jejich přesahy mimo divadlo, k dalším médiím. Z nového úhlu pohledu probírá i věci už mnohokrát prozkoumané, například projekty někdejšího Bauhausu, ale hlavně poukazuje na věci v našem kontextu málo známé, pokud ne neznámé. Jiří Šípek v knize Psychologické souvislosti scénické tvorby (Malá řada edice DISK sv. 10, 2010) pak vrací do teatrologického uvažování psychologii, dříve důležitou, dnes, obávám se, k naší velké škodě hodně opomíjenou disciplínu.
Komentáře k článku: O čem píší teatrologové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
