Ochutnávky současného dramatu (No. 2)
Baví mě bořit idylické představy
Rozhovor s Tomášem Vůjtkem, dramaturgem Komorní scény Aréna v Ostravě.
FOTO ARCHIV
Tomáši, o čem je váš text Slyšení?
Adolf Eichmann objíždí místa svých zločinů, kde se má setkat s Pánembohem, aby mu přednesl svoji verzi událostí. Místo Pánaboha však přicházejí ti, jejichž osudy Eichmann nějakým způsobem ovlivnil, a vstupují do jeho příběhu.
Radokovské soutěže se zúčastňujete poměrně pravidelně. Co vede úspěšného dramaturga renomovaného divadla, aby se přihlásil do anonymní dramatické soutěže?
Jiná soutěž pro dramatiky u nás není a je tady šance, že si těch textů všimne více divadelníků.
Přinesla vám loňská (ale i předchozí) účast v této soutěži něco konkrétního, hmatatelného?
Cenu v podobě vavřínového listu, diplomy a otištění textu v SADu. Samozřejmě i peněžní odměnu na kontě. To, co se ale nejvíce cení, je zájem divadel o uvedení. Někdy pomine, jindy trvá.
Po Josefě Slánské, hrdince hry S nadějí, i bez ní, vystupuje ve Slyšení další historická postava, Adolf Eichmann. Souvisí výběr témat s tím, že jste vy sám studoval historii?
Souvisí. Bez jisté erudice bych se v těch tématech nejspíš ztratil, tak si s nimi můžu i pohrávat.
Tragikomický příběh o Adolfu Eichmannovi, který se chce ze svých činů vyzpovídat Bohu, je poslední částí vaší trilogie, můžete tuto trilogii nějak blíže představit? Co její jednotlivé části spojuje, například?
Ve Slyšení je reflektováno šoa, ve Smíření poválečné vyhnání německé menšiny a S nadějí, i bez ní je reflexí dějin českého komunismu se zvláštním zřetelem k politickým procesům padesátých let. Vždy to bylo dějinné období, které mělo hodně daleko k normálnosti. Moderní dějiny jsou krutým absurdním divadlem, které se ale nehraje – ono se žije.
Čím vás zaujal příběh Adolfa Eichmanna?
Eichmann sám sebe chápal jako čestného německého důstojníka, který jen svědomitě plnil rozkazy. Alespoň před soudem v Jeruzalémě se takto vyjádřil. Jsou však známy i jeho další výroky, z nichž jasně vyplývá, že moc dobře věděl, co dělá a jaké jsou důsledky jeho činů. Eichmann , to jsou tihle dva v jednom, ale zároveň je to i milující otec a „obyčejný“ člověk. Sám se cítil být jedním z nás. A to je alarmující.
Žijete v Ostravě a děj Slyšení je s Ostravou spojen, vždyť první židovské transporty organizoval Eichmann právě v Ostravě. Vybral jste si záměrně příběh (částečně) ukotvený v ostravském regionu?
Ano, byl to záměr. Ostravští Židé se pak vraceli do republiky jako vojáci Svobodovy armády, mnozí z nich i jako váleční hrdinové. Tarantino by se divil, jaké „hanebné parchanty“ by mezi nimi objevil. A nevymyšlené!
Scénické čtení Vůjtkovy hry Slyšení – A. Goldflam, N. Drabiščáková, K. Beranová, J. Ornest, L. Noha a P. Čtvrtníček FOTO KIVA
Vaše předposlední oceněná radokovská hra S nadějí, i bez ní je bezesporu velmi úspěšná. Vnímáte tento svůj text jako nějak jiný, lepší, zajímavější než ty předchozí?
Tak tu hru rozhodně nevnímám. Jsem rád, že má takový úspěch (dokonce i u publika – u nás v Aréně míváme plno), ale pro mě je to „jen“ jeden z dílů té trilogie. Těch dalších dvou si vážím stejně.
Vy jste se kdysi věnoval psaní komedií, proč jste od nich na nějaký čas upustil?
Já ty komedie píšu dál, jen jsou, pravda, trošku tragičtější.
Není to příliš frustrující, zabývat se stále temnými místy naší historie, případně temnými stránkami lidské povahy? Nebo jde o určitou terapii?
To všechno jsou témata, která se dnešní společnost snaží ze svého života vytěsnit. Případně je politicky zneužít (jako při prezidentské volbě, kdy se „zasvěceně“ debatovalo o Benešových dekretech). Proto o nich píšu tak, jak píšu. Politicky nekorektně, se sarkasmem a černým humorem. To mě baví. Bořit tyhle idylické představy, které o sobě máme. My Češi s holubičí náturou.
Jak dlouho se už vlastně věnujete psaní her?
První hru (kratičkou jednoaktovku) jsem napsal na vojně v roce 1991. Od té doby si tak píšu.
Pomáhá vám nějak výrazně při psaní profese dramaturga? Anebo je to naopak částečně schizofrenní situace (například: zatímco autor ve vás by třeba chtěl napsat rozsáhlé epické drama o mnoha postavách, dramaturg – vědom si komplikované jevištní realizace – mu je nemilosrdně proškrtá)?
Já se to snažím oddělit, ale někdy mi ta dramaturgická korekce jako autorovi přijde vhod.
Váš text obsadil ve finále třetí místo, nebylo to pro vás určité zklamání, „přenechat“ vítězství méně renomovanému autorovi, v porovnání s vámi „amatérovi“?
Slyšel jsem ho mluvit na tom předávání a tu cenu jsem mu ze srdce přál. Taky jsem dělal s kamarády amatérské divadlo, tak vím, jak mu asi bylo.
Uvažujete o uvedení v Aréně? Anebo máte nějaké jiné vysněné divadlo, kde byste Slyšení rád viděl na jevišti?
Uvažujeme, ale zatím ještě nic není jisté.
Zaujal vás nějaký jiný cizí text z loňské dramatické radokovské soutěže?
Pročítal jsem si texty, které byly na radokovských stránkách, a svou poetikou mi byla blízká Psoriáza.
Komentáře k článku: Ochutnávky současného dramatu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
