Ochutnávky současného dramatu (No. 3)
Jsem sebestředné monstrum
Rozhovor s S.d.Ch., spisovatelem, scenáristou, výtvarníkem a „certifikovaným hrobníkem a exhumátorem“
Apokalypsa v Praze v režii Jana Mikuláška – I. Lupták, A. Kubátová, M. König FOTO KIVA
Jaká byla vaše první reakce, když jste byl (za hru Zátiší ve Slovanu) vyhlášen vítězem dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka?
To bychom měli.
Potěšilo vás, že jste v radokovské soutěži porazil i velmi známé, etablované autory?
Upřímně, já nevím, že jsou etablovaní. A pokud bych to věděl, nijakou zvláštní satisfakci bych nejspíš necítil, hledám potěšení v jiných věcech než v soutěžení s etablovanými tvůrci, jejichž situace je často k politování. Doufám, že to nezní nezdvořile.
Co vás vlastně přimělo poslat svůj text do dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka?
Léta jsem svoji kulturní klauzuru dobře snášel, ale náhle jsem si připadal na své umění strašně sám a na prahu zahořknutí. Roje parazitů a vyžírků zdevastovaly, co mohly, a uhladily cestu zrůdě masové kultury snad už definitivně. Měl jsem neodbytný pocit, že neexistuji. Začal jsem soutěžit z tohoto druhu deprese.
A nenapadlo vás nabídnout text přímo konkrétnímu divadlu či režisérovi?
Napadlo to mé přátele, udělali to a zdá se, že to nedopadlo. Jsou různý party, jsou různý spolky, zpívá Tony Ducháček a má recht.
Soutěž je anonymní, a tak vaše identita zůstala porotcům až do vyhlášení vítězů utajena. Jedna členka poroty byla přesvědčena, že autorem obou vašich textů je dramatik David Drábek, jiný porotce měl naopak dojem, že je napsal kritik Vojtěch Varyš. Co na tuto charakteristiku (respektive podobnost vašeho psaní s těmito extravagantními muži) říkáte?
Já jejich práci neznám, ale pokud je David Drábek muž, který na slavnostním večeru vybízel k utlumení estétství a pak mi ve foyer řekl, že to nebudu mít lehké, pak ano. Především mě těší vůbec přítomnost extravagantních mužů v autorské obci.
V českém literárním světě nejste zcela neznámým autorem. Psaní ale není to, co vás živí. Odtajníte své civilní povolání?
Ano, jsem v českém a nejen literárním světě zakopaným psem, a tak chodím do práce. Moje civilní povolání je den ode dne méně a méně relevantní čemukoliv v mém životě. Základní obživa a překážka v umělecké práci. Ale vy se chcete, koneckonců jako i já, bavit – jsem certifikovaný hrobník a exhumátor.
Jak dlouho a proč se vlastně věnujete psaní her?
Soustavně deset let. Protože mám v hlavě ideální jeviště.
Máte mezi dramatiky nějaké vzory?
Thomas Bernhard je můj oblíbený. Také jsem se raději rovnou označil za bernhardovského epigona. Aby se všem ulevilo. Byl to filantropický čin. A také se všem ulevilo, ale jinak je to nesmysl, Rakušan byl účastníkem úplně jiného kosmického dobrodružství.
Vyjadřujete se velmi neobvyklým, květnatým a obrazivým jazykem – kde čerpáte inspiraci (například pro zvláštní jména hlavních postav)?
Učil jsem se u těch nejlepších mrtvých autorů a nádavkem svého času spolykal knihovnu západní hermetické a především alchymistické literatury, která je strhující učebnicí imaginativního myšlení. Kritický potenciál a konfrontační intelekt jsem si dobrousil během času sám pouhým odmítáním uměleckých kompromisů. Jména postav jsou bez výjimky kryptogramy.
Apokalypsou v Praze se prolíná i téma konce světa, respektive jakéhosi mediálního šílenství, které tuto „událost“ obklopuje. Psal jste tento text na základě nějaké osobní zkušenosti?
Apokalypsa v Praze je přímo inspirována chiliastickou aktivitou před rokem 2012 a státním pohřbem Václava Havla. Bylo vzrušující sledovat prastarou zkušenost lidstva s očekáváním konce světa v kulisách mediálního a konzumního věku. Naopak skličující bylo sledovat, jak naděje mnohých lidí vystřídalo rozčarování ústící v agresivitu, jak se obecný marasmus jen prohloubil, stejně jako deprese z povahy světa. A ke všemu tomu vystavil konečný účet duchovní povaze apokalypsy můj miláček Lars von Trier v Melancholii.
Oba vaše oceněné texty – Zátiší ve Slovanu a Apokalypsa v Praze – spojuje i jakási záliba v morbiditě, je to náhoda?
Ale prosím vás, jsou to obojí laskavá díla odrážející morbiditu doby, ve které vznikla.
Zkuste říci jednou až dvěma větami, o čem je vaše hra Apokalypsa v Praze? Respektive – pokuste se vyložit podtitul Funerálně-apokalyptické evangelium.
Je o transcendentální deziluzi. Odehrává se v den anonymního monstrpohřbu a plánované apokalypsy, pojaté jako celospolečenský konsenzus. Evangelium je radostná zpráva, hra nese radostné poselství – naše naivní a dryáčnické představy o duchovním světě jsou k smíchu. Tři věty, s touhle čtyři.
Váš vítězný text Zátiší ve Slovanu byl letos inscenován v Huse na provázku, jak jste byl s jeho inscenační podobou spokojen?
Nakladatel Mečl se smál jako blázen, když jsem se mu zmínil, že jsem napsal ředitelce nadace o brněnském představení jako o popravě mého textu divadelními i mimodivadelními prostředky. Ty vole, řekl mi, všichni si teď myslí, že jim píše z hrobu Čelakovský. Ale co, všechno se nepovede, nicméně děcka na tom nechala kus práce, a to cením. Dál si ale, nejen jako autor, ale i jako inscenátor, myslím, že text není věc sekundární. Ale co, taky jsem některá vlastní představení zpackal, ovšem vždy se pak v baru podrobil drtivé sebekritice. Takže, hlavně nic ve zlém.
Máte nějaké vysněné divadlo, kde byste Apokalypsu rád viděl na jevišti?
Festivalový dům Bayreuth. Petra Lustigová v roli Katzovské, mužské role nějací Němci. Nebo Národní v jednodenním pronájmu, Hrachovcová jako Katzovská, Trojan jako Hiršberský, Lábus jako Merkabanovský.
Zaujal vás i nějaký jiný cizí text z letošní dramatické radokovské soutěže?
Žádný jsem nečetl. Dnes už čtu velmi málo a ze současné produkce vlastně nic. A když čtu, vracím se k vychutnávání přečteného. Přežvýkám, ale hlavně jsem velmi bezohledně zanořen ve vlastních věcech a privátní mentální tísni. Jsem sebestředné monstrum.
Komentáře k článku: Ochutnávky současného dramatu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
