Očima Fantas-magiky (No. 1)
Laterna magika je unikátní typ multimediálního divadla, jenž se pyšní českým původem sahajícím až do padesátých let minulého století. Tento významný počin byl světu představen režisérem Alfrédem Radokem ve spolupráci se scénografem Josefem Svobodou v rámci bruselské mezinárodní výstavy Expo 58.
Tradice Laterny magiky v rámci Národního divadla byla léta pečlivě uchovávána především inscenací Kouzelný cirkus (1977), v posledních letech pak produkcemi jako Human Locomotion (2014), Cube (2017) nebo Zahrada (2018). S nástupem Radima Vizváryho do pozice šéfa Laterny magiky v lednu loňského roku byla do žil této scény vlita nová, živelnější krev. Kromě toho, že za dobu svého krátkého působení stihl uvést či se podílet na několika multimediálních projektech (Robot Radius, Zázrak (s)tvoření, New Normal…), přišel tento rok s další iniciativou, která by Laterně magice mohla navrátit její slávu a lesk, s multimediálním a multižánrovým festivalem Laterna fest, jehož první ročník se koná tento týden. V rámci něj se v šesti dnech představili či představí tvůrci z Francie, Belgie, Maďarska a Slovenska.
Festival zahájila francouzská dvojice Adrian Mondot / Claire Bardainne. Foto Romain Etienne
Festival zahájila francouzská dvojice Adrian Mondot / Claire Bardainne. V rámci úterního a středečního večera přestavili českému publiku inscenaci Acqua Alta, v roce 2020 oceněnou francouzskou cenou Prix Interactive Experience.
Jedná se o snový příběh muže (Dimitri Hatton), ženy (Satchie Noro) a jejich domu. Zdánlivě obyčejná partnerská roztržka se v průběhu jednoho deštivého dne přelije do boje s virtualitou, kdy se muž a žena jeden druhému ztratí a pomocí (a současně přes překážky) virtuální dimenze se pokoušejí jeden druhého znovu nalézt.
Ačkoliv se Acqua Alta odehrává v relativně velkém prostoru Nové scény Národního divadla, inscenace působí v kontrastu velkého jeviště spíše komorně, intimně. Scéně dominuje obrovský polo-black box (bílá podlaha a dvě bílé-poloprůsvitné stěny obklopené černým okolím, chcete-li), v němž jsou uvězněni dva drobní aktéři. První dojem napovídá, že se v takto prostorné scéně Dimitri Hatton se Satchie Noro ztratí a nevyniknou. Nicméně oba protagonisté mají prostor zcela v područí a tím, že jsou na scéně pouze dva, tak nejen, že se jim daří vytvářet neroztříštěný obraz, ale „virtuálno“ nemá ani na moment šanci je nezáměrně pohltit.
Za zmínku stojí i to, že virtuální realita, kterou si Adrien Mondot s Claire Bardainne vytvořili na míru, postupně graduje. Z úvodního rozhánění drobných kuliček po čelní stěně domu se postupně stává svébytný, autonomní prostor, který se dostane k moci a formou problikávání či bílé tmy manipuluje s oběma postavami jako s figurkami na šachovnici tak, aby neměli šanci se setkat.
Souhrou promítané akce na průhledné plátno a reálných akcí protagonistů pozvolna vzniká přirozená symbióza mezi těmito dvěma světy, časem splývají v jeden. I když je stále jasné, že se jedná o dvě různé reality, precizním výtvarným a pohybovým propojením obou sfér lze velmi snadno nabýt dojmu, že jsme svědky zhmotněného snu, v němž ohýbat prostor i čas je samozřejmostí.
Dojem snovosti umocňuje i tanečně-pohybová kreace obou protagonistů. Foto Romain Etienne
Dojem snovosti umocňuje i tanečně-pohybová kreace obou protagonistů. Veškerý pohyb vykonávají s téměř nadpozemskou lehkostí, přičemž se každá situace nese v duchu elegantní přirozenosti. Pohyb slouží – vedle vizuálního uchvacování – i k proměně a dynamizaci času. Představení tak v jistých momentech (například když je postava ženy ztracena ve vodní hlubině) plyne oproti realitě pomaleji, čímž nenuceně vyniká jeho poetičnost. Ke zrychlení jevištního času pak – především – Dimitri Hatton využívá drobné pohybové gagy, kterými zároveň zabraňuje jednotvárnosti jevištního dění.
Výrazná dramaturgická práce se podepsala i na hudebním podkladu (Olivier Mellano), který je z velké míry založen na klavírních a smyčcových doprovodech. Svou nevtíravostí a decentností je tak i hudba další složkou podtrhující snově-poetické vyznění díla. Tvůrci s ní výrazně pracují i v rámci prostorového vjemu, kdy hudba nezní ze všech stran, ale zvuk (Clément Aubry) se – tak jako všudypřítomný motiv vody – přelévá z jedné části sálu na druhou. Jako by „zaseknuti ve snu“ nebyli pouze Hatton s Noro, ale společně s nimi jsme vklouzli do jejich snu i my.
Adrien M & Claire B, Francie – Claire Bardainne a Adrien Mondot: Acqua Alta. Režie a koncept: Claire Bardainne, Adrien Mondot, kresba a kreslená animace: Claire Bardainne, počítačový design: Adrien Mondot, choreografie: Dimitri Hatton a Satchie Noro, hudba: Olivier Mellano, počítačová tvorba: Rémi Engel, technika práce s papírem: Eric Singeiln, script doctor: Marietta Ren, digitální tvorba a světelný design: Benoit Fenayon, zvukový design: Clément Aubry, výroba: Jérémy Chartier, Yan Godat, Arnaud Gonzalez, Claire Gringore, Yannick Moréteau, technický management: Romain Sicard, technická režie: Alexis Bergeron. Hrají: Dimitri Hatton, Satchie Noro. Premiéra 11. ledna 2019, LUX Scène nationale de Valence, Francie. Psáno z festivalu Laterna fest, Nová scéna, Praha 21. a 22. června 2022.
Komentáře k článku: Očima Fantas-magiky (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
