Divadelní noviny > Názory – Glosy
Očistná lázeň pro narušená manželství
Nebudu vás obtěžovat tím, jak vypadá život v posledním týdnu před odevzdáním disertační práce. Nebudu vás obtěžovat tím, jaké to je žít půl roku s pětadvaceti osudy malířů, sochařů a fotografů ze 60. let v hlavě, jaké to je číst jejich deníky, zkoumat jejich díla, zvažovat jejich menší či větší úlitby době. Zlatá šedesátá? Ha! To určitě. Myslím, že se o tom zrovna hraje v Divadle Na zábradlí. Ale tam jsem nebyla. Tedy pokud se nepočítají večírky Krajanského sdružení Brňanů v Praze, které se tam nyní každý první čtvrtek v měsíci konají. Já jsem teď totiž pořád v archivech, studovnách nebo na cestách za něčím sochařským dílem, či do depozitářů, kde jsou prachem zapadaná díla dnes polozapomenutých malířů. Nebo se k někomu dobývám do obýváku, protože je majitelem artefaktu, který má zásadně zvrátit zhodnocení tvorby toho kterého z mých umělců. A pak se ukáže, že v díle je díra a slouží už pár let jako izolace mezi stěnou a postelí. Ano, takto také končí malby. Jejich autorů je mi líto, ale od chvíle, co jsem nedávno viděla v restauraci knihy sloužit jako výplň mezi květináčem a okvětníkem, tak jsem připravená na všechno. (Ne, nekoukala jsem se, jestli nějaká z těch knih náhodou není moje. Ale už do té restaurace asi nepůjdu). Takže vás nebudu obtěžovat tím, v jak dezolátním psychickém stavu se v posledních dnech nacházím, ale oblažím vás zážitkem, kterým jsem se rozhodla tento stav na chvíli přelstít. Tušíte správně – návštěvou divadla.
Jenže protože se v době práce na disertaci musím podřizovat času rodin pozůstalých malířů, sochařů a fotografů, kteří mi vycházejí vstříc zpřístupněním jejich pozůstalostí, zbyl mi na divadlo z celého měsíce jediný večer. Bylo to trochu riziko, ale naštěstí v Praze ten večer probíhaly hned dvě premiéry – Zrada v Činoherním klubu a Kdo se bojí Virginie Woolfové v Rokoku.
Možná nevíte, jak se v době odevzdávání disertační práce tváří váš zanedbávaný a opomíjený manžel. Zanedbávaná běžná práce či hororový stav domácnosti se netváří nijak, nemají tu možnost, ale na takových partnerech je to obzvlášť patrné. Takže když jsem si přečetla anotaci Zrady a pak se přes rameno ohlédla na zahořklého muže, jasná volba padla na Virginii Woolfovou. Tedy hru Edwarda Albeeho o těch, kdo se jí bojí. A navíc, už bylo načase se s touto pověstnou hrou seznámit – patřím myslím k posledním lidem, kteří neviděli její slavné filmové zpracování s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, které získalo nominace hned ve 13 kategoriích – tedy ve všech vyhlašovaných.
S hlavou jako libeňský plynojem jsem tedy přispěchala na premiéru a doufala, že hra bude natolik strhující, abych na to disertační břímě aspoň na chvíli zapomněla. A víte co? K mému překvapení vážně byla. Po deseti minutách drastického manželského psychického teroru jsem zjistila, že se na ten hurikán v podobě Marty a George dívám s otevřenou pusou. A můj muž, nekecám, taky. Dokonce mě vzal za ruku, to když na něj Marta před hosty řvala, jaké je budižkničemu, které nedokáže ani tatínkem-rektorem vydlážděnou cestou elegantně převzít katedru historie. Myslím, že jsme se z toho šoku probrali až cestou domů.
Návštěva tohoto představení byla v mnoha ohledech očistná. Kromě faktu, že jsem si posunula hranice představ o tom, co znamená excelentně napsaná hra, jsme se u nás doma navíc ani nemuseli pohádat osobně. Zvládli to za nás herci na jevišti, a to ještě tak bravurně, že teď můžu v klidu dopsat disertaci. Můj muž totiž evidentně přehodnotil svá očekávání a dospěl k přesvědčení, že pár týdnů zanedbávání ještě není to nejhorší. Vřele doporučuji každému, kdo má pocit, že to u nich doma trochu vrže. Jen pak asi nebudete mít moc chuť chodit k někomu na návštěvu. My teď taky žádnou dlouho neplánujem.
Komentáře k článku: Očistná lázeň pro narušená manželství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
