Od dekonstrukce k příběhu II

Vracím se ještě k letošnímu 72. ročníku festivalu v Avignonu. I když od něj uplynula již dlouhá doba a v DN jsem měl velkou reportáž (zde), přece jen se do ní vše pozoruhodné z letošního ročníku nevešlo a mně přijde, že nezmínit se o tom, je škoda. Minimálně o dvou studentských či školních projektech, které – nebo aspoň jejich tvůrci – myslím si mají budoucnost a mohly by zdejší divadelníky zaujmout.

Obhajoba Školy žen

Silné zastoupení měla v Avignonu jako vždy různá zpracování Molièrových textů. Zůstalo jim tradičně vyhrazen téměř výhradně OFF, kde jich bylo asi dvacet(!), ale Molière se nezratil ani na INu. Klasickou formou zaujalo pařížské představení Učených žen (režie L. Fieffé), jako commedia dell’arte potěšila Škola žen (režie Carlo Boso, který se už po léta úspěšně zabývá převáděním klasických textů do této formy divadla).

Ale Škola žen se především prezentovala – či přesněji byla zastoupena – v originální inscenaci málo známého Molièrova textu L’Impromptu de Versailles. Objevil jej pro své studenty Conservatoire national supérieur d’art dramatique v Paříži Clément Hervieu-Léger, rovněž emeritní herec Comédie Française. Přejmenoval jej na Impromptu 1663 ou Molière et la querelle de l’École des femmes a třikrát jej – vždy odpoledne – uvedl v Gymnase du lycée Saint-Joseph.

Molière dává parádní role – v tomto případě mladým – hercům, kteří si mohli vyzkoušet nejrůznější jevištní postupy. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

Molière napsal tuto jednoaktovku na svou obhajobu, když byl v souvislosti se Školou žen kritizován (Boursaltem, jeho jméno je dnes především známo jako značka sýru), že jeho humor je poněkud jednoduchý a neodpovídá předepsaným klasickým normám. Hru zahrál v říjnu 1663 ve Versailles – odtud původní název – před králem, kterému se zřejmě líbila, neboť se hrála od 4. listopadu toho roku i před veřejností. Ve hře vystupuje pod vlastním jménem sám Molière, který svému souboru sděluje, že má pro krále napsat a nazkoušet novou hru. Jako autor a režisér jim přiděluje různé role, předvádí způsob mluvy, zodpovídá dotazy… A také vysvětluje své postupy přítomnému příslušníkovi dvora. A – především – paroduje své konkurenty (Corneillee) z Hôtel de Bourgogne a jejich nepřirozený styl vystupování. Molière se nám předvádí v plné své genialitě jako vynálezce divadla na divadle. A dává parádní role – v tomto případě mladým – hercům, kteří si mohli vyzkoušet nejrůznější jevištní postupy a pobavit se i nás parádní parodií klasického francouzského herectví. Škoda jen, že se Improptu hrála jen třikrát…

Otto ritratti di famiglia

Jde o projekt tak mimořádný, že jej nelze popsat jen několika slovy. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

Ještě jedno pozoruhodné „školní“ představení se na festivalu objevilo: Santa Estasi – Atridi: Otto ritratti di famiglia – speciální pedagogický projekt z Modeny (Teatro Fondazione) vedený Antoniou Latellou. Šlo o aktuální zpracování textů Aischyla, Sofokla a Eurípida různými mladými autory zahrané mladými, ale již zkušenými herci. Jde o projekt tak mimořádný, že jej nelze popsat jen několika slovy. Proto nabízím jen pár základních informací a možná se k němu dostanu někdy v budoucnu.

V projektu se střídaly antické texty s příběhy ze současnosti, přecházelo se z jedné formy herectví – nečekaně – v jinou, hrálo se na kukátkovém jevišti i mezi diváky a s diváky. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

Latella (nar. 1967) nashromáždil jako herec zkušenosti prakticky se všemi významnými italskými režiséry (s Lucou Ronconim, M. Castrim G. P. Griffim či Vittoriem Gassmanem, na jehož škole i vystudoval). Na svém kontě jako režisér má šedesát inscenací. Představení bylo rozděleno na dvě části, z nichž první trvala osm hodin padesát minut, druhá pak „jen“ sedm hodin čtyřicet minut. V projektu se střídaly antické texty s příběhy ze současnosti, přecházelo se z jedné formy herectví – nečekaně – v jinou, hrálo se na kukátkovém jevišti i mezi diváky a s diváky. Byla v něm scéna, kdy herečka na přání režiséra svěřovala své trauma divačce – za úkol měla, líčit jí je tak přesvědčivě, aby jí divačka uvěřila.

Oba dny znamenaly intenzivní zážitek z divadla, jaký se vám málokdy přihodí. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

Oba dny znamenaly intenzivní zážitek z divadla, jaký se vám málokdy přihodí. Tak by podle mne mělo vypadat divadlo budoucnosti. Mnoho postupů, mnoho emocí, přesto je dění čitelné a přehledné.

///

Na závěr mi dovolte pár všeobecných poznámek. Na tom, že návštěvník zdaleka nestačí vše, co by chtěl vidět a čeho by se chtěl zúčastnit zvládnout, se podílí i ne právě optimální organizace festivalu.

Tak například začátek mamutí Castorfovy produkce byl nasazen na pátou hodinu odpolední mimo vlastní Avignon. Návštěvník tedy musel jet autem. Je pravda, že na cestu z města jezdí na mimoavignonská představení poměrně levné festivalové autobusy, ale i k nim se musí zájemce nejdříve dostat. Tomu, kdo nebydlí přímo v centru města, kde prakticky není možné najít ubytování (nehledě na to, že je poměrně drahé), to trvá nejméně stejně dlouho, jako jízda na místo konání. Navíc je návštěvník k místu provozování připoután: nemůže jednoduše odejet. Jeli jsme tedy v největší špičce: jen k odbočce na výpadovku směrem k místu konání mně to trvalo něco přes půl hodiny. To je zbytečná časová ztráta.

Jiné – naopak krátké – hodinové představení začínalo v osm hodin večer. Před devátou odjíždí poslední převoz z města na ostrov Barthelasse, kde většina návštěvníků i řada účinkujících v campingu nebo jinde bydlí (letos např. i divadelníci z Burkiny-Fasso) a kde se odehrává řada dalších představení festivalu OFF. Takže převoz nelze už použít, což znamená (místo asi 15 minut) dost nepříjemnou hodinku chůze.

Olivier Poivre d’Arvor. FOTO archiv

Avignon, to je také místo setkání a diskusí. Opět na ně ale nezbývá v přeplněném programu čas a já je – možná ke své škodě – vynechával. Jedna z diskusí by mne ale zajímala velmi: s francouzským diplomatem Olivierem Poivrem d´Arvoir o této větě: Il n´y pas de culture franҫaise. To prý řekl kandidát na prezidenta Macron někde na venkově během volebního boje. Co tím sledoval, nechápu. Chtěl tak získat určitou skupinu voličů (což se mu také podařilo)? Nebo se snad nechal inspirovat podobnou debatou v Německu, kde se již po léta politici dohadují o tom, jaká tam má být tzv. „Leitkultur“? Jistě každého jen trochu myslícího člověka napadne, že v Německu by měla být vedoucí (hlavní) kultura ta – německá. Tím se ale vystavuje nebezpečí, že tam bude považován téměř za neonacistu. To, že Macronovo prohlášení je nesmyslné a francouzská kultura – stejně jako německá (i cizojazyční autoři píší v Německu v jazyce Goethově a spousta mimofrancouzských, nejvíce afrických, v jazyce Molièrově) – existuje a je mimořádně živá, dokazuje festival dostatečně. Co vlastně učila učitelka francouzštiny svého o 25 let mladšího žáka?

///

Pro dokreslení avignonské atmosféry nabízím své momentky z letošního festivalu. Prvních pět je z IN, další z OFF: