Divadelní noviny > Kontext Zahraničí
Od rituálů k divadlu (No. 1)
Přelom roku nemusí být jen ohlížením za inscenacemi, které nás obohatily, či osobnostmi, které nás opustily, ale – jako v tomto případě – i připomínkou událostí a činů opomenutých či přehlédnutých. Právě to se stalo knize Stanislava Slavického Scénické tradice jihovýchodní Asie. Má sice vročení 2015, ve skutečnosti však vyšla až koncem roku 2016 a dosud se jí nedostalo žádné reflexe. Přitom jde o dílo v mnoha ohledech u nás prvotní, průkopnické. Berte tedy následující seriál jako upozornění na publikaci, která zasluhuje pozornost a která přežije rok svého vydání.
Po krátkém úvodu nabídneme základní přehled rituálů a forem lidového divadla jednotlivých oblastí, jež Slaviského publikace zpracovává. Tyto převážně obřadní fenomény, nebyly v české teatrologii doposud komplexně zmapovány.
Umění a duchovní učení Asie byly v devatenáctém a dvacátém století významnou inspirací pro moderní evropskou kulturu. Týkalo se to filosofie, výtvarného umění, literatury a v neposlední řadě i divadelních avantgard. Velkou roli mělo v tomto procesu zejména umění Indie, Číny a Japonska. Pokud jde o divadlo, je všeobecně znám vliv čínské opery, japonského divadla nó a kabuki nebo indického kathakali. Nicméně, jakoby v jejich stínu, existuje po dlouhá staletí řada klasických a lidových divadelních forem, které pocházejí z oblasti zemí jihovýchodní Asie a na něž upozornil mimo jiných i Antonin Artaud a jež měly a mají neopominutelný vliv na evropské a americké divadlo dvacátého a jednadvacátého století.
Monografie Stanislava Slavického, již vydala nakladatelství AMU/KANT, poprvé u nás přehledně vyplňuje toto geograficky bílé místo: Barma, Indonésie, Thajsko, Kambodža, Laos, Malajsko, Vietnam a Filipíny. V historickém a kulturně antropologickém kontextu na základě komparativního studia religiózních proudů a jejich uměleckého odkazu. Autor zmapoval pro divadlo důležité fenomény vycházející z původních etnických obřadů.
Publikace dokládá, jak bohatá pestrost rituálů tohoto regionu závisí na religiózních a kulturně antropologických i sociálních vlivech. Jde zejména o ceremonie a obřady doprovázející uctívání předků, bohů i démonů, kteří mohou mít vliv na síly přírody. Tyto kulty nejsou divadlem, i když na cizince tak působí. Přesto mají mimořádně silný emotivní scénický charakter v magickém použití tance, hudby a masky a mnohdy se v divadlo postupně přetavily.
Autor kulturu tohoto regionu dlouhodobě studoval a všechny země několikrát navštívil. Pokaždé dokumentoval zachované živé obřadní a divadelní formy a jejich duchovní podstatu. Výsledky jeho výzkumu jsou vedle věcných informací i autentickým svědectvím o kulturních souvislostech tohoto pestrého regionu. Jeho společným jmenovatelem či spojnicí, jež jej utvářela téměř před dvěma tisíci let, je indické duchovní myšlení a kultura – bráhmanismus, hinduismus a buddhismus. Vzájemně se propojovaly s původním etnickým animismem s kořeny tisíce let před naším letopočtem a vznikal tak současný bohatý, současnou terminologií by se dalo říci multikulturní fenomén tohoto prostoru.
Bráhmanismus, hinduismus a buddhismus
Ramakien, thajský královský klasický balet na motivy Rámájany. FOTO STANISLAV SLAVICKÝ
I když tedy byl a je asijský kontinent ovlivňován mnoha duchovními a politickými proudy, většinu z nich synkreticky prostupuje Buddhovo učení, jež se tak stává jeho sjednocujícím prvkem. V samotné Indii sice po několika staletích ustoupilo původnímu hinduismu, prodchlo však duchovní učení Tibetu, Číny, Japonska a Vietnamu (kde se synkretizovalo s konfucianismem a taoismem), ale také – jako tzv. mahájanový buddhismus – Indonésie.
Přes Barmu a Srí lanku buddhismus pronikl do většiny zemí jihovýchodní Asie jako tzv. théravádový buddhismus a stal se dominantní v Barmě, Thajsku, Laosu a Kambodži. Všude se v různých podobách promísil se starším hinduismem a animismem i při respektu pozdějšího islámu, který od středověku začal ovlivňovat zejména Indonésii, Malajsii a Filipíny (před příchodem křesťanství).
Specifické postavení jakési „křižovatky kultur“ si také pro svou geografickou polohu vydobyl Vietnam, který v průběhu druhého tisíciletí měl převážně dvě mocenská centra: konfuciánský a buddhistický sever pod silným vlivem Číny a jih dlouho ovládaný hinduistickou říší Čampa. To se rovněž projevilo na originálním kulturním vývoji a divadelních formách.
Slavického kniha přehledně koncipuje kapitoly podle zemí, od Barmy až po Vietnam a Filipíny, prezentuje jejich vzájemné historické, kulturní a religiózní souvislosti i současnou divadelně antropologickou (uměleckou) reflexi. Metodou antropologické analýzy objasňuje na doposud živých rituálech jejich širší symbolický význam pro dané etnikum – a návazně jejich scénické projevy, které vedly k vytvoření konkrétních lidových nebo klasických divadelních forem.
/Pokračování/
Stanislav Slavický: Scénické tradice jihovýchodní Asie. Připravil Ústav teorie scénické tvorby Divadelní fakulty AMU, vydalo Nakladatelství KANT ve Velké řadě edice Disk – svazek 35, 2015.
///
Ostatní díly:
Komentáře k článku: Od rituálů k divadlu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
