Od třeštění k trpkému údělu

Při soustavných záběrech do světa komiky dospělo HaDivadlo zcela logicky k legendárním bratřím Marxům. Simona Petrů předložila nápaditý scénář pod názvem Marx Bros; znale využil na jedné straně pověstných a působivých gagů, kterými tito komici prosluli a které došly nové obliby v šedesátých letech minulého století, a na druhé straně nenápadně protkal celou kompozici základními osobními a rodinnými biografickými údaji o postavách, aniž upadl do pokušení tradiční důkladné životopisné hry. Nápadité střihy počítaly s fantazií soudobého diváka a jeho schopností rychle domýšlet situace a s přehledem se orientovat ve změnách prostředí. Rámec televizní show tvořil působivou vazbu představení a po bláznivé první části navodil v části druhé hořký motiv únavy, pochybností, deziluzí, osobních nezdarů a rezignací a ústil v málem meditativní závěr kariéry nejvytrvalejšího z bratří – Julia Henryho známého pod jménem Groucho.

Režisérka Anna Petrželková vedla herce k uvolněnému projevu; umožňoval jim spontánně využít divokého marxovského situačního humoru spočívajícího v drsné legraci a absolutním blbnutí, které bez váhání zahrnuje i takzvané utírání nosu židlí. Režie však tento projev zároveň ukázněně udržela v jednotném stylu hrubé grotesky zrozené v éře němého filmu. Lenka Odvárková navrhla jednoduchou scénu: spočívala v horizontu provedeném jako tapetovaná stěna, uprostřed níž se široký a hluboký průhled otvírá do hloubky a slouží zdůrazňovanému příchodu a odchodu jednotlivých postav. Stejná stěna ohraničuje scénu také po pravé straně. K ní do popředí umístila výtvarnice velký stůl a za něj bílou chladničku, na levou stranu scény pak dvě školní lavice, pro které se našlo uplatnění nejen v žákovských výstupech z dětství hrdinů, ale i po celou další dobu více než dvouapůlhodinového děje. (Jeho délka je na samé hranici únosnosti, a to je jediná má výhrada k tomuto jevištnímu dílu, výhrada arci velmi zdrženlivá.) Rekvizity přinášejí herci v obrovském kufru nebo je vyeskamotují odkudkoli podle potřeby jednotlivých gagů. Za zvláštní zmínku stojí kostra harfy, která se občas stává i metaforickými dveřmi při loučení postav s dějem.

Hercům se v pestrých, ale stylově jednotných kostýmech podle návrhů Lenky Odvárkové hrálo zřetelně velmi dobře. Marián Chalány jako nejstarší syn Leonard zvaný Chico opřel svůj výkon ani ne tak o motiv svůdníka jako o motiv hráčské vášně. Byl na pohled rázný a tvrdý, ale přesvědčivě vystihl i zotročení, které vnesl do hrdinova života nepřekonatelný sklon k hazardu. Zmáhal jej po komediantsku, s nadhledem a vtipem. Adolph Arthur řečený Harpo v podání Martina Siničáka byl přesvědčivý klaun a mim; o to silněji působil v okamžiku Harpova rozchodu s hereckou dráhou i při zobrazení jeho vztahu k Susan. Hlavně Siničákovou zásluhou zvládlo představení nesnadný posun od odpoutaného komického třeštění k předvedení neveřejné a trpké složky komikova údělu v showbyznysu. Vynikající byl Jiří Vyorálek v úloze Julia Henryho alias Groucha. Sugestivní líčení, skvělá mimika a jednoduchý, ale neobyčejně účinně zvolený soubor charakteristických a stereotypních gest předurčil tohoto herce k funkci dějového i myšlenkového svorníku celé inscenace. Cyril Drozda na sebe upozornil jako úspěšný představitel Miltona Marxe-chlapce neboli Gumma, ale zejména později jako odvedenec a voják dobře připravoval půdu pro nástup vážného motivu života mimo prkna, která znamenají svět. Také jako televizní moderátor obohatil inscenaci o důležitý zorný úhel neúčastné věcnosti. Minie Marxovou-matku a poté Margaret Dumontovou-spoluúčinkující Marxových ztělesnila Marie Ludvíková se smyslem pro herecké sebezesměšnění a s neméně pěkným respektem vůči principu, že komik – obzvláště ženského rodu – může těžit velký účin z toho, že si jakoby není vědom komičnosti své role. Petra Bučková postupně představila kvarteto půvabných mladých bytostí zkříživších životní cestu Marxových. Přes částečné spříznění těchto epizodních postaviček je dokázala výrazně odlišit: také ona podobně jako Jiří Vyorálek použila několika příznačných gestických, mimických a hlasových prostředků, které potvrdily, že jde o osobitou herečku vybavenou širokým charakterizačním rejstříkem. Hudba Maria Buzziho na sebe sice okázale neupozorňovala, ale doprovodný úkol plnila zdařile.

HaDivadlo Brno – Simona Petrů: Marx Bros. Režie Anna Petrželková, scéna a kostýmy Lenka Odvárková, hudba Mario Buzzi, dramaturgie Jan Havlice. Premiéra 18. března 2010. (Psáno z reprízy 21. března 2010.)