Odchod z ND jsem si nadělila k narozeninám
Jana Janěková ml. pochází ze zlínské herecké rodiny. V roce 2000 absolvovala brněnskou JAMU, je spoluzakladatelkou divadla Verze. Již během studií hostovala například v Městském divadle v Brně či v Národním divadle v Praze, kde byla mnoho let v angažmá.
Jana Janěková ml. a Vilém Udatný v inscenaci ND Rodinné sídlo. Foto: Hana Smejkalová
Pocházíte z umělecké rodiny. Jaké bylo vyrůstat v prostředí plného divadla a hudby?
Vyrůstat v divadelní rodině mě fascinovalo od narození, hodně jsme se stěhovali dle toho, kde máma měla angažmá, tak to bylo takové zvláštní dobrodružství. Bavilo mě se dívat z portálu i hlediště na mámu, běhat po divadle, hrát si na Fantoma opery, sedět s tátou v osvětlovačské kabině a hejbat mu šavlema, bavilo mě poslouchat intelektuální debaty mých rodičů a jejich přátel, pouštět si s tátou gramofonové desky a číst si tajně Dostojevského, co jsem ukradla mámě z knihovny. Takže myslím, že šťastné a bohaté dětství.
Maminka vás od herectví odrazovala. Vy jste ale vystudovala JAMU v Brně. Čím je pro vás herecké povolání unikátní?
Mně vlastně vůbec nedocházelo, že je to něčím jiné, brala jsem to jako přirozené prostředí, až ve třetím ročníku na JAMU mě trochu překvapilo, že to není úplně standartní povolání. Vlastně jsem se až tehdy poprvé zamyslela nad tím, proč chci dělat právě herectví a dostala jsem úzkost, že jiné povolání už je pozdě. (smích) Svým dětem bych to nedoporučovala, i když herectví miluji, ale daň ve formě stresu a nespravedlivosti okolo tohoto povolání je oproti jiným příliš krutá. Myslím, že na to musí mít člověk povahu, a když ji nemá, tak se pak může celý život jen trápit. A myslím, že i to byl ten důvod, proč mě maminka odrazovala. Ale jak vidíte, moc to nepomohlo.
Hned po škole jste získala angažmá v Národním divadle, kde jste byla až do roku 2018. Nelitovala jste svého rozhodnutí odejít?
Naopak! Nesmírně se mi ulevilo. Byla jsem tam 18 let to, je strašně dlouhá doba, zažila jsem několik šéfů, spoustu změn a pokusů o to dělat divadlo jinak a líp, samozřejmě… (smích) a já už z toho začala být unavená. Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázala jasně rozhodnout. Zásadním impulsem ale bylo založení Divadla Verze, spolu s kolegy Davidem Prachařem a jeho ženou Lindou Rybovou, manželem Igorem Chmelou a režisérem Thomasem Zielinským. Divadlo se stalo mým čtvrtým dítěte. Kromě toho, že v něm hraji, tak ho produkuji, zároveň jsem učila, občas točila a hostovala v divadle Kalich – a to už bylo jasné, že někde musím ubrat. Tak jsem si odchod z Národního nadělila k 40. narozeninám. Nebyl to lehký krok. Provozovat soukromé tzv. komerční divadlo, které nedostává žádné dotace je velice náročná a tvrdá práce. To je daň za naši svobodu, živí nás především zájezdy. Pět let jsme hledali ten správný prostor. Hráli jsme v Divadle Palace, U Hasičů, ve vršovickém divadle Mana, ale nebylo to ono. Od letošní sezóny hrajeme v Divadle v Celetné.
Takže mít vlastní divadlo vás naplňuje?
Je to čirá krása, souvisí to především se svobodou. Vždycky mi vadilo, že musím hrát něco, co nechci, s někým, s kým nechci. Ta svoboda je na tom to nejcennější. Základ dobrého divadla je podle mě v tvůrčí práci mezi lidmi, co si rozumí jak herecky, tak lidsky. A to se nám poštěstilo.
Objevujete se také před kamerou, přednost ale dáváte divadlu.
To je věčná otázka, co je divadelní – a co filmové herectví – zda-li je mezi tím rozdíl. Minimálně ten technický ano. Mne natáčení vždycky nesmírně bavilo; seriálové i filmové, já mezi tou prací nikdy nedělala rozdíl. Divadlu dávám přednost i proto, že jsem u filmu neměla tolik příležitostí jako u divadla, ale pravdou je, že divadlo má pro mě větší váhu, protože je to živé a neopakovatelné umění v tu danou chvíli „teď a tady”, a to je pro mě zásadní.
Spolupracovala jste i se svou maminkou, která vás také na scéně režijně vedla v inscenaci Na dotek. Neláká vás také režie?
Zatím ani ne. Mně stačí herectví s produkcí. (smích) Já si občas režíruji – nebo spíše vedu studenty, když děláme školní představení, a to si vždycky uvědomím, jak je to náročná práce, u které nikdy není zaručeno, jak to bude ve výsledku fungovat. S herci, kteří v drtivé většině remcají a nadávají na režiséra, a pak hrají něco úplně jinak, než jste chtěla, to chce velkou mentální obranyschopnosti a trpělivosti. (smích) Takže k režii mám velkou úctu.
V inscenaci Moje hra s Jiřím Bartoškou. Foto: archiv Divadla Kalich.
Učíte herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jak se cítíte v této profesi?
Na konzervatoři učím již pátým rokem, před tím jsem učila na státní konzervatoři a musím říct, že je to práce, která mě stoprocentně naplňuje, inspiruje a pozitivně motivuje. Dle mého názoru se herectví naučit nedá, to můžete dle svých schopností a především zkušeností jen rozvíjet, takže se sama učím. Zvláštní je, že se v této profesi (ačkoli jsem se ze začátku velmi bála), cítím mnohem jistěji než v herectví jako takovém. A to je právě můj další sen, mít svoji hereckou školu. Formou kurzů, ale profesionálních, tak jak je to v Americe. Software mám už dávno v šuplíku. Teď je potřeba ten hardware: což je budova a peníze, to je to nejnáročnější. Ale já se svých snů nevzdávám, tak uvidíme.
Komentáře k článku: Odchod z ND jsem si nadělila k narozeninám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
