Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

Odile Sankara: Dokud hlava žije, ryba není mrtvá

V HaDivadle se v programu letošního Divadelního světa Brno objevila dvě pozoruhodná představení Compagnie Ézéquiela Garcia-Romeua. Už v roce 2000 soubor okouzlil magií svých loutek diváky královéhradeckých Regionů inscenací Dokumentaristovy přízraky, přízračné bylo i jeho letošní představení Banquet Shakespeare. Příběhy Shakespearových tragédií v analýze polského teatrologa Jana Kotta o věčné spirále moci zazněly z úst křehké ženy, Afričanky, která o královském vraždění ví své.

Odile Sankara je nejen jednou z prvních profesionálních burkinafaských a ve Francii nejznámějších afrických hereček. Je také sestrou revolucionáře, legendárního prezidenta Burkiny Faso Thomase Sankary, kterého v roce 1987 nechal zavraždit jeho někdejší spojenec Blaise Compaoré. Ten byl před rokem nucen rezignovat a letos v září, těsně před volbami, se moci násilně chopil generál Gilbert Diendéré. Shakespeare je opravdu náš současník!

Odile, když v představení opakujete větu: Nejsou ani dobří, ani špatní králové, jsou jen králové… Na co při tom myslíte?

V naší inscenaci nechceme mluvit o historii. Jan Kott, z jehož teatrologických analýz vycházíme, to říká jasně: Shakespeare je náš současník. Sledujeme mechaniku uchopení moci. Zločiny, které jsou s tím spojeny. Na hrobě jednoho krále se ujímá moci jiný král. Ví, že za čas bude jako ten předchozí zavražděn. Zajímá nás fungování moci. Co dělá Shakespeara světovým, univerzálním autorem, je to, že se svým dílem dotýká humanismu. Bylo to ze začátku těžké. Strašně těžké. Protože nezáleželo pouze na tom, abych existovala jako herečka, ale abych koexistovala se všemi postavami. Ézéquiel neříká svým loutkám loutky, ale postavy, figury. Stále mně opakoval: Dýchej s nimi, poslouchej je, ony taky žijí, promlouvají, mají svou lidskou podstatu. Říkala jsem si, že to nezvládnu, byl to pro mě hotový zlý sen. Ézéquiel mi otevřel svět loutek a postupně jsme se dobírali výsledku.

Pak jsem jej pochopila. Veškerou poetickou dimenzi dodávají představení ony figurky. Když se objeví na scéně, kolikrát mě ohromí tak, že nejsem schopná promluvit. Říkám si, když takovéhle mlčenlivé postavičky dokážou vzbudit svou přítomností na scéně divákovu fantazii, jaké místo na jevišti zaujímám potom já jako herečka? Je to pro mě obrovská lekce divadla a jeho smyslu. Pochopila jsem zároveň, že nemůžu pouze vyprávět nějaký tragický příběh, ale že musím vyprávět o své vlastní tragédii, o tragédii Afriky, odkud pocházím, a zároveň se dotýkat i ostatních tragédií, kterých je všude plno.

V Africe žijeme v komunitě. Dávám takovému životu přednost. I když to někdo považuje za zaostalé. Filosofové tvrdí, že jsme rozumná zvířata. Zvířata, která mají rozum. Rozum by nás měl tedy přivést k nalezení způsobu, jak spolu žít lépe. Je škoda, že se o to nepokoušíme. Neustále se ptám, co se to stalo se světem…

Převrat 2014

Když se obrátíme konkrétně na vaši zemi. Co se tam vlastně nedávno stalo?

V Burkině se stal ten nejhloupější mocenský převrat. Dalo se to čekat, ale nepředpokládali jsme, že vše dojde tak daleko. Revoluce v říjnu loňského roku přivedla lidi do ulic, chtěli skoncovat se svojí bídou, s korupcí, s režimem prezidenta Blaise Compaorého, který vládl skoro třicet let. Věděli jsme, že po celou tu dobu, jak se říká, spřádal svoje sítě, že korupce zachvátila celou zemi, že dosadil svoje lidi na všechny vlivné posty. Věděli jsme, že ještě není konec, i když lidé dosáhli jeho odstoupení. Ale ryba není mrtvá, dokud hlava žije, jak praví jedno naše přísloví. Blaise utekl s rodinou do Pobřeží slonoviny. Někteří jeho stoupenci zůstali. Je to jako v řecké tragédii. Gilbert Diendéré, který s Blaisem Compaorém zavraždil Sankaru, zůstal, aby tragédii dokončil. Už počtvrté se chopil zbraní a zmocnil se vlády. Na scénu musí přijít vždy nějaký Atreovec, který celou tragédii završí.

Co by této situaci řekl Sankara, kdyby žil?

V Burkině jsme pyšní na události, které se staly v říjnu loňského roku. Malá chudá země, kde je spousta negramotných lidí, dokázala povstat a vzchopit se. Dala světu lekci humanity. Myslím, že tam, co teď Sankara je, musí být na nás velice pyšný. Dědictví, které zanechal, je pořád velice živé. Za svého života stále apeloval na svědomí lidskosti. Hovořil o tom, že nejdůležitější je dekolonizovat mentalitu člověka, který bude i ve své chudobě hrdý na to, že pochází z Burkiny Faso. Takové hodnoty chtěl především lidem předat.

Ze dne na den jsme přešli k demokracii. Mitterrand nám seslal demokracii, aniž bychom pochopili, o co se jedná. Nikoho nezajímalo, jestli v zemi, kde je velká negramotnost, lidé chápou volby. Ale lidé nejsou hloupí, protože nechodili do školy, jen jim bylo třeba nový politický systém vysvětlit. Sankara říkal, že může vést lidi, ale pokud mají hlad, jsou nemocní, nemají pitnou vodu, neumějí číst a psát, není rovnoprávnost mezi muži a ženami, nemohou ho následovat. Proto chtěl zabezpečit základní potřeby každodenního života. Věděl, že pokud zemi nedáme do pořádku, nemůžeme nikdy dosáhnout skutečné demokracie.

My tady v Čechách stále naříkáme na podmínky, v nichž jsme nuceni dělat divadlo. S čím vším se však musí potýkat divadelníci v zemi, kde lidem chybí to nejzákladnější, si nedokážeme vůbec představit. Můžete nám přiblížit divadelní situaci v Burkině Faso?

Profesionální divadlo, jak ho chápete v Evropě, je v Burkině Faso záležitost poměrně nová. Ještě v devadesátých letech minulého století, kdy jsem s divadlem začínala, nebyli v zemi žádní profesionální herci, žádné divadlo. Existovaly samozřejmě divadelní skupiny, ale jednalo se – v evropském slova smyslu – o amatérské divadlo. V roce 1975 založil Jean-Pierre Guingané Théâtre de la Fraternité, které bylo později velmi uznávané i v zahraničí. Ale toto divadlo bylo spíš divadelní školou, která produkovala i inscenace. O tři roky později, v roce 1978, vznikl L’Atelier Théâtre Burkinabè (ATB). Jeho zakladatel Prosper Komparoré se nechal inspirovat brazilským divadelníkem Augustem Boalem a věnoval se takzvanému divadlu rozvoje, sociální práci prostřednictvím divadla.

Já osobně jsem se s divadlem poprvé setkala na univerzitě v Ouagadougou. Studovala jsem katedru divadelního umění. Chtěla jsem se věnovat divadlu, aniž bych přesně věděla proč. Určitě ne proto, abych dělala kariéru. To ani za tehdejší situace nebylo možné. Počátkem devadesátých let minulého století se však z Francie vrátil Amadou Bourrou s myšlenkou založit v Ouagadougou první profesionální divadelní skupinu. K němu se připojilo několik mladých nadšenců, a tak vzniklo divadlo Ferren, kde jsme se od rána do večera věnovali hraní. Divadlo se stalo naším zaměstnáním. Bylo velmi důležité, aby lidé pochopili, že nejde jen o zábavu, ale o skutečnou práci. Já jsem byla zpočátku obezřetná. Nechtěla jsem se divadlem nechat pohltit, ale po třech letech jsem se mu stejně neubránila. Bylo to těžké a složité rozhodnutí, protože jsem musela překonat nátlak rodiny, přátel. Odrazovali nás dokonce i herci z jiných divadelních skupin, které už amatérsky v Burkině existovaly, žárlili na nás a tvrdili, že se nám nepodaří profesionalizovat se. Nakonec se to ukázalo jako velmi důležitý akt a začátek profesionálního divadla, které se dodnes rozvíjí a vytvořilo základnu, z níž mohou dnešní divadelníci čerpat.

Francie má propracovanou divadelní infrastrukturu, existují tam divadla, divadelní sály s technickým vybavením, administrativním zázemím. To všechno skýtá obrovský komfort pro práci. Nejen technicky, ale i morálně. Když hrajete měsíc jedno představení na jednom místě, můžete experimentovat, objevovat nové věci, ponořit se do své postavy. Bez toho nelze jít dál, vyvíjet se. My teď máme od roku 1996 v Ouagadougou CITO, tedy Le Carrefour International de Théâtre de Ouagadougou, který zastřešuje tvorbu různých divadelních oborů – činohry, tance, loutek. Zajišťuje pro ně potřebný servis, který do té doby neexistoval. A i dnes se jedná o ojedinělou iniciativu. V Ouagadougou existuje také už třináct let divadelní panafrický festival Récréâtrales.

Podívat se do zrcadla

Jak jste se dostala do Francie?

Bylo to zásluhou Amadoua Bour­roua, který vedl skupinu Ferren, o níž jsem již mluvila. Znal francouzskou divadelní realitu a chtěl nám dopřát plnou komfortní profesionalizaci. Měli jsme příležitost vyjet na turné po Francii, především do Belfortu, který měl kulturní výměnu s Burkinou. Tehdejší ředitel divadla Granit Henri Taquet nás pozval na rezidenční pobyt. Po prvním roce jsem se chtěla vrátit, ale Amadou mi řekl: Musíš zůstat a učit se aspoň tři roky. Nakonec jsem zůstala šest let. Potkala jsem se třeba s režisérem Jeanem-Lambertem Wildem, který mně během zkoušení Zpěvačky Josefíny otevřel svět Franze Kafky. Setkala jsem se s Jeanem-Louisem Martinellim a Ézéquielem Garcia-Romeuem… Tato rezidence mě naučila dát divadlu vše a dotknout se jeho podstaty.

Martinelli patří k těm francouzským režisérům, kteří soustavně pracovali s africkými herci. Jak k této spolupráci došlo, jak probíhala?

Když Martinelli odešel v sezoně 2000/2001 z TNS, ocitl se na volné noze. V té době herec, režisér a dramatik Moussa Sanou, který působil v Bobo-Dioulasso, druhém burkinafaském městě ve francouzském kulturním centru, pozdějším Francouzském institutu, požádal přes tehdejší AFF francouzské ministerstvo zahraničí, aby do Burkiny poslali režiséra, který by formoval místní herce. Poslali Martinelliho. Bylo to v roce 2001. Pracovali jsme se spoustou textů, mimo jiné také s Médeou, a Martinelli zjistil, jak mnoho tato hra souvisí s burkinafaskou realitou a kulturou. V roce 2003 vzniklo představení podle hry okcitánského autora Maxe Roquetta, který se nechal inspirovat Eurípidovou Médeou. V Roquettově původním podání vycházejícím z atmosféry jihu Francie byla Médea cikánka. Martinelli hru inscenoval s burkinafaskými herci. Vytvořil totální divadlo, propojil činohru, africké zpěvy a hudbu. Následovalo turné po Africe a Réunionu, Evropě, Jižní Americe. Médeu jsme hráli po celém světě deset let. Naše spolupráce s Martinellim však neskončila. Mezitím vznikla například inscenace Mitterrand a Sankara od Jacquesa Joueta. Divadelní fikce vycházející ze skutečného setkání obou prezidentů v roce 1986 v Ouagadougou. Inscenace pojednávala o neokolonialismu, vztazích mezi Evropou a Afrikou. Hrála jsem jakéhosi divadelního prostředníka mezi oběma prezidenty, řídila jsem dění na jevišti. Sankaru hrál Moussa Sanou. Jinou inscenací byla politická fraška Une nuit à la présidence, Martinelliho text vzniklý na základě hereckých improvizací. Hrála jsem manželku prezidenta, který ve svém paláci přijme evropského investora a pozve si při té příležitosti skupinu umělců, aby zpříjemnili setkání hudebním programem. Večer se však poněkud zvrtne. Představení končilo slavným Sankarovým proslovem o zadluženosti Afriky.

Máme tedy podle vás šanci si porozumět?

Máme. To je na světě krásné navzdory všem hrůzám, které se v něm dějí. Jsme, bohužel, svědky společenských a politických katastrof a přijdou ještě další. A postihnou nás všechny bez rozdílu. Pak se budeme muset konečně podívat do zrcadla a říct si, že je potřeba jednat. Doufejme, že se to stane dřív, než bude pozdě.

Taky příroda se bude bránit. Protože všude je svět v nerovnováze. Přijdou možná ještě další katastrofy všeho druhu. Jako v antické tragédii. Přesto máme naději. Život je tu od toho, aby měl naději. Svět je jako houpačka a jednou si všichni můžeme rozbít hlavu o zeď.

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 24. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Odile Sankara: Dokud hlava žije, ryba není mrtvá

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ