Divadelní noviny > Kritika

Odpočívej v pokoji

Text Juste la fin du monde francouzského autora Jeana-Luca Lagarce se proslavil především díky filmu Xaviera Dolana (Je to jen konec světa). V české premiéře byl uveden na Malé scéně DJKT v Plzni v režii Tomáše Loužného pod názvem Jenom konec světa. Téměř apokalyptický název v sobě nese intimní vnitřní svět jednoho muže a jeho světa, který před ním pomalu mizí.

Mladý autor přijíždí po dvanácti letech za svou rodinou. Z velkoměsta, kde je obklopen obdivem a slávou, se vrací do menšího sevřenějšího světa, kde opar popularity opadá a vzdouvá se vlna rodinných sporů a neporozumění. Louis (Ondřej Novák) promlouvá hned na začátku k divákům a oznámí jim svou blížící se smrt, o níž se chystá zpravit svou rodinu. V rodném domě ho však příbuzní zahltí vítáním a dotazy natolik, že jim za celou dobu svého pobytu zprávu nesdělí. Místo toho se nechává vláčet intenzivními rozhovory s jednotlivými členy rodiny, kteří mu většinou jen vyčítají jeho dlouhodobou nepřítomnost. Bratr Antoine (Jaroslav Matějka) cholericky vybouchne pokaždé, když se Louis začne zajímat o Antoinovu ženu Catherine (Andrea Mohylová) a jejich děti, jelikož nevěří bratrovu náhlému zájmu. Matka (Jana Kubátová) se je snaží uklidňovat a Louise ponouká, aby se pokusil se sourozenci strávit nějaký čas, aby je k sobě pozval a navázal s nimi hlubší kontakt. Jeho sestra Suzanne (Kateřina Coufalová) se v pubertě zdá být na pomezí rozhodnutí – vypadnout z maloměsta či zůstat. Láká ji Louisův umělecký život, obhajuje ho před rodinou a snaží se mu být co nejblíž, přestože ho při jejich věkovém rozdílu nemůže téměř znát.

Louise však nepozná ani divák. Přestože právě k divákovi se obrací vždy, když scéna potemní a světlo se soustředí jen na něj a jeho svět, nesděluje nic významného o svém životě. Proč chtěl k rodině přijet? Rozloučit se, dohnat ztracený čas? Vždyť na konci tvrdí, že nemá rád lidi, je egocentrický a samotářský, ale tato definice sebe sama se zdá v kontextu inscenace přehnaná. Ve střetnutí s rodinou vytváří Louis spíše dojem, že si s ní nikdy neporozuměl, a proto se nevracel. Možná kvůli své homosexuální orientaci, což je naznačeno v okamžiku, kdy si celá rodina zacpává uši při zmínce o jeho minulosti. Nebo jde snad o něco s otcem, který je několikrát zmíněn a matka na začátku drží jeho urnu, do níž poté odklepává popel z cigarety a používá ji jako vázu na květiny. Možná matka odkládá urnu na konferenční stolek, aby mohla být celá rodina pospolu. Snaží se rekonstruovat rodinu, stejně jako se snaží rekonstruovat již uplynulé Vánoce. Marná snaha rodiny navrátit vánoční čas sice tematizuje i Louisovu předem prohranou bitvu o vzkříšení mrtvých vztahů, tento snadno odhalitelný záměr si však žádá v inscenaci další témata, která by postupně vyplouvala na povrch.

Jedním takovým tématem je samotná scénografie, která naplňuje potenciál nejasnosti a intimity vzpomínání více než akce odehrávající se na ní. Inscenátoři a scénograf Petr Vítek vytvořili na jevišti část obývacího pokoje s velkou květinovou tapetou místo zadní stěny, která je v určitých momentech prosvěcována a odhaluje se tak svět za „stěnou“. Nejenže tím vytváří dimenzi smrti, zapomínání, ztraceného času nebo časového vakua, ale především i prostorově prohlubuje inscenaci, která v úzkém horizontálním pruhu pokoje zůstává snadno bez napětí a jakékoliv dynamiky. Mezi děním za tapetou a před ní se tedy alespoň občas vytvoří pnutí, jež umožňuje polemizovat s myšlenkou, zda veškeré dění na scéně není jen Louisova snaha o rekonstrukci vzpomínky. Takovou intepretaci ostatně nabízí i natřená podlaha, která v předu pokoje mizí do ztracena, jako by poslední tahy štětcem někdo nedokončil. Teorii podporují i dva momenty, kdy herci dvakrát zopakují situaci, jež však pokaždé dopadne jinak – jednou Antoine Louise udeří do obličeje, podruhé ne. Vzpomínáním by se dalo vysvětlit i nelogické zapínání a vypínání rádia, což jde někdy udělat Suzanne, jindy však funguje bez přičinění herců. Škoda jen, že není takových odkazů na pochroumaný čas víc a dialogů naopak méně. Neustále omílaná témata návratu, Vánoc, neporozumění a odcizení naplňují každý rodinný rozhovor. V situacích nedochází k žádným dějovým zvratům nebo vývoji postav, čímž inscenace snadno ztrácí tempo a divák pozornost. A jelikož z dialogů nevychází žádný impuls pro akci, nemají ani herci na čem stavět své intenzivní hysterické výlevy. Všichni tak působí vypjatě a nejistě, jako by nevěděli, zda hrají jen fragment postavy v Louisově vzpomínce, nebo jestli mají obsáhnout širší rámec.

Z inscenace nelze vyčíst jasný záměr. Nabízí sice lákavou interpretaci vzpomínky a práce s rozbitým časem, ale minimum těchto náznaků a zajímavých momentů se ztrácí v bezbřehých dialozích, kde si pár příbuzných vyříkává, co je na sobě navzájem obtěžuje, a nikdo z nich na to není schopný přijít. Snaha najít ztracený čas, pojmenovat neschopnost lidí porozumět si a umění přesné rekonstrukce vzpomínek možná existují v jiné dimenzi těsně za naší tapetou, ale nějakým způsobem nás ovlivňují. Inscenátoři nastínili dva světy, které by se měly nějakým způsobem prolínat a reagovat na sebe, místo toho se ale zcela míjejí, jako by mezi nimi nebyly žádné souvislosti. Anebo má být možná jedinou spojitostí mezi nimi skříň, kterou Louis použije na konci jako svou rakev i jako průchod do „druhého světa“. Ale ani kouzelný čas zasněžené Narnie inscenaci nezachrání.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Jean-Luc Lagarce: Jenom konec světa. Překlad: Kateřina Neveu, režie: Tomáš Loužný, dramaturg: Kateřina Slezáková, úprava: Tomáš Loužný, Kateřina Slezáková, výprava: Petr Vítek, hudba: Ivo Sedláček. Hrají: Jana Kubátová, Kateřina Coufalová, Ondřej Novák, Jaroslav Matějka, Andrea Mohylová. Psáno z premiéry 3. 11. 2018 na Malé scéně.

• Autor: Alexandra Ratajová
• Publikováno: 12. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Odpočívej v pokoji

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ