Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Odpovědnost

    Když si člověk ze střípků uložených v paměti konstruuje svůj životní příběh, je jeho pravdivostí, jeho otevřeností nebo vyzněním odpovědný sám sobě. Víme, že často tuto odpovědnost neunese, vyváří si příběh vylepšený, nebo dokonce falešný a buď pod tlakem svého svědomí, nebo pod tlakem vnějším ho musí třeba několikrát za život radikálně převyprávět. Je to ale jeho vlastní odpovědnost.

    Autor umělého příběhu svým postavám odpovědný není. Vymyšlené postavě nelze ublížit, není slyšet její nesouhlas, její názor. Autor umělého příběhu nese odpovědnost za dílo pouze před divákem nebo před čtenářem. Odpovědnost za kvalitu díla, za jeho morální přesah, za vnitřní pravdivost a logiku, za jeho smysl. Autor časosběrného dokumentu je odpovědný jak protagonistům filmu, tak jeho divákům. Ani jedna z těch odpovědností není menší nebo méně důležitá. Před divákem má odpovědnost za kvalitu díla. Za jeho vnitřní pravdivost a poctivost. Je povinen nabídnout divákovi příběh dobře vybudovaný a srozumitelný.

    Protagonista dobrovolně dává režisérovi část svého života a velkou míru své intimity často zcela bezelstně k dispozici. Čím víc dává, tím větší je naděje na dobrý filmový tvar. Ale čím víc dává, tím větší je také závazek režiséra vůči němu. Dostát tomuto závazku musí režisér ve všech fázích práce. Při výběru nesmí protagonistům zakrývat smysl natáčení, naopak je musí upozornit na to, že prvotní „atraktivnost“ pomine a natáčení mohou vnímat jako obtěžování.

    Při natáčení samotném režisér vytváří s hrdiny filmu nejenom přátelský, ale i rovnoprávný vztah. Režisér k rozhovoru nesmí přistupovat s agresivitou televizní publicistiky, vytvářet úmyslně napětí, tlačit dotazovaného k nějaké výpovědi za každou cenu, bezohledně prodlévat u citlivých témat nebo je zbytečně rozvíjet, snažit se tázaného nachytat při rozporu nebo nepřesnosti. U časosběrného dokumentu jsou tyto postupy nepřípustné nejenom proto, že stresují dotazovaného a oslabují jeho chuť k další spolupráci, že deformují jeho spontánní výpověď a tím i její pravdivost, nejenom proto, že vnášejí do materiálu z vnějšku umělé, a tedy falešné napětí. Je to nepřípustné zejména z etických důvodů. Smyslem časosběrného filmu je podat co nejpravdivější výpověď o lidech a době, ale ta výpověď musí být i z pohledu protagonistů vědomá a dobrovolná. Při natáčení režisér nesmí krást „pravdu“ proti jejich vůli, nesmí svými otázkami útočit na témata, o kterých se protagonista nechce svěřovat. Dotazovaný musí vždy zůstat partnerem a režisér musí nepřetržitě dbát o jeho vnitřní pohodu a důstojnost.

    Ale odpovědnost vůči protagonistům musí režisér cítit i ve střižně. Film nesmí přikrášlovat a idealizovat, ale stejně tak nesmí své hrdiny zesměšňovat nebo ironizovat. Nesmí například jen pro zábavu diváků zbytečně kumulovat nelichotivé záběry nebo nedomyšlené odpovědi. Nesmí soudit ani hodnotit. Přesto ale musí udržet to, co sám považuje za objektivní svědectví, za „pravdu“. Slovo „pravda“ zde dávám do uvozovek, protože co je pravda bez uvozovek, to se často pozná až teprve po letech, někdy vůbec ne.

    Přestože ve smlouvách s protagonisty jejich výslovný souhlas s hotovým filmem není a nemůže být zakotven, musí s nimi režisér udržovat takový vztah, aby jim film před dokončením mohl promítnout. Jestliže se o korektní vyznění snažil nejenom při natáčení, ale i při střihu, nejsou většinou se souhlasem žádné problémy. I citlivé scény, jsou-li zapojeny ve správném a logickém kontextu, protagonisté přijímají. Eventuální nesouhlas se většinou týká nepodstatných detailů, jejichž odstranění v této fázi ještě nedělá žádné problémy ani nemá žádný negativní vliv na vyznění filmu.

    Smyslem časosběrného filmu je tedy divákovi nabídnout rozšíření zkušenosti se světem a protagonistům takovou interpretaci jejich života, aby ji mohli přijmout jako svůj pravdivý životní příběh.

    Závěrečná kapitola delší úvahy o sběrných dokumentech publikované v katalogu amsterdamského festivalu dokumentárních filmu IDFA v roce 2018. Česky tento text vychází poprvé.


    Komentáře k článku: Odpovědnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,