Divadelní noviny > Názory – Glosy
Odřeno o zeď, o podlahu
Stál jsem na nádraží rodného města Chebu, pozoroval jsem hbitý bagřík, jak usilovně demoluje střechu a sloupy „bruselského“ zastřešení prvního peronu chebského nádraží. Chebské nádraží je krásné. Bagřík vykusuje dál, materiál odhazuje na připravený náklaďák. Na druhém konci postiženého nástupiště se už tyčí část nového, vpravdě současného zastřešení. Plechová střecha, bez nápadu, sloupy v tuctové podobě, jakou dostávají v rámci masové rekonstrukce tratí mnohá česká nádraží. Snad toto dílo bude budoucí cestující alespoň trochu chránit proti dešti. Bagřík dál útočí, lidé kolem jsou zahleděni do skleněných destiček, sluchátka v uších. Nikdo s nikým nemluví. Navzdory rachotu a prachu něco neslyšně a neviditelně mizí. Díval jsem se.
Ta scéna mne provázela, když jsme s kolegy z kulturního prostoru Moving Station z Plzně (ano, to je to nádraží proměněné na divadlo) během léta navštívili naše přátele a partnery ve Švestkovém dvoře u Vodňan, v jihlavském Diodu, v brněnské Industře, v bratislavských prostorech Nová Cvernovka a A4 – Nultý priestor. I tam chtěly útočit zdivočelé bagříky, jenže tato místa dostala šanci na další život. Dnes se v nich hraje divadlo, tančí se tam, čtou se básně i nové romány, jsou v nich galerie, ateliéry architektů, filmařů, zkušebny, bary, kavárny. A udržují v nich paměť oněch míst samotných. Paměť místa, genius loci, je stále přítomna, je ve vzpomínkách na události, jež běžely kolem, je v jedinečné fyzické podobě oněch míst, ve tvarech, materiálech, površích, lomech světla, dispozicích schodišť, chodeb i sklepů. Tento otisk života, životů stává se pramenem jedinečných uměleckých akcí.
V posledních několika týdnech jsem dostával od kolegů, od seminaristů, od svých studentů i od diváků projektů „místa a paměti“ řadu otázek: Proč to dělám, proč to děláme? Má to vůbec dnes nějaký smysl? Chce to vůbec někdo? Potřebuje ještě dnes někdo takové „nečisté“ věci? Ano, dvakrát ano, volám, i když zlaté devadesátky jsou daleko. Postupným usazováním společenských změn, postupující normálností skončilo squaterské období kultury. Ubylo divokých site-specific intervencí do právě opouštěných výrobních nebo kasárenských objektů, vpádů do pozapomenutých krajin, jež jako prapory jásavé svobody, dokořán otevřených možností, možností potkávat se, pobývat začasté v mezinárodních, multikulturních a mezioborových partičkách, spolu být a spolu tvořit, spolu se bratřit, přímo na těle zachytávat, zaznamenávat ty často těžké a kruté rány té velké změny. Je to jinak. Opravdu?
Měl jsem možnost v létě chvíli pracovat se svými seminaristy ve starém mlýně v Hronově, kde prožívali své dětství sourozenci Čapkovi. Budova byla dlouho opomíjená, záměrnou neúdržbou pomalu uchystaná k razantnímu řešení: Staré ven, nové hurá! Bez diskuse! Vešli jsme do ní, naslouchali jí, stírali jsme vlastními těly dlouholeté nánosy nezájmu, naslouchali lidem, co pamatovali, co ještě věděli, co ještě snili. Tančili jsme, montovali světla, zvuky, pátrali a četli, diskutovali, podněcovali se k dalším a dalším směrům hledání. Výsledkem byla drobná, křehká jednodenní akce, která přilákala téměř dvě stovky návštěvníků. Pro mnohé z města samotného to bylo poprvé v životě, co vešli do této budovy. Umožnili jsme nejen jim, ale i hostům, návštěvníkům, turistům zastavit se, zaposlouchat se, představit si, vyslovit se. Přímo na místě, v nezvyklém světle, nezvyklé vůni, nečekaných zákoutích. Nejen zažili, ale chtěli promluvit, ptali se, nabízeli svou účast příběh radu, zkušenost, přání, paralelu.
Zážitek „ze mlýna“ v kombinaci se zdivočelým stroječkem na chebském nádraží mi nabídly odpověď. To, že stále vyrážíme mimo osvědčená patřičná místa, umožňuje nabídnout lidem, aby na chvíli a v sounáležitosti s dalšími zvedli oči, zastavili se, jinak zaostřili, vypnuli sluchátka, dotkli se, propojili se. Není to snad málo v čase zrychlené a zautomatizované konzumace, v čase všeho jen na jedno použití, v čase, co trvá jen v mezích povinné záruční lhůty.
Po tvých hrobech šlapu, tak nazval Jakub Čermák svou novou inscenaci, kterou připravil ve tvůrčí rezidenci právě pro Moving Station. Na schodech, co původně vedly k nástupištím a teď slouží jako foyer divadla, mi hlavou dokola běží: Co uchovávat, co proměnit, co zbořit a odmést do ztracena, do zapomnění? Myslím na starý ašský hřbitov proměněný na tenisové kurty. Dokázal bych to zastavit? sebe se ptám na nádraží, co je teď divadlem.
Komentáře k článku: Odřeno o zeď, o podlahu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
