Divadelní noviny > Festivaly

Odsouzeni k samotě

V pořadí 25. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka se uskutečnil v online verzi. Jakkoli jsem ke streamování čím dál skeptičtější, pravdou je, že digitální forma umožnila prezentovat inscenace, které by se jinak nepodařilo do Prahy přivézt, ať už z technických, nebo finančních důvodů, a také horké novinky ukazující, jak německé divadlo prožívá dobu koronavirovou.

Tři ze šesti uvedených německých inscenací měly premiéru v říjnu tohoto roku. Divadlo v Německu bylo podřízeno přísným hygienickým pravidlům (rozestupy 1‚5 metru, při excesivním tanci dokonce šest metrů), která se promítla i do jevištní podoby. V inscenaci Marie Stuartovny v berlínském Deutsches Theater určila scénografické řešení a tím i veškeré jevištní dění: Judith Oswald izolovala postavy do červeno-růžově vymalovaných klaustrofobických kójí. Každý je tu sám, na ostatní ani nevidí. Jen výjimečně se postavy potkají tváří v tvář – a to je pak událost: jako jediné setkání Alžběty s Marií, plné vnitřního napětí. Scénografie výmluvně odráží situaci obou panovnic, osamělých a nesvobodných ve svých rozhodnutích osobních i politických. A zároveň intrikánství – nikdy nevíte, kdo je za stěnou: lidé v krabicích se vynoří ze tmy a mizejí, bez varování, žádné příchody a odchody.

Je to klasika veskrze aktuální. A ne proto, že kostýmy kombinují současné střihy s historickými prvky (fiží, balonové rukávky). Ale proto, že režisérka Anne Lenk důvěřuje dávným textům a dokáže přimět herce, aby je nedeklamovali, ale velmi přirozeně mezi sebou rozprávěli. Žádné vznešeno, žádný patos. Marie i Alžběta jsou každá jiná, ale obě působí nedospěle. Marie (Franziska Machens) jako puberťačka, tak trochu komediantka, dělající „ksichty“. Plná života, pulzující mezi lehkovážností a strachem. Mnohem sebevědomější nežli Alžběta (Julia Windischbauer) skrývající se u stěny ve stínu, introvertní, na první pohled nejistá dívka, cudná a zranitelná. Cosi křehkého i vznešeného je v obou, obě jsou fascinující osobnosti. Skrze ně a jejich příběh se inscenace potkává s aktuálním pocitem osamělosti a vědomím, že náš život nemáme ve svých rukou.

Izolace a osamělost 2010

Divadelní kolektiv She She Pop aktuálně ve vybraných termínech komunikuje s diváky formátem telefonní ústředny – zavoláte-li, některý z herců vám bude vyprávět něco z nezapomenutelných divadelních momentů. Festival bohužel pragmaticky vytáhl z archivu inscenaci deset let starou. Jakkoli jde o uznávaný soubor, zrovna 7 sester nepatří k těm nejceněnějším. A „experimentální“ jevištní řešení myslím nebylo až tak novátorské ani před deseti lety, natož teď. Publikum sleduje herce na obřím plátně, každý z účinkujících je sám zavřen v nějaké místnosti, vybavené jako kuchyň, koupelna, obývák či chodba, odtud se jeho akce a promluvy živě přenášejí na plátno. Dobrovolná rezignace na skutečný kontakt na jevišti i s publikem, hygiena by byla spokojená… Tématem osamělosti inscenace, pravda, souzní s dnešní dobou i s depresivně laděným programem festivalu. Mělo jít o osobní výpověď hereček, vycházející z životního pocitu Čechovových Tří sester? Možná, ale výsledkem jsou intelektuální hrátky a triviální filozofování na téma postavení ženy v dnešní společnosti, tu a tam vtipný bonmot.

Izolace a osamělost 2020

V Münchner Kammerspiele se pod vedením režiséra Falka Richtera a choreografky Anouk van Dijk poprvé sešel nový umělecký tým, aby v činoherně-tanečním projektu Touch reflektoval mezilidský kontakt v době, kdy se toho tolik odehrává online. Příchod COVIDu-19 pak téma vyhrotil, zasáhl celý koncept, situace, texty. Nejrůznější týpci do hlediště hustí své osamělé vize. Je to jako nekonečná soustava facebookových statusů, co se na nás dennodenně valí (nejen) na sociálních sítích. Komentáře lidí, pro které se čas zastavil, mají pocit, že se ocitli v katastrofickém filmu, sjíždějí Netflix, trpí nespavostí nebo hroznými sny o hromadách mrtvých na ulici. Lidí zavřených doma, protože tam je přece bezpečno. Ovládaných šílenými vizemi: Ve vesmíru se na sebe řítí statisíce částic, rozbíjejí se o sebe, explodují… Propadajících sebelítosti a výkyvům nálad. Proč se zrovna v mém životě všechno zrušilo? Kde byli ti lidé, kvůli jejichž bezpečí a přežití jsem to všechno dělala? A strachu z budoucnosti, ve které nám kdykoli mohou hrozit druhou vlnou, třetí, čtvrtou. A omezovat naši svobodu. A pak se vše jinými slovy zopakuje v dialozích lidí (dobrovolně) uzavřených v jakýchsi plastových domečkách. A pak do třetice: vystrašení se střetnou s odbojnými ve scéně setkání čtyř přátel. Formálně dialog, ale zase jen argumenty obou stran, které každý z nás slyšel už tisíckrát.

Nekonečné variace na jedno téma, které nikam nevedou, jen drásají rány. Ale bylo ještě hůř: ve druhé půli se inscenace promění v politickou agitku, povrchní útok na západní konzumní společnost. Lidé z budoucnosti se dívají zpět na začátek 21. století a semelou všechno možné: kolonialismus, genocidu, gastarbeitry v masném průmyslu, uprchlíky topící se ve Středozemním moři. Mluví se a mluví, do mikrofonů čelem k publiku, do toho sebou škubají tanečníci – asi třeštění jako výraz úzkosti. A dojde i na poslání: Můžeme zbrzdit klimatickou katastrofu, ochránit zvláště ohrožené sociální skupiny, skoncovat s rasismem – můžeme si teď najednou uvědomit, co všechno je špatně, a změnit to. Koronavirus jako šance kráčet k lepším zítřkům. Uf.

Nápad podívat se na dnešní konzumní společnost z budoucnosti měl i Spielraum Kollektiv – představení Zbytečností bylo sice v lecčems neumělé, naivní, ale tvůrci se na rozdíl od mnichovských nebrali tak zoufale vážně. S tématem nerozumného, ba přímo absurdního jednání lidí začátku 21. století si příjemně pohrávali. A hlavně: šlo o společnou výpravu do budoucnosti, hrálo se v kontaktu s diváky přihlášenými přes Zoom. V dnešní odosobněné streamovací době osvobozující prožitek…

Thomas Melle začal s přepisem Shakespearovy hry Něco za něco také ještě před příchodem COVIDu-19. Ale i v hamburské inscenaci se nakonec vše točí kolem koronaviru, kterému se tu říká Švédský dech. Vévoda (rozuměj Angela Merkel, hraje ho Lisa Hagmeister) se svěřuje publiku s plánem: Chci věci státu uspořádat jinak. Bylo mou chybou lid tak málo krotit. Přitvrdím-li teď, nazvou to tyranií. Přitvrdit má tak Angelo. Jeho opatření se záhy začnou vymykat zdravému rozumu. Nařízeno: Pouze dva lidé na každou mileneckou dvojici. Setkávání jen po třech a jen z každé druhé domácnosti. A už žádné bio, všechno oschlé. Cui bono? Na tenhle dotaz platí zákaz, stejně jako na všechny Hitchcockovy filmy… Jirka Zett kreslí Angela jako narcistického vůdce, čím dál více se opájejícího mocí. Dramaturgyně Thalia Theater Julia Lochte sice v rozhovoru naznačovala analogii s Trumpem, ale v Německu bude teď Angelo asociovat spíše ministra zdravotnictví Jense Spahna nebo bavorského ministerského předsedu Markuse Södera. Dlouho jsem si myslela, že Hamburští našli odvahu postavit se proti vládním opatřením. Až do chvíle, kdy demonstranty proti novým nařízením představili zjednodušeně jako ty, kdo zcela popírají existenci viru. A pak už nějak všechno přestane dávat smysl. Diktátor zpívá píseň Wind of Change a Vévoda zakončuje večer tajuplným prohlášením: Vy, kdo po nás hned zas tupě zapnete televizi a sítě – vy, kdo jste mi věřili, a právem –, vy, kdo víte, že neexistuje pravda, mimo mou přemrštěnou duševní rovnováhu a intelekt, vy budete vědět, co jste právě viděli.

Přiznávám, že nevím, co jsem viděla. Politické divadlo bez politického názoru? Julia Lochte tvrdila, že je zajímá, jak silný musí být stát v situaci ohrožení. A že rozhodně nejsou na straně těch, kteří demonstrují proti vládě. Naopak, dnes se podle ní převracejí hodnoty: Volání po svobodě a rebelství bylo dříve vnímáno jako něco pozitivního, dnes naopak jako něco ohrožujícího. Ale pokud inscenátoři vládní (Angelova) opatření po celý večer problematizují, či dokonce odmítají, je přinejmenším podivné vydávat ty, kdo proti nim bojují, za zaslepence. Další diskusi na téma zařízl moderátor Petr Štědroň s tím, že na zaslanou diváckou otázku by bylo komplikované odpovědět. Jen tak potvrdil můj dojem, že diskuse jsou spíš pro forma. Přitom by se právě v této době nabízelo pokusit se o zásadnější reflexi toho, jak to teď je v Německu s divadlem, s jeho problémy i angažovaností.

Anatomie sebevraždy

Předvedené pokusy vyrovnat se na jevišti s koronavirovým šílenstvím sice považuji za velmi problematické, ale bylo dobré je vidět. I když jsem si nad festivalovým programem říkala, jestli naše rozjitřené nervy teď opravdu potřebují tolik koncentrované deprese… Anatomie sebevraždy divadla Schauspielhaus Hamburg v režii Katie Mitchell byla letos k vidění na online vydání Theatertreffen a s obdivem o ní v DN psala Petra Zachatá. Její obdiv sdílím. V dramatu Alice Birch z roku 2017 bojují tři ženy s nutkáním zabít se, které jako by měly zakódované v genech. Jak se v průběhu ukáže, jde o tři generace z jedné rodiny. Jejich příběhy se odvíjejí na scéně simultánně – vidíme troje dveře do jakési betonové stavby: domu, kde všechny žily, trýznily se, pokoušely se zabít. Nade dveřmi se vždy rozsvítí roky, v nichž se ocitáme. Clařin příběh se odehrává od roku 1970 do roku 1992 (kdy se zabije), Annin od roku 1997 do roku 2004 (kdy se zabije), Bonnie opouštíme v roce 2042, zatím živou… Podivuhodný tvar, při kterém diváci musí sledovat několik dialogů najednou, což umožňuje intenzivněji vnímat modely jednání, jež se nezvratitelně opakují. Sebevražda tu není momentální iracionální akt, ale vědomé, klidné rozhodnutí. Zvláště na Claře (Julia Wieninger) je vidět, kolik úsilí ji stojí zůstat naživu, jak ji obtěžuje každý pohyb i kontakt s lidmi. Její sebevražda nechá na duši Anny (Gala Othero Winter) šrámy – je to uzlíček nervů, na začátku sjetá, pak po předávkování na odvykačce. Clara byla zoufalá, že porodila dítě, kvůli němuž nebude moct zemřít. Anna doufala, že jí dítě dodá radost ze života. Nezdařilo se. Rezervovaná, na první pohled méně depresivní Bonnie (Sandra Gerling) se chce nechat sterilizovat – aby to s ní už skončilo. Pozoruhodná analytická sonda do situace tří žen a jejich blízkých, kteří jsou zcela bezmocní.

Sami doma

Polská režisérka Ewelina Marciniak letos získala za jevištní adaptaci románu Szczepana Twardocha Boxer v Thalia Theater německou divadelní cenu Faust. Konečně divadlo nedotčené koronavirem, s publikem v hledišti a s herci, kteří jsou na jevišti ve skutečném kontaktu! Divadlo nepřímočaré, obrazivé. Barvitý příběh židovského boxera Jakuba Shapira a jeho žen – děvky Ryfky, užívající si života plnými doušky (Rosa Thormeyer), manželky Emilie (Anna Blomeier) a sebevědomé dívenky z lepší rodiny (Toini Ruhnke). Příběh se odvíjí v krátkých setkáních a vyznáních, je to dráždivá kombinace hraných scén a vyprávění, jež se přirozeně prolínají. Hraje se teď a tady, ale postavy zároveň vědí, jak skončí – veškeré dění se odehrává s vědomím toho, co nastane po příchodu nacistů. Jak naivní je Shapirova představa, že třetina lidí ve Varšavě jsou Židé, tak kam by asi šli… Sebastian Zimmler je oblečen v tílku, aby vyniklo jeho mužné, svalnaté tělo. Při úsměvu se mu objeví ve tvářích dolíčky. Sympaťák. A přitom je pro něj násilí tak samozřejmé jako dýchání. Nevěří v morálku, lidé jsou monstra a příšery. V příběhu je tolik drsného, ale na jevišti něha, i díky přítomnosti chlapce, jedné ze Shapirových obětí i posluchače jeho zpovědí (Goya Brunnert). Vše se rozpíjí v melancholii, zní polský šanson, táhlý zvuk trubky, i ten charleston má melancholický nádech. Boxování je spíše tanec, celé jako by to byl nekonečný taneční večírek v opuštěném sále, na podlaze posypané pískem. Soumrak varšavské společnosti ve třicátých letech 20. století.

Kolik diváků tohle skvělé představení vidělo celé? Digitální verze festivalu přichází ve chvíli, kdy už po jarních zkušenostech mnozí pochopili, že divadlo nelze donekonečna nahrazovat promítáním záznamů přestavení. Vždyť na živé repríze působí gesto či intenzita hlasu úplně jinak, lze docílit jiné míry soustředění. Leckde tak vznikají spíše formáty přímo určené pro virtuální prostor, divadla spolupracují s multimediálními umělci, v podcastech představují své herce a jejich oblíbenou poezii… A chystají se na dobu, kdy nebudeme sedět každý sám u obrazovky, ale budeme zas představení prožívat živě a společně.

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 20. prosince 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Odsouzeni k samotě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ