Odtud už nemáš kam jít
Vesnice, v níž se zastavil čas. To jsou Želary. Každý, kdo by z nich chtěl odejít, se nakonec nevyhnutelně vrátí nazpět. Stejně jako ozvěna, která se neodbytně odráží od vrcholků hor. Zoufalé výkřiky se společně s životy želarských vesničanů cyklí, až nakonec vyšumějí a zanechají po sobě temnou prázdnotu. Režisér Jakub Nvota vystavěl na scéně libereckého Šaldova divadla nepříjemný obraz světa, v němž si každý nese své soužení, uzavřen do neprostupné, necitlivé schránky, a v němž je nejčastějším způsobem interakce vzájemné ubližování. Zní to jako místo, kde byste žít rozhodně nechtěli? Při pohledu na libereckou inscenaci však mrazí z pocitu, že Želary jsou spíš mikro vzorek současné společnosti.
Životy želarských obyvatel se odehrávají před polorozpadlou zdí připomínající zchátralé vesnické nádraží. Foto: Petr Neubert
Tíseň vyvolává už scénografické řešení, kterou si pro dramatizaci povídek Květy Legátové tvůrci zvolili. Jevišti totiž dominuje oprýskaná, zašedlá stěna plná vytlučených oken připomínající průčelí dávno opuštěného vesnického nádraží. Před ní i za ní se odehrávají výstupy, místo děje se tak konkretizuje pouze pomocí pár dalších rekvizit a jednáním postav. Občas je složitější zorientovat se ve rozvětveném ději, který splétá dohromady osudy mnoha osob, zároveň však neměnná scéna vytváří velmi silný obraz. Značí nejen naprostý úpadek a rozklad, ale právě i nemožnost úniku. Z tohohle tlejícího nádraží už nikdy žádný vlak nepojede, obyvatelé a jejich vzájemné vztahy jako by byly odsouzeny ke stejnému rozkladu.
Inscenace nemá hlavní postavu. Stejně jako v ní není postava, se kterou by šlo jednoznačně sympatizovat a fandit jí. V síti propletených sousedských i rodinných vztahů vřou křivdy, žárlivost i dávná traumata. I proto dokáže inscenace držet diváka v napětí a ostré zvědavosti. První polovina se prakticky celá točí kolem návratu obávaného Vojty Zálešáka (David Punčochář) z vězení. Právě opětovný příchod domnělého vesnického grázla se stává rozbuškou konfliktů. Obraz dusné a temné atmosféry vesnice se však skládá postupně pomocí náznaků, nedořečení a postupně gradující tenze. Každý dialog i monolog odhaluje jen střípky z minulosti postav. Ty se musí sbírat pozorně, až na konec složí mozaiku znázorňující neutěšený život želarských obyvatel.
Těch vůbec není málo, na libereckém jevišti se tak sešel celý soubor (a pár hostujících umělců). Za celou letošní sezonu, během níž jsem Liberec sledovala – s menším či větším nadšením z produkovaných inscenací – jsem se postupně utvrzovala v tom, že soubor tvoří velmi nadaní herci a herečky. Přestože se mi ne vždy líbilo, jakým způsobem bylo jejich talentu využíváno, nepochybovala jsem o tom, že talent i zkušenosti mají. Želary mi však navíc ukázaly, že dokážou sladěně fungovat společně na jedné scéně, rozumět si, reagovat na sebe v přesném načasování. Režisér Nvota navíc všem poskytuje dostatek prostoru, aby rozehráli své postavy, ukázali jejich hloubku i duševní šrámy. Do paměti se zaryjí vypjaté a zároveň citlivé monology Karolíny Baranové nebo Martina Polácha, ale husí kůži má člověk i při jiných scénách. Nakonec je to však Polách v roli Učitele, který ve svém závěrečném monologu přesně pojmenovává smutnou pravdu o Želarech.
Mluví křehce a procítěně o tom, jak se v Želarech dědí traumata z generaci na generaci, jak si rodiny mezi sebou předávají jen bolest a nikdo nemá sílu překročit svůj vlastní stín, takže zůstává jen nešťastný cyklus. V jeho hlase je jasně slyšitelná rezignace, jemně svěšená ramena značí, že vzdal veškeré pokusy situaci ve vesnici změnit. Jeho jedinou útěchou je burácivá ozvěna v horách, kam chodí ulevit svým steskům, ale ta se nakonec vrací stejně jako želarské zhoubné vzorce chování. Poláchův monolog není silný jen díky naprosto přesvědčivé bolestné odevzdanosti, kterou herec dokáže vyjádřit pár jemnými gesty i tíživými pauzami v řeči. Jeho síla tkví nakonec hlavně v uvědomění, že situace, jaká panuje v Želarech, se až nepříjemně podobá současné realitě.
Učitel Martina Polácha pojmenovává ve svém monologu smutnou pravdu o Želarech. Foto: Petr Neubert
Během Poláchova monologu se mi totiž neodbytně vracel na mysl výrok, jenž nabírá na popularitě zejména u mladších generací: Každý by měl chodit na terapii. V Želarech to možná platí dvojnásob. Nicméně za výrokem stojí stejná myšlenka, jakou sděluje i Učitelova promluva. Když nebudeme ochotni čelit svým traumatům, skončíme ve světě, kde z nezpracovaných negativních emocí vyvěrá jen další bolest a bezcitnost. Kde nikdo s nikým doopravdy nemluví, protože se každý uzavírá do svých problémů. Ve světě bez empatie.
Tvůrčí tým Želar možná přináší až přehnaně vyhrocený obraz takového otupělého a krutého světa. Tím spíš však působí jako důrazné varování. Důrazné, ale neosočující. Takové, jaké z jeviště dostávám ráda, protože mi připomíná, jakou moc divadlo má. Může poukazovat na problémy, které tu možná jsou už desítky let, ale které stále nemáme vyřešené.
///
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Květa Legátová, Jakub Nvota: Želary. Režie Jakub Nvota, dramaturgie Lenka Chválová, scénografie Pavol Andraško, kostýmy Lenka Hollá Odvárková, hudba David Rotter, light design Pavel Hejret. Premiéra 28. dubna 2023. Psáno z reprízy 12. května 2023.
Komentáře k článku: Odtud už nemáš kam jít
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
