Odvaha v dějinných krutostech
Jedním z nejsilnějších děl letošní, mimořádně kvalitní karlovarské soutěže byl film Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017) realizovaný v koprodukci Bosny a Hercegoviny, Slovinska, Chorvatska a Německa a oceněný zvláštní cenou poroty. Režisér Alen Drljević svou mimořádně zralou prvotinu(!) zasadil do terapeutické komunity, jež se sejde v odlehlé horské ozdravovně. Tvoří ji několik otrlých veteránů z různých stran barbarského konfliktu v bývalé Jugoslávii. Slovinský terapeut se snaží léčit nemocné duše svých „klientů“ pomocí sebereflexí jejich příkoří a selhání. Nejobludnější vinu má na svědomí srbský veterán, který přizná svou účast na masakru civilistů a v závěru vyprávění se pokusí o sebevraždu. Jeho úhlavní rival jej odřízne z oprátky, a přetne tak bludný kruh děsivých křivd a brutálních pomst. Drásavé ohlédnutí za jednou z nejabsurdnějších kapitol novodobých dějin uvádí od 5. října v našich kinech distribuční label KVIFF Distribution.
„Káče – Soně se vzpomínkou na moc příjemnou práci. Mnoho štěstí. Srdečně Jiří Voskovec, Paříž 9. 7. 1948“ Soňa Červená s Jiřím Voskovcem během příprav muzikálu Divotvorný hrnec v Hudebním divadle v Karlíně (prem. 6. března 1948) FOTO archiv Soni Červené
Kruté dějinné paradoxy připomíná také vítězný snímek letošního festivalu Zlatá Praha Grand Prix Golden Prague, celovečerní dokument Červená (2017), který je od začátku září také uváděný v našich kinech. Režisérka Olga Sommerová v něm zmapovala život zpěvačky a herečky Soni Červené (nar. 1925), a volně tak navázala na své předchozí portréty Věry Čáslavské a Marty Kubišové. Osudy všech tří impozantních žen poznamenal jejich statečný vzdor vůči komunistické totalitě. Zatímco Čáslavská a Kubišová ve znormalizovaném Československu tvrdě doplatily na husákovskou zvůli, Červené se ze zadrátovaného socialistického „ráje“ podařilo utéct. Epizoda, v níž líčí svůj odchod do emigrace přes známý Checkpoint Charlie (v lednu 1962, tedy bezmála půl roku po vztyčení berlínské zdi!), patří ve filmu k nejkurióznějším.
Operní diva, která spolupracovala s Herbertem von Karajanem a mnohokrát interpretovala part Carmen, vzpomíná i na své rodiče – otce Jiřího, zakladatele prvorepublikového kabaretu Červená sedma, a matku, uvězněnou v nacistickém koncentráku, znovu perzekvovanou po komunistickém puči a za podezřelých okolností zahynulou v pankrácké vazbě. Soňa Červená se díky své neuvěřitelné vitalitě uplatnila i na našich polistopadových jevištích: příznačný je fakt, že právě ona se zásadně podílela na Březinově a Nekvasilově opeře Zítra se bude… (ND/Kolowrat 2008) o procesu s Miladou Horákovou, jejíž úryvky jsou působivou součástí tohoto snímku.
Portréty Olgy Sommerové se vzpírají kritickým soudům – pro svou staromódní formu či určitý sklon k patosu. Zobrazují totiž životy tak neskutečně dramatické, že i sebeotrlejší divák ustrne v obdivu nad odvahou, vůlí a aktivitou jejich protagonistek. Prostřednictvím konkrétních osobností rekapitulují naše pokroucené dějiny a přispívají k jejich seriózním reflexím. Jsou pravým opakem bulvárních senzací, kde se fabrikují bezduché „celebrity“. Zabývají se skutečnou mravní elitou, jež je pro ducha národa tím nejcennějším.
Jiná česká dokumentaristka Jana Počtová – o generaci mladší než Sommerová – ve snímku Nerodič přiblížila šestici žen, mužů a párů, jež zosobňuje alternativy tradičních rodin. K jedné z protagonistek – vychovávající malého synka – se jeho otec nechce znát. Vyrovnaný muž, kterého opustila partnerka, naopak na vztazích s dcerkou dojemně lpí. Další z portrétovaných žen si osvojí dvojčata z kojeňáku a protlouká se s nimi klopotnou každodenností, jež místy překonává sebevymyšlenější scénář. Nahlédneme i do takzvané patchworkové rodiny, kde děti pocházejí z různých rodičů a jeden z kluků ani neví, kolik má vlastně sourozenců. Jiný archetyp tvoří činorodá dvojice, jež se dobrovolně rozhodla děti nemít.
Nejsilněji působící pasáže filmu líčí soužití lesbického páru, v němž jedna z žen podstoupí umělé oplodnění. Dárcem semene je její kamarád – gay, který nadšeně reaguje na zprávu o úspěšném početí a novopečenou matku navštíví v porodnici s kyticí, jako by šlo o jeho milovanou partnerku. Sociologická sonda o výchově potomků tak přerůstá do svědectví o vztazích, jež se většinové společnosti mohou zdát bizarní, či dokonce abnormální. Ukazuje, že právě tato soužití mnohdy fungují lépe než partnerství takzvaně normální. I dokument Jany Počtové – uváděný v kinech od 21. září – se tak nenápadně dotýká paradoxů postmoderní doby. Existence, jež prolamují ustálené pořádky, v ní často bývají nejpřirozenější a nejinspirativnější.
Podtext všech zmíněných filmů tvoří konflikt mezi mravností a bezskrupulózností, jenž je pro současné lidstvo tím nejzásadnějším. Tentýž svár je jádrem čtyři sta let staré Shakespearovy tragédie Hamlet. K její nedávné inscenaci režiséra Michala Vajdičky uvedené na letošních Letních shakespearovských slavnostech (DN ji podrobně recenzovaly v č. 14) bych rád v kontextu svých filmových úvah připsal dvě poznámky. Jaroslav Plesl ve své strhující kreaci předvedl Hamleta jako výstředního floutka, jenž všelijakými pitvornostmi maskuje svůj zjitřený cit i jiskřivý intelekt. Podobá se skeptickým detektivům z americké „drsné školy“, rozervaným hejskům z filmů české „nové vlny“ i felliniovským dvojznačným klaunům. Vajdičkův provokativní výklad pracuje s filmovými zkratkami, což je nejmarkantnější ve finále, kde se na jevišti v rychlém sledu objeví pět mrtvol. Připomíná to morytáty Quentina Tarantina, jejichž osazenstvo často umírá stejně náhle a nesmyslně. Jan Svěrák jeho nejznámější film Pulp Fiction kdysi trefně označil za příběh o tom, že v dnešním světě je snadnější někoho zabít než se pak umýt od krve.
Komentáře k článku: Odvaha v dějinných krutostech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
