Odvrácená strana zrcadla
Pražské Divadlo Bez zábradlí, jehož základní dramaturgická linie spočívá v prezentaci komediálních titulů, se čas od času vzepne k ambicióznímu inscenování nějakého závažného textu, nejvíce odvahy zde projevili asi při uvedení O’Neillovy Cesty dlouhým dnem do noci. Ani lehce sci-fi hororová moralita Mariuse von Mayenburga Ksicht nepatří k textům vysloveně oddychovým. Současný německý dramatik (ročník 1972) se nejvíc proslavil krutou rodinnou vivisekcí Tvář v ohni (u nás uvedlo HaDivadlo v režii Jiřího Pokorného, se souborem byvšího Divadla Nablízko a také v libereckém divadle ji nastudoval Martin Tichý). Novější hra Ksicht se neobjevuje v Čechách poprvé, pod názvem Ošklivec ji před dvěma lety představilo Divadlo na Vinohradech (v komorním prostoru zkušebny).
Josef Carda, Filip Blažek a Máša Málková v inscenaci Ksicht FOTO ARCHIV
Novinku pro čtyři herce režíruje „u Heřmánků“ Kateřina Iváková. Vývojový konstruktér nového silnoproudého konektoru Lette (Filip Blažek) není svým šéfem (Josef Carda) vyslán k luxusně výjezdnímu propagování toho, co vylepšil, prestižním úkolem je naopak pověřen Lettův podřízený Karlmann (Filip Čapka), protože lépe vypadá, nemá tak příšerný „ksicht“ a po jeho prezentaci se bude novinka jistě dobře prodávat. Lette je poprvé, i po naléhavém výslechu manželky (Máša Málková), krutě konfrontován s okolností, že je mimořádně ošklivý. Ztvárňuje ho ovšem herec spíše pohledný, leč jak později zjistíme, ke tvářím na jevišti si budeme přiřazovat různé proměny, na pódiu naštěstí nerealizované (ani by to dost dobře nešlo). Lette se rozhodne podstoupit plastickou operaci, part chirurga – „kouzelníka“ přebírá představitel šéfa, Lette se po operaci pohledu do zrcadla zhrozí, vypadá totiž úplně jinak než před nástupem invazivní léčby. Objektivně je však shledán atraktivním, takže prezentovat konektor už nepojede Karlmann. Ten však chce o prestižní možnosti také zabojovat, objedná se k úspěšnému plastickému chirurgovi, zhotovitel nových tváří však zvládá jenom jeden mustr, nelze pak tedy po jeho výkonech rozeznat, kdo je kdo. Lettova manželka se ve hře průběžně mění na zdravotní sestru i na Karlmannovu matku, která má s Lettem poměr, sexuálně po hlavním konstruktérovi zatouží ovšem i její syn. Elegantně napsaná hra s řadou refrénů a repetic spěje ke znepokojivě narcistnímu Miluji se, dochází k rozostření i záměně identit.
Inscenace diváka ovšem příliš neznepokojí, i když tepe v solidním temporytmu. Herci se pohybují v poněkud odlišných stylech, nejméně se daří tentokrát Filipu Blažkovi, je pořád jakoby plačtivě nakvašený, permanentní infantilita postavy prostupuje i mrazivě napsaným monologem-dialogem, kde herec jenom mechanicky „přehazuje“ hlasové polohy. Filip Čapka je živější a přirozenější, škoda, že homosexuální „střihy“ svého partu odbývá tou nejbanálnější šišlavou šarží. Josef Carda ztvárňuje hrůzného demiurga, tvůrce univerzální nové tváře, s dobře odpozorovanou poťouchlostí lékařského cynika. Máša Málková střídá polohy svých dámských figur vcelku elegantně, starou sexuchtivou megeru zobrazuje jako děsuplný přírodní úkaz.
Manipulace s pojízdnými barovými židličkami, kromě nemocničního kruhového „lustru“ jediného scénografického prvku, má znaky divadelní vynalézavosti, škoda, že větší část produkce je podsvícena, což nenapomáhá zaostření divácké pozornosti. Hudební podkres, převzatý z pinkfloydovské desky The Dark Side of the Moon, by sice s vyzněním inscenace mohl po významu korespondovat, ale artrockový spár Gilmoura a spol. evokuje – i přes pesimistické zabarvení textů – přece jenom kosmicky povznášející náladu. Beznadějná zacyklenost Mayenburgova poselství s použitou hudbou poněkud „distonuje“.
Divadlo Bez zábradlí – Marius von Mayenburg: Ksicht. Překlad Kateřina Bohadlová. Režie a výprava Kateřina Iváková. Premiéra 16. února 2011.
Komentáře k článku: Odvrácená strana zrcadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
