Ohlasy: Ad Antonín Jedlička, umělec vskutku zasloužilý, DN 22/2012
Vážený, nebo nevážený pane Pavlovský.
Za těch třiadvacet let jsem si už zvykla na to, že různí hajzlíci z minulého režimu pobírají vysoké penze a vězni z komunistických koncentráků málem umírají hlady. … Ale to, co jste mi předvedl svým „omytím“ jednoho z nejhorších papalášů z minulého režimu, tedy tzv.“strýčka Jedličky“ mi vzalo dech.
Někdy v roce 1954, po mém vyhazovu z DAMU jsem na základě rozhlasových zkoušek hrála v Popelce, kterou v pražském rozhlase režíroval pan Ludvík Pompe. A v tom představení dělal zvuky a štěkal ten hodný pán, který měl na starosti rozhlasový sbor. Před tím tvorem mne tam tenkrát varovala Mařenka Staňková, která pak v emigraci vedla české divadlo v Kanadě. Řekla, že Jedlička bral úplatky a kdo mu neplatil, tak nedostal ani větičku. To byl můj zážitek s pánem, který „uměl vydělat peníze“.
Druhý zážitek jsem měla v Teplicích v tom už dávno zrušeném Krušnohorském loutkovém divadle. Náš režisér Hoskovec jenom zíral, když mu přišel náborář profesionálního divadla pan Tachecí říci, že v tom Děčíně hrát nebudeme, protože tam bude hrát místo nás ten výdělečný podnik pana Jedličky.
Třetí zážitek byl z toho Vašeho podniku, kterému se říkalo „Voddycháč Juldy Fuldy“. Šli jsme se s manželem podívat na to, jak se má dělat divadlo pro děti. Styděli jsme se za pana soudruha tak, že jsme lezli málem pod lavici. Ten pán nasadil do mikrofonu sladký pusinkovský hlásek, když cosi vykládal „milým dětem.“ Ale vzápětí vyháněl z pódia dvanáctileté kluky, kterým spílal lumpů a uličníků. Zbytek jeho produkce vypadal tak, že v rychlých sledech střídal sladkost se sprostotou. Bylo to něco neuvěřitelného. Pořad zachránila paní Štáchová se svou loutkou, která opravdu „uměla“ a jakási zpěvačka z NDR…
Příběh šestý, kdy s ním bohužel měl co do činění můj muž. Přišly další přehrávky, ty „vyhazovací“, kdy chtěli soudruzi vyházet co nejvíc lidí z evidence PKS a poslat je do výroby. Ty přehrávky měly tři části: praktickou, písemnou a ústní. Po zkušenostech kulacké dcery, kterou všude vyhazovali jsem si našprtala během asi tří neděl všechno o KSČ a dějina VKSB. Nikdo nás neseznámil s okruhem otázek, ale jako při maturitě jsme si otázky tahali. Vytáhla jsem si otázku „Dějiny KSČ.“ Měla jsem to tenkrát tak našprtané, že jsem je vůbec nepustila ke slovu a sdělovala jsem jim, kdy byl který sjezd KSČ, věděla jsem dokonce i měsíce a dny. Dělnický přísedící se na mne díval s otevřenými ústy. Horší to bylo s mým mužem. Vytáhl si „Národní fronta a její význam.“ Můj muž není svatý Jan Zlatoústý a tak jim řekl, že je to vlastně od prezidenta až k domovnici. Byla to pravda, ale vyhodili ho, tedy snížili mu třídu, aby se na něm mohl zase vyřádit Jedlička… (redakčně kráceno)
Milada Matuchová-Svěráková dcera českého sedláka, 79 let
Komentáře k článku: Ohlasy: Ad Antonín Jedlička, umělec vskutku zasloužilý, DN 22/2012
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Andrej Novak
Rodiče pracovali v divadle ABC (MDP)
a jednou pro děti zaměstnanců pozvali STRÝČKA Jedličku. Po asi pěti minutách poslouchání urážek dětí a pathetického kecání jsem požádal otce, aby mě vzal pryč. Otec řekl „jednou hulvát…“ a šli jsme pryč. Přiznal jsem se mu, že bych toho „strýčka“ nechtěl potkat večer za tmy sám. Asi bych vzal nohy na ramena. Je smutné, že autor Ódy na Tondu se musí bránit „čtěte můj úplný text, ne to, co bylo publikováno v DN“.
10.01.2013 (17.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ad Andrej Novak:
„Je smutné, že autor Ódy na Tondu se musí bránit “čtěte můj úplný text, ne to, co bylo publikováno v DN”.
Každý se brání jak umí, já dávám přenost zbrani zvané pravda. Z toho hlediska je můj úplný text zajisté pravdivější, než text redakčně zkrácený. Tím ale SEBEMÉNĚ NEKRITIZUJI REDAKCI DN – redigování, popř. zkracování textů tohoto typu je zcela standardní a samozřejmé.
Je ovšem smutné, že A. Novak desinterpretuje můj článek a nazývá jej „Ódou na Tondu“. Vzhledem k tomu, že pověst A. Jedličky velmi dobře znám, dal jsem si sakramentský pozor, abych se vyhnul jakémukoli „opěvování“.
Šlo mi, jako mj. divadelnímu historikovi (přinejmeším školením), o to, abych do „jedličkovského diskurzu“ v českém divadelnictví vnesl něco objektivity. Fakta, která budoucí divadelní historik bude moci chápat jako objektivní realitu.
Sebeméně jsem A. Jedličku eticky nehodnotil. Jenom jsem napsal, že určité věci uměl a že měl svým, dejme tomu k publiku podbízivým způsobem (pojmenoval jsem to jako kýč), i divadelní úspěchy.
Bránit se tedy musím pouze překrucování a desinterpretaci. Žádnou „Ódu na Tondu“ jsem nenapsal ani jsem to neměl v úmyslu. Nekamarádili jsme se, nevypili spolu ani skleničku. Vlastně jsem s ním nikdy v životě ani nemluvil „mezi čtyřma očima“. Pohyboval jsem se ale občas v jeho blízkosti a měl otevřené oči. A také mám, Bohu dík, tak dobrou paměť, že se toho někdy až bojím.
12.01.2013 (0.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Paní Milada Matuchová-Svěráková,
dcera českého sedláka, 79 let, desinterpretovala svévolně můj text a podsunula mi něco, co jsem nenapsal a ani si to nemyslím.
O „omývání“ A. Jedličky nemůže být řeči, o jeho charakteru či mravnosti jsem nenapsal ani slovo! Psal jsem jenom o tom, co jsem v souvislosti s ním přímo zažil, čeho jsem byl svědkem. Záměrně jsem pominul vše, co jsem se o něm kdy, kde doslechl; přiznávám, že to negativní určitě převažovalo!
1. Pokud si pochvalujete Ludvíka Pompe v roce 1954, dovoluji si poznamenat, že to byl tehdy člen KSČ, který – jak vyplývalo z jeho postavení – měl plnou důvěru této, v té době ještě dost krvavě vládnoucí strany.
2. Ano, napsal jsem, že A. J. „uměl vydělat peníze“, a to v rámci totalitního režimu. Každý, kdo tu dobu ZAŽIL A VLÁDNOUCÍ SYSTÉM POCHOPIL, ví, že tehdy „umět vydělat peníze“ znamenalo vždy do jisté míry s režimem kolaborovat. Kupříkladu já jsem ty peníze vydělat neuměl a ještě v roce 1986 jsem musel požádat Českou spořitelnu o půjčku (lze písemně doložit), abychom si mohli koupit malou bílou televizi za 3 500 Kč (18 let od svatby).
3. Nevím, jak jste přišla na to, že PKOJF byl „můj podnik“. Byl jsem tam zaměstnán jako řadový pracovník (žádní podřízení) a o takových věcech, jako jestli tam bude někdo hrát nebo ne, jsem rozhodně sebeméně nerozhodoval. Nerozhodoval jsem ostatně o ničem, mohl jsem jenom navrhovat, např. několikeré hostování Divadla na provázku, což se i zdařilo.
Z PKOJF jsem byl vyhozen v roce 1977, krátce poté, co jsme byli, já i moje žena, v dubnu vazebně stíháni pro podezření (oprávněné!) z rozšiřování materiálů Charty 77. Takže můj podnik to byl jenom v tom smyslu, že jsem tam byl zaměstnán.
Nebýt někde zaměstnán bylo, jak si možná pamatujete, trestné, hrozilo stíhání pro tzv. příživu!
4. Pořady Divadla Strýčka Jedličky se nelíbily ani mně, napsal jsem přece jasně, že šlo o divadelní kýč. S publikem ovšem fungovaly tak, jak jsem popsal, na tom nic nezměníme, to je objektivní fakt.
5. Rozhodně se ale mýlíte, když píšete, že vámi sledovaný „pořad zachránila paní Štáchová se svou loutkou, která opravdu ´uměla´…“. Nezasvěcený čtenář by se mohl domnívat, že máte na mysli naši přední loutkářku Helenu Štáchovou, dnes ředitelku Divadla Spejbla a Hurvínka. Vy jste ale měla nejspíš na mysli členku Jedličkova souboru Marii Štíchovou.
6. O tom, jak probíhaly tzv. přehrávky na PKS, jsem slyšel mnoho smutného, ale svědčit o tom nemohu, nikdy jsem tam nebyl.
Petr PAVLOVSKÝ – FIALA, syn příslušníka čs. vojenské jednotky ve Velké Británii.
12.01.2013 (0.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Milada Svěráková
Pane Pavlovský!
Mám jenom jedinou otázku. Proč?
Proč syn bojovníka proti nacizmu a odpůrce komunismu vůbec začal psát o někom, kdo měl skončit v zapomnění.
Pane Pavlovský proč?
12.01.2013 (14.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Třeba i proto,
že po Listopadu hrál A. Jedlička v řadě inscenací ikony tehdejšího českého divadelnictví Petra Lébla. Nebylo by historicky správné, kdyby na něj budoucí teatrologové zapomněli. Tím ovšem vůbec nenaznačuji, že z hlediska mravního jej mají historikové českého divadla hodnotit kladně.
16.01.2013 (22.00), , Trvalý odkaz komentáře,