Ohlasy: AD ZPRÁVA Z THEATRUM KUKS L. P. 2015, DN 16/2015, s. 10
Post scriptum k Theatrum…
Když jsem si přečetl inteligentně psanou zprávu kolegyně Soprové o letošním 14. ročníku festivalu Theatrum Kuks, chvílemi jsem nevycházel z údivu. Asi jsme byli koncem srpna každý na jiném festivalu. Autorka viděla v Kuksu od „Geisslerů“ Molièrova Lakomce a Rademinova Amora Tyranem, na tom mém festivalu ale letos ani jedna z obou inscenací nebyla (místo prvé byla Láska ke třem pomerančům a druhá být ani neměla, autorku zmýlil v programu stejnojmenný název koncertu italských milostných písní ze 17. století). To se může stát každému, autora těchto řádků nevyjímaje. Víc mne mrzí, že ve zprávě nebyly zmíněny inscenace a site-specific projekty (Toulající se smrt aj.), které tu naopak letos byly – a patřily k vrcholům přehlídky. Za všechny jmenujme Vivaldiho barokní operu – přesněji dramatickou kantátu „serenatu“ – z roku 1726, tedy ze Šporkových časů, La Senna festeggiante (libreto Domenico Lalli). Dílo je italským holdem „ludvíkovské“ Francii, již zde symbolizuje řeka Seina (alegorickou postavu Seiny znamenitě hrál a zpíval bas: Jaromír Nosek). A nádherný Vivaldi (kterého skutečně hrabě Špork před třemi sty lety uváděl do Čech – ať už v Praze, nebo na Kuksu) měl letos opravdu štěstí: zazněl v neopakovatelných prostorách kukského Lapidária. Takže spolu s námi jej v nabitém hledišti bez dechu poslouchaly i originály Ctností a Neřestí geniálního Matyáše Brauna (venku před hospitalem stojí samozřejmě kopie). Stejně originální jako sochy bylo i komorní režijně-inscenační pojetí Tomáše Hanzlíka, režiséra, který snoubí úctu k barokní hudební i pohybové partituře s ryze současným, živým a nemuzeálním pojetím. Zde mohli diváci na místě porovnat barokní gestiku Braunových soch, zejména řady Ctností, s gestikou a mimikou tří alegorických postav (Zlatý věk, Statečnost a Seina), jejichž patos a stylizace byly na některých místech, jaksi s láskyplným odstupem člověka 21. století, zcizovány ironickým hereckým komentářem (Jaromír Nosek, Kristýna Vylíčilová). Nejnápadnějším stylovým rysem postav byly enormně vysoké klobouky (kostýmy Vendula Johnová), ale znovu: snad ještě víc než bravurně zvládnuté pěvecké party (kromě Seiny to byl Vylíčilové soprán Zlatého věku) fascinoval onen hravý nadhled, s nímž režisér vedl herce (včetně mimických akcí vedlejších postav). Summa summarum: můj hudebně-divadelní zážitek roku!
Komentáře k článku: Ohlasy: AD ZPRÁVA Z THEATRUM KUKS L. P. 2015, DN 16/2015, s. 10
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
