Divadelní noviny > Festivaly

Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 2)

Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio, značně různorodé co do zvoleného stylu i použitých výrazových prostředků. Společným jmenovatelem všech produkcí bylo kromě přebujelé stopáže mluvené slovo coby ústřední komunikační kód.

Zločin v Posázavském Pacifiku je profesionální scénou (světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej Havelka a Martin Vačkář pokusili navázat na úspěch své adaptace Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění. Chatrný děj je volně asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy a písně ze zlatého fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně atraktivní než swingové standardy.

V epicentru epizodického jevištního dění se ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně spjatou bytost. A navíc v talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je postaven do kontrastu s prostředím barrandovských filmových ateliérů, které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc ani zjevný talent pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že některým pěveckým partům není rozumět (na mé repríze zejména Veronice Havelkové v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel ale už ne.

Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové. Hudebnímu nastudování Adama Bartoně by slušel větší drive, stejně jako choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka!

///

McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné charaktery i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky. Povrchně poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci diváka přímočaře bavit totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu, čehož výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený.

Retardující přestavby a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu. Syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany a v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů nejapných obludně nahastrošených do nefunkčních paruk oživují herecké výkony Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladany Drvotové coby Mairead, která pro McDonaghovu dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila přesně. Hry neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!

///

Programový epilog mojí festivalové středy, inscenace F.Racek /život a dílo/ pražského souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupil ze Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší.

Základní problém projektu tkví ve zvoleném titulu. Slovo fracek totiž okamžitě evokuje především drzost a touhu překračovat společenské řády, v inscenaci jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími textovými fragmenty z Čechovova Racka, s nepřekvapivou hrou s multimédii i očekávatelnou kritikou konzumního života a pseudouměleckosti. Nesporným pozitivem inscenace je komplexní herecká vybavenost souboru, práce s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně. Nepřestávejte (se) však hledat!

Pokračování!

///

Předchozí díl letošních hronovských reportáží:

Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 1)

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 5. srpna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ohlasy inscenací hronovských 2016 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ