Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Ohlédnutí (I)

Já jsem se narodila v lednu 1945 v Londýně jako dcera emigrantů, kteří tam utekli před Hitlerem. Bylo to už na samém konci války, ale přesto druhý den poté, co jsme s maminkou opustily porodnici v North Middlesex, spadla do oddělení s novorozeňaty bomba. Na rodném listě mám napsáno – matka: Elisabeth Henke-Warnholtz, otec: Ludwig Freund, dítě: Hannah Elisabeth, girl. Ani jedno z těchto jmen jsem dodnes nepoužila.

Tak začala svou autobiografii Divný kořeny herečka, spisovatelka a hudebnice Hana Frejková. Vydala ji před deseti lety, letos na jaře pak její audio podobu, kterou sama načetla. Hledá v ní identitu svého rodu, na kterém se podepsaly evropské dějiny posledních dvou tří generací. Po otci Ludvíku Frejkovi (1904–1952) zdědila židovské předky, po matce německé. Rodiče mluvili německy, ona byla vychována v Čechách česky. Přesněji v Praze, až do doby, kdy komunisté otce popravili v monstrprocesu se Slánským a rodinu z Prahy vypověděli. Matka Elisabeth Henke-Warnholtz (1907–1990) byla významnou herečkou pražského Nového německého divadla, před Hitlerem manželé utekli v roce 1938 do Anglie. Hana Frejková žije v Praze a jedna ze dvou jejích dcer Marianna (druhá je Josefína) s ní zpívá jidiš písně. Ty jsou nyní nejpodstatnější částí Frejkové umělecké tvorby. Jsou to moudré písně, o životě viděném s nadhledem, někdy sarkasticky, jindy rozpustile, také poeticky. Ona sama říká, že jidiš je vlastně středověká němčina, a tedy spojnice jejích kořenů, o nichž napsala svou knihu. A to nebývale otevřeně, nesentimentálně, především o rodičích, ale také o svém hereckém mládí, alkoholu, drogách. Možná proto už ve svých vzpomínkách, psaných pro Divadelní noviny, které vám předkládáme, odmítla jít do podrobností. Jsou velmi stručné, ale autentické.

Osvětlovačkou v Mostě

Když jsem přišla v sedmnácti letech k divadlu, obdivovala jsem úplně všechno – krásný starý divadlo, rekvizitárnu, vlásenkárnu, taky sklad reflektorů. Byla jsem totiž přijata jako elév-osvětlovač. Nedostala jsem se tenkrát na školu, a tak jsem se rozjela do Mostu. Byl to můj první samostatný krok do života. Na tom postu jsme byli dva: Vašek Neckář a já. Museli jsme nastoupit před začátkem sezony a cídit „prasátka“ – což byla ta zadní část u reflektorů. A když bylo už opravdu po prázdninách, dostávali jsme i malé roličky. Ale před představením jsme pózovali místo pánů herců (například pana Buchvaldka) na jevišti a pan Topinka, náš mistr, na nás mířil světelnými kužely. Během představení jsme pak stáli v lóžích u reflektorů a šajnili na naše hvězdné kolegy. Bydleli jsme na „herečáku“ na Stalince (Stalinově třídě), nebylo to moc daleko od divadla – tenkrát toho krásného starého, které později padlo za oběť uhlí. Ale to už jsem v Mostě nebyla.

Náš herečák byl vlastně takovej starej činžák. Na dvoře měl každej z nás mini sklep s uhlím a v uhláku ho tahal do prvního patra, kde byly na chodbě v řadách po sobě jdoucí pokoje. Jenom pokoje, bez příslušenství. A v těch jsme měli jakýsi divadelní nábytek. Jednou ke mně přišli kluci kulisáci na návštěvu, mohla to být neděle dopoledne, a ať jim dám ten stůl a stoličku. Bude to prej teď hrát v komedii.

Na Stalince jsem se u pana Sedláčka, který byl vážně dvojník Wericha, naučila pasiáns. To byla výhodná koupě! Doteď si tím vyplňuji na chalupě osamělý čas.

Taky si pamatuji třeba pana vlásenkáře Čápa, čas od času obdivně, a taky obchodně – zažádal, abych mu dala svoje vlasy, a já vždycky odolala. A taky Mařenku, která vařila moc dobrý kafe a naučila mě ho pít hodně silný a bez cukru.

Pamatuji si na hereckou šatnu, kde se vařilo, háčkovalo, pletlo a kde byl taky klub blbejch! Předsedkyní byla paní Olga Kemrová, moc fajn baba! Ta si takhle při šití vzala cigaretu, strčila ji do úst, šáhla pro zapalovač – a ustříhla ji! Nůžky byly blíž!!

Připadala jsem si jako v bájném světě, prostě v divadle. Vonělo to tam, odličovala jsem se kakaovým mlíkem, dělaly jsme si „augny“ a řasy jsem si kroutila kleštičkama. Třeba Andula Tolarová, bývalá opereťanda, se líčila pořádně. Ale když na to teď myslím, každá z těch hlavních hvězd měla svůj styl. Alena Zadáková si malovala hlavně pusu, Paní Šebestová i oči a Andula Tolarová i různé kontury, pokud si to dobře pamatuji. Šatny voněly a já byla u opravdového divadla.

K tomu opravdovému divadlu patří také noblesní ředitel. A to pan Lubomír Poživil byl! Jednou si mě dámy během představení poslaly do foyer pro čokoládu či co – a jak jsem tak kráčela v kostýmu mezi lidmi, potkala jsem pana ředitele a byla pokárána, že v kostýmu se do foyer nechodí. Co by tomu řekla dnešní avantgarda!

Bylo tam mnoho originálních osobností – třeba pan Jelínek, měl svou garderobu ještě z první republiky. Připomínalo mi to mámu a její vyprávění o neustálém přešívaní šatů do „civilek“ a o kufrech s hereckou výbavou. Byl tam velký komik Karel Nonner, můj první partner. Taky vzpomínám na svoje první vokno! Málem se nedohrálo představení. Neřekla jsem svou jedinou a zároveň pro ukončení hry nejdůležitější větu.

Byly tam bezvadný inspicientky a nápovědky, také zároveň elévky, třeba Jana Švábová, která krásně malovala, a já se od ní trošku malovat naučila. Přes ni jsem se seznámila s Bohuslavem Reynkem a koupila si, tenkrát za babku, jednu jeho suchou jehlu. A také s Jiřím Škochem, který dělal krásné fotografie.

Když jsme jezdili na zájezdy, Vašek Neckář nám zpíval Goťáka ve vysokých fistulích a my se bavili.

Třeba v Teplicích, kde bylo krásné divadlo a sídlila tam opereta, jsem se díky jiným podobným vyhnancům, jako jsme byly my s mámou, seznámila s Imré Forbáthem, významným aforistou, známým především z předválečných avantgardních kruhů. Také tu nuceně přebýval. Pamatoval si na mámu a přivítal mě svým charakteristickým maďarsko-židovským přízvukem: Elsbeth Warnholtz, krásná žena, vzácná kombinace umělkyně a komunistky.

V této sezoně přišla také Emma Černá. Zaujala mě svou originálností. Já byla tenkrát takový ucho sedmnáctiletý. Koukala jsem na divadlo s úctou a pokorou a ona přišla z velkého světa, z velkého úžasného města plného divadel, o kterém jsem slýchávala v zapadlých koutech naší existence od mámy. Já byla holka z pohraničí, co byla v Praze dvakrát. Poprvé v zimě, a s úžasem jsem pozorovala dámy, které chodily po ulicích v lodičkách s vysokými podpatky, zatímco já byla ve válenkách.

S Emmou jsme se za ten krátký čas skamarádily. Byla pro mě hvězda z Prahy! Celou svou existencí a chováním mi vlastně naznačovala, jak dojít od osvětlovače k herečce. Pokusila jsem se o další zkoušku na vysokou školu a na třetí pokus, jakousi doplňovací zkouškou, jsem byla přijata na JAMU.

V Brně

Během mé první sezony, na jaře roku 1963, přišla první rehabilitace mého táty a s ní také možné navrácení se do Prahy. Pamatuji si, že jsme s mámou seděly na úřadu vlády před nějakými soudruhy-úředníky a ti před nás vysypali pětadvacet legitimací mého táty. Pro mne to bylo těžké období.

Na podzim, den poté, co jsme se s mámou po jedenácti letech směly vrátit z vyhnanství do Prahy, jsem odjela do Brna na JAMU. Můj studentský život se pohyboval mezi školou, kolejemi na Příkopě, na Veveří a vinárnou U Jurišiče, kterou vedl úžasnej chlap – skutečnej automobilovej závodník Alois Gbelec. Nechal nás tam sedět až do rána, a jak říkal Jura Pecha: A pak šel jezdit! Když tu legendární vinárnu, kam kdysi chodil i Mahen, kvůli úpravám okolo Internacionálu zbourali, proflámovali jsme mnoho nocí v „Našce“ na Lidický. Strávila jsem tam čtyři bláznivé roky, jezdila jsem do Havlíčkova Brodu, kamarádila se s Dušanem Bílým, Julianou Stritzkovou… a hlavně jsem spolupracovala s Evou Tálskou. V posledním ročníku jsme v Martě nazkoušeli s Peterem Scherhauferem Kubínovo Strakaté máslo a já absolvovala ve hře Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci. Diplomku jsem psala o surrealistických prvcích v této hře, oponenta mi dělal Ludvík Kundera.

V režii Zdenka Pospíšila jsem hrála Sofoklovu Antigonu; to bylo pro mě velmi konfliktní téma – pohřbívala jsem tenkrát svého tatínka.

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 3. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ohlédnutí (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ