Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Ohlédnutí (III)

Nakonec jsem se dostala do svého posledního, ale také nejdelšího profesionálního angažmá – do Kladna. Zahrála jsem si mnoho krásných rolí, získala cenné přátelství s Naďou Vicenovou, ale také zažila pár kuriozit. Kladno bylo klasické periferní divadlo s tou výhodou, že bylo blízko Prahy a vlastně to byla de facto přestupní stanice do hlavního města. Někdy se to povedlo, někdy jste tam zkejsli na celý život.

V Kladně

Bylo s podivem, že právě tady v klasickém kamenném divadle jsem v době normalizace zažila skutečnou raritu. Přišel mladý bulharský režisér Nikolaj Georgijev s tím, že nastuduje pohádku. Vybral si čtyři herce. Oldu Víznera, Jirku Wohanku, Milenu Svobodovou a mě. Na první zkoušce rozdal čtyři prázdné sešity velikosti A4, vysvětlil nám příběh, představil tenkrát ještě neznámého Milana Svobodu, který do inscenace složil písně, a sdělil nám, že budeme na dané téma improvizovat. A tak se také stalo!

Týden, dva, tři, čtyři jsme stále chytali atmosféru a transcendentno obsažené v tomto příběhu a v duchu si říkali: Však on ten text dodá!

Tenkrát mělo Divadlo Kladno dvě hlavní scény. Po jakési reorganizaci zrušili stálý soubor v Mladé Boleslavi a Kladno obstarávalo oba kulturní stánky. Zkoušely se většinou dvojáky, a aby bylo vše košer, jedna komedie měla premiéru na Kladně a druhá v Mladé Boleslavi. Na nás připadla ta druhá varianta, což znamenalo, že z kladenské zkušebny jsme se v posledním týdnu zkoušení přesunuli na hlavní a generální zkoušky do Boleslavi.

My herci jsme se vrhli do dobrodružství, přistoupili na hru a v tomto relativním bezpečí, vzdáleném od vedení, jsme pokračovali v započaté improvizaci.

Na vlnách šeptandy to ovšem nakonec doplulo i do domovské rekvizitárny, a tak začínali být nervózní nejen kádrovák a ředitel, ale i další dohlížitelé. Začaly jezdit kontroly, každý den v jiném složení. Přísné oko našich pohlavárů nás sledovalo po dlouhé hodiny – ale k premiéře nakonec došlo, jmenovalo se to Beraniciáda (Berany berany duc, premiéra 7. ledna 1977).

Když diváci zjistili, že konec může být zcela netradiční – princezna si Honzu nevezme, protože se jí nelíbí – a vůbec že hru můžeme pokaždé pozměnit, začaly z Prahy jezdit narvané autobusy plné diváků i kritiků. A tak nám to nakonec zakázali!

V té době jsem často hrála se slavným Soleným z Krejčovy inscenace Tří sester Zdeňkem Martínkem, také s Vaškem Vydrou, s Markem Ebenem. Inscenace Den, kdy unesli papeže byla stále vyprodaná. Jezdily na ni autobusy plné venkovanů, neboť o papežovi se tenkrát tak často nehrálo. Také jsem zažila ještě jednu krásnou improvizovanou spolupráci s režisérem Milošem Horanským v Rýnské promenádě a zahrála si mnoho dalších rolí – Adélu v Domu Bernardy Alby, Checcu v Poprasku na laguně, Valentýnu ve Vampilovově hře Loni v létě, Annii v Tanci seržanta Musgraveho, Mášu ve Valentinovi a Valentýně…

Náš život se z velké části odehrával také na silnici mezi Prahou a Kladnem, po cestě jsme se občas zastavili na letišti a fascinovaně pozorovali letadla, která přilétala ze vzdálených, nám nedostupných zemí. Většinou jsme zamířili rovnou do klubu, kde byla malá scéna, a kdo si dal nejdřív panáka, ten zpátky neřídil. Hráli jsme tam krásné inscenace. Vzpomínám na Charleyho tetu s písněmi Vodňanského a Skoumala. Nikdy nezapomenu na „dědu“ Lišku alias Martina Lišku a jeho sarkastický humor. V klubu se odehrávaly i schůze a popremiérové večírky a stávalo se, že když jsme se ráno po příjezdu zastavili na kafe, natrefili jsme na bývalé uhlobarony a veksláky, kteří tam v tuto ranní hodinu dohrávali plátýnko o pro nás zcela nepředstavitelné sumy peněz. V bledých tvářích bylo cítit mnohahodinové napětí a atmosféra se dala krájet.

Když přišla Charta, zase začalo přituhovat. Kvůli podpisu na Antichartě mě honili od čerta k ďáblu, tedy od prezenčky u výplaty přes kádrováka až k řediteli. Já žila tenkrát zástupně jen divadlem a nedovedu si představit, co by se mnou – tedy s mým tělem a psýchou – udělal vyhazov. Měla jsem totiž dva životy, dvě duše, dva způsoby vnímání. Žila jsem velmi rozštěpeně. A nejen tenkrát! Z jedné půli jsem se zmítala v dědictví padesátých let a vyčítala si kde co, neschopná být sama sebou, z druhé půli jsem byla ta veselá holka, co se tak bezva směje. Trápila jsem se problémy s identitou, a přitom jsem byla obsazována jako komička. Ale nakonec mě přece jen nevyhodili.

Tehdy jsem se také seznámila s tak výsostnými osobnostmi, jako byl třeba Jaroslav Vostrý. Jarda, snad mi to odpustí, zpovzdálí působil jako velice odměřený teoretický suchar, ale ve skutečnosti miloval herce, obdivoval jejich bezprostřednost, jejich slabůstky, propady i zarputilost. Těšil se s nimi a strávil s nimi mnoho volného času. S ním jsem zkoušela Elektru v Oresteie a Kalerii v Letních hostech, po které mi, kromě vzpomínek, zůstal také účes, který nosím dodnes.

Hledání identity posléze vyústilo v psychoanalýzu. Zabrala mi poměrně dost let, ale pomalu jsem přece jen začala nacházet své místo ve společnosti. Vdala jsem se, měla Josefínu, zahrála si ještě pár rolí, vyjednala pár hostovaček, dala výpověď – a otěhotněla podruhé!

Tímto překvápkem začala moje dlouhá volná noha.

Na volné noze

A tehdy mě Jarda Vostrý seznámil se skupinou Volné spojení režisérů. Pod Středočeskou agenturou, která byla vstřícnější, jsme s Jankem Uhrínem připravovali Kazancevovu hru Ó, velký Buddho, pomoz jim!. Zkoušeli jsme až po představeních, do pěti do rána, a když jsem přišla domů, převzala jsem nedávno narozenou dceru Mariánku a začala další šichta. Byly to bouřlivé doby. S některými jsem se přátelila úzce – s Prachařovými, Kleplem, Matáskem, Eliškou Vitanovskou, jiné vídám častěji dnes – Jirku Štrébla nebo Michala Dlouhého. Tenkrát jsme všichni bouřili, protestovali. Bylo nás, myslím, osmnáct, co stavěli dvě hodiny scénu, hráli a pak ji zase stejnou dobu bourali. Na zájezdech jsme burcovali, rebelovali – typická „kšeftovka“!

V té době se podepisovalo Několik vět a já se při tom trochu chvěla. Otevřely se staré rány, vybavily se vzpomínky z dětství – nechtěla jsem, aby mé děti prožily něco podobného. Ale jak se později ukázalo, doba už byla jiná.

Po revoluci 1989 jsme ještě nazkoušeli Sen noci svatojánské v nově otevřených zahradách Černínského paláce. Jednou večer při zkoušce se ukázalo, že zítřejší večerní generálka nebude povolená. Dohadovali jsme se co a jak. Najednou povídá režisér: Hele, rozsvítilo se světlo v ministerským bytě. Je doma! Zajdi za ním, vždyť ho přece znáš! Tak jsem se vydala v kostýmu řemeslníka přes přísně střeženou vrátnici ministerstva zahraničí, oznámila, že chci mluvit s panem ministrem Dienstbierem, a k mému údivu – poté co si to vrátní privátní linkou ověřili – mě v tom prázdném velkolepém pološerém prostoru nasměrovali k výtahu, který mě vyhodil přímo uprostřed Masarykova bytu. A druhý den večer jsme měli generálku! Z rozzářených oken Černína se vykláněli účastníci konference, ve které se rozpouštěla RVHP, a pozorovali cvrkot. To se může stát jen v převratných okamžicích!

Ale do divadla jsem se už nedostala. Hrála jsem, kde se dalo. Zuby nehty jsem se divadla nechtěla vzdát. Spolupracovala jsem s angloamerickými divadelními skupinami, mimo jiné v představení Enola k výročí ukončení druhé světové války nebo v původní hře Marka Cornera Just another blasted love song – v česko-anglickém obsazení jsme se pokoušeli o vzájemné porozumění bez ohledu na jazyk. S lidmi okolo židovské obce jsem hrála třeba v Singerově hře Tajbele a její démon v režii Jitky Němcové nebo v Rakousově Modche a Rézi režírované Boro Radojčičem.

Vzpomínám na kabaret Ať žije život, složený ze scének z terezínského ghetta. Tehdy jsme neměli žádné zázemí, žádnou šatnu ani vlásenkárnu jako v kamenných divadlech. O kostýmy a rekvizity jsme se starali sami, nosili jsme si je na zkoušky a z představení zase domů. V inscenaci bylo jednadvacet hudebních čísel, každý hrál mnoho postav a také rekvizit bylo mnoho. Každý si ty své skladoval v další rekvizitě, terezínském polorozpadlém kufru, svázaném provázkem. Když jsem takhle jednou v noci klusala se svým nákladem domů a fofrem vběhla do tramvaje, kufr se mi rozpadl a propriety byly na zemi. V taktu drkotající tramvaje poskakovala hliníková lžíce, skýva tvrdého chleba, ošuntělý vějíř, zbytek papirosy, jeden brambor… a oprýskaný hrníček si k tomu rapoval! Ospalí cestující se začali postupně odtahovat. Naštěstí v koutě stálo pár bezdomovců, kteří mě účastně povzbuzovali svými bezzubými úsměvy a vcukuletu se vrhli k zemi, na pomoc té „své holce“.

Vedlejšáky

Párkrát jsem sice hostovala v divadlech, moc ráda jsem hrála v muzikálu Jeptišky, naučila jsem se tam šetřit s dechem a seznámila se s technickými vymoženostmi, ale žádný režisér si mě pod křídla nevzal, a tak jsem z přetlaku nicnedělání začala dělat své projekty. Psát knihu, zpívat – díky Olze Vlčkové jsem se seznámila s jidiš divadlem a ve hře Dement lemach, která inspirovala Kafku k Proměně, jsem se pokoušela o naturalistické ztvárnění pěti postav. Vydala jsem pár cédéček, kniha Divný kořeny mi vyšla v nakladatelství Torst. Co víc si přát?

Už dvacet let zpívám jidiš písně a vystupuji jak doma, tak v cizině. V posledních letech koncertuji se skupinou Jidiš ve třech s Milanem Potočkem, Slávkem Brabcem a Mariannou Boreckou. Uhranul mě kontrast mezi smutkem a ironií, který spolu s melodikou vytváří ono zvláštní napětí a dělá ty písně tak ojedinělými. Při jejich poslechu je možno pocítit jemné kouzlo jazyka jidiš – jeho hravost, snad i šmajchlovitost, pro niž je mnohdy nepostradatelný.

Svou knihu Divný kořeny jsem načetla do rozhlasu a vydala i jako audioknihu. Jezdím po univerzitách a pokouším se říct, proč jsem ji psala.

A tak se z těch vedlejšáků nakonec stal hlavní proud mé práce.

(Konec.)

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 1. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ohlédnutí (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ