Ohlédnutí za zlínským setkáváním
Smyslem mezinárodního divadelního festivalu Setkání/Stretnutie je, jak už jeho název naznačuje, setkávání divadelníků z Čech i Slovenska. Letošní ročník přinesl také bezprostřední konfrontaci současné inscenační tvorby, dokonce včetně poměrně vzácné možnosti srovnání dvou inscenačních přístupů k jednomu a témuž textu (Holcman/Steigerwald: Cena facky). Sledování československé stopy svědčí o neustálé provázanosti a potřebě dialogu.
Cenu Martina Porubjaka ve Zlíně převzal herec Martin Huba FOTO DOMINIK BACHůREK
Festival se konal letos po jedenadvacáté. Ve srovnání s minulostí je patrný sílící akcent na uvádění současné dramatiky, ať už původní tvorby, nebo dramatizací. Ze sedmnácti titulů pocházelo dvanáct produkcí z pera současných českých a slovenských dramatiků (i když ne vždy šlo o letošní novinky, typicky šlo o hry premiérované před dvěma lety), a pětkrát byly prezentovány dramatizace literární, v jednom případě (Je třeba zabít Sekala) filmové předlohy. Zlínský festival je reprezentativní přehlídkou soudobé tvorby – a prokázal to i letošní ročník. Vyznačoval se však také kolísavostí, pokud jde o kvalitu jednotlivých autorských textů. Odnáším si z letošního Zlína dojem, že autorsko-dramaturgická složka byla větší slabinou než ta realizační. Platí to symbolicky zejména o závěrečném představení festivalu z bratislavského Národního divadla, které vyvolalo rozporné dojmy, především vinou obtížně realizovatelného textu (Labyrinty a raje Jána Amose). Podobné problémy měli i liberečtí inscenátoři (Cena facky, Divadlo F. X. Šaldy), že se však potenciál textu dá zúročit, lépe dokázalo srovnání s uherskohradišťskou inscenací. Neuspělo ani Národní divadlo moravskoslezské, i když tady se zdá, že hlavní problém spočíval v převodu na divadlo – literární předloha Pavla Vilikovského tak své hodnoty těžko mohla prokázat.
Mám-li se pokusit o celkové shrnutí, nejlepší produkce přivezla pražská divadla, Dejvické divadlo (Zásek, Kafka ’24), Divadlo Na zábradlí (Krásné psací stroje!), k nimž se čestně přiřadila ostravská Aréna (Slyšení) a ND Brno (Je třeba zabít Sekala) a Líšeň (Hygiena krve). Též bratislavská Stoka přispěla cenným vkladem (Víťazstvo), zatímco černého Petra posílám do Nitry za finský propadák Panikári – byť se patrně zcela míjím s nadšením zlínských divaček.
Místní publikum, zdaleka nejen ze Zlína, bere festival za svůj a přijímá jej s velkou pozorností. Většina představení byla velmi kontaktní, pro mne někdy až překvapivě, z čehož se vymykalo zcela chladné přijetí, kterého se dostalo ostravskému Deníku mého otce.
Velkému zájmu se těšil i doprovodný program, především představení v cirkusovém stanu, kde si to užívaly hlavně děti, ale i divadelní produkce amatérských souborů v okolí. Retrospektivní fotografická výstavka připomněla okamžiky z historie festivalu. Byla rovněž udělena cena Martina Porubjaka, kterou převzal herec Martin Huba. Agentura Aura-Pont zde vyhlásila anonymní soutěž o nejlepší původní hru – uděleny byly celkem tři ceny. Žádná za prvé místo a dvě druhá místa – oceněn byl Hynek Skoták a Jakub Vilímek, na třetím místě se umístil Marian Janik.
(Denní zpravodajství z festivalu naleznete na i-DN.)
Komentáře k článku: Ohlédnutí za zlínským setkáváním
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
