Uhasit Ohnivého anděla se nepodařilo
Ohnivý anděl (1928) Sergeje Prokofjeva patří k nejlepším dílům ruské i evropské moderny. Prolíná se v něm start dravého 20. století (když ho datujeme na konec první světové války) s ruskou mystikou, nostalgii fin de siècle přehlušuje konstruktivistické buřičství dvacátých let, potkává se tu ruská s francouzskou a vůbec „západní“ kulturou a mentalitou. V Prokofjevově pojetí středověkého příběhu o dívce posedlé démonickým „ohnivým andělem“ cítím i dobový objev psychoanalýzy. Podivný slepenec drží pohromadě fascinující Prokofjevova hudba, zčásti ještě z rodu provokativně hřmotné Skytské suity, zčásti zjemněna Stravinským a francouzskou avantgardou. Není důvod, aby Prokofjevova hudba dnes nezpopulárněla jako třeba Orffova Carmina burana.
Renata (Morenike Fadayomi) studuje v Kolíně nad Rýnem magické knihy FOTO MARTIN POPELÁŘ
Partitura je krajně obtížná pro všechny interprety, počínaje dvěma extrémními a pro operu klíčovými party Renaty a rytíře Ruprechta. Doprovází je dvacítka menších a malých rolí, všechny v Ostravě obsazené na úrovni. Morenika Fadayomi předvedla Renatu ve vizionářských úletech, záměrných i nechtěných lžích, jimiž ta sexy hysterka přiláká Ruprechta a málem ho zničí. Vyzývavé melodické zdvihy Renatina partu připomínají pozdější Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu a působí až živočišně, v tom tkví jeden z hlavních účinků Prokofjevovy extatické hudby. Ulf Paulsen dal Ruprechtovi vizáží, hlasem a výrazovou interpretací chlapáctví, bezbranné vůči manipulacím a svůdnostem Renaty. To tvoří nejpůsobivější tresť opery, synergii zjitřených vášní a emocí a přesně tu vystihlo obsazení těchto rolí a hudební nastudování Roberta Jindry. Orchestr bouří dynamikou jednotlivých frází, žestě burácejí, skupiny nástrojů se nelítostně prosazují v mohutném symfonickém zvuku, ale stále má ten Prokofjevův geniální rámus dirigent pod kontrolou.
Racionalisticky popisná režie Jiřího Nekvasila však jen demonstruje události bez přímé vazby na emocionalitu hudbu, což Ohnivého anděla málem uhasilo. Nekvasil třeba vycítil, odhaduji, příbuznost postavy učeného mága Agrippy s Wagnerovou bohyní země Erdou a nechal jeho představitele Olega Kulka vyjet z podlahy jeviště a zpívat v podobě busty renesančního učence. Uvažovat v kontextech ano, jenže musejí vnímání díla prohlubovat, nestačí nabízet nápady režiséra nad tím kterým detailem. Nejsou k ničemu věcné reálie tam, kde hlavní proud informací je emocionální skrze hudbu, a nikoli popisný skrze fakta. Není například podstatné, že Ruprecht s Renatou studují magické spisy zrovna v Kolíně nad Rýnem, aby scéně dominovala silueta kolínské katedrály, když nevím, proč se Renata povaluje v jakési kleci podobné přepravce ze supermarketu, na níž jsou zavěšeny ony spisy. Souboj Ruprechta s démonem pomocí laserových ukazovátek nepřipomene ani módní fantasy, odhaduji, že tak tomu mělo být, na to je příliš jen mechanicky provedený a jaksi provinční, hlavně však vůbec neposílí, naopak rozředí napětí situace a tak trochu ji zesměšní. Příkladem do třetice (mohlo by jich být!) budiž závěrečná scéna v klášteře, kam se Renata před démonem ukryla, on však svedl k divokým bakchanáliím všechny jeptišky – skvěle sezpívané sboristky se na ostravském jevišti způsobně asexuálně natřásají podle pokynů Igora Vejsady, oděné ve stejných fialových svůdných šatech jako Renata, a nad nimi hřmí na pákovém stroji vyzdvižen a sošně stojící Inkvizitor (Peter Mikuláš). Už Hilar věděl, že operní režie vychází ze slyšené hudby, Jiří Nekvasil však jen opisuje a popisuje fakta, různě výstředním způsobem, statickými obrazy s nedůvěrou vůči možnostem hereckého vyjádření. Soudobá operní režie jde už jedno dvě desetiletí lepšími cestami.
Nicméně nastudování Ohnivého anděla se uhasit nepodařilo. Je další z ostravských velkých činů, je hodně důstojným dovršením volné výtečně vybrané trilogie děl 20. století (předtím Hindemithův Cardillac a Stravinského Život prostopášníka).
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl. Opera o pěti jednáních a sedmi obrazech, op. 37. Libreto podle stejnojmenného románu Valerije Brjusova napsal skladatel. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Marta Roszkopfová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturg Daniel Jäger. Premiéra 26. února 2015.
Komentáře k článku: Uhasit Ohnivého anděla se nepodařilo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
