Divadelní noviny > Festivaly Kritika Zahraničí
OhnMoc/BezMacht 2019 (No. 1)
Inscenací Misantropa v podání berlínského Deutsches Theater byl v sobotu 16. listopadu slavnostně zahájen Pražský divadelní festival německého jazyka. Konfrontace, kterou nabízí téma 24. ročníku „Moc – Bezmoc / Macht – Ohnmacht“, se v Divadle na Vinohradech proměnila v téma večera. Představení balancovalo na hranici konvenční klasiky a minimalistické postmoderny stejně jako herci, procházející sem a tam elastickou membránou scény.
Nic není černobílé. Vyjma Alcestových kritických soudů na adresu pokrytecké společnosti, která se za 350 let nijak zásadně neproměnila. Manipulace, přetvářka a lži nadále vytvářejí šedou zónu, zahušťovanou – díky novým technologiím – stále sotisfikovanjšími odstíny „šedi“. Právě neuchopitelnost konstruktů, které hýbají životy jednotlivců a ve výsledku i dějinami, stojí v základu devadesáti minutové inscenace Misantropa z produkce berlínského Deutsches Theater.
Režisérka Anne Lenk vytvořila s pomocí výtvarné koncepce nadčasový oblouk mezi dobou vzniku Molièrovy komedie a nekonečnem. Scénu vyplňuje prázdný proužkovaný box v odstínech černé a stříbřité. Stěny z vertikálně poskládaných elastických lamel se dají přirovnat k propustné kleci, tedy k dobrovolnému vězení. Herci doslova procházejí zdí, občas v ní zůstanou trčet, občas také poměřují své síly s lamelami. Zkoušejí, co vydrží, kam až se po nich mohou vyšplhat, nebo zda se s jejich pomocí vymrští zpět na nohy poté, co padli v souboji s morálními zásadami. Dalo by se říci, že rovná páteř se opírá o plasticitu bezcharakternosti – a s ní se také opakovaně hroutí. Režie ale zachází s pohybovou ekvilibristikou střídmě. Zrcadlem Alcestova postoje k okolnímu světu jsou dlouhé statické výstupy, prostě nuda a šeď (myšleno s nadsázkou, samozřejmě).
Ulrich Matthes (Alcest) v upnuté vestě, střihem ne nepodobné náprsnímu krunýři brnění, dává publiku od počátku najevo, že nestojí o jeho sympatie. Foto Arno Declair
Ulrich Matthes (Alcest) v upnuté vestě, střihem ne nepodobné náprsnímu krunýři brnění, dává publiku od počátku najevo, že nestojí o jeho sympatie a ani o ně nemíní bojovat. Na šikmě postává téměř nepohnutě, precizně deklamuje kritické litanie a vynáší tvrdé, nekompromisní soudy. Nepříjemný hlasatel nepříjemných pravd by člověka unudil k smrti a někteří diváci si tímto pocitem pravděpodobně prošli. Minimalistická režie ve spojení s veršovaným textem totiž působila místy až archaicky (ačkoliv jde o moderní německý překlad z francouzštiny) a přiznejme si, že pravidelní návštěvníci PDFNJ očekávají od hostujících souborů spíše šokující režijní nápady než přepjatě seriózní interpretaci. Zvolený inscenační model ovšem není bezúčelný. K tomu, aby skutečně „zahřmělo“, pak Matthesovi stačí jen nepatrná změna rétoriky a Alcestův výrok My lidé se považujeme za rozumné bytosti. Kdo tohle tvrdí, ten člověkem nikdy nebyl, se divákovi vypálí do paměti jako motto celého představení.
V přítomnosti misantropa se ostatní postavy mění buď v solné sloupy, nebo se – s nevědomostí hlupáků – trapně předvádějí. Foto Arno Declair
V přítomnosti misantropa se ostatní postavy mění buď v solné sloupy, nebo se – s nevědomostí hlupáků – trapně předvádějí. Filint (Manuel Harder) v černobílém pruhovaném obleku budí dojem, že je v přátelském vztahu k Alcestovi uvězněn a jen dlouhý cop naznačuje, že hraje dvojí hru. Celimena (Franziska Machens) v černých upnutých kalhotách a romantické saténové halence, zdobené obrovskou květinou, předstupuje před obávaného dinosaura jako cudná socha ženskosti. Rozhořčený monolog na adresu zahořklého nápadníka vychrlí bez hnutí a stejně tak s Alcestem i flirtuje. Její bosé nohy jsou výmluvným symbolem dráždivé svobodomyslnosti. Obávám se ale, že právě výstupy, které jsou založené na přesně cílené energii, unikaly divákům, sledujícím české titulky. Svižné tempo něco takového prostě nedovolovalo.
Jemné nuance oživila režie s pomocí digitální projekce a nasvícení několika velkými efekty (optické přiblížení k mříži, diskotéková stínohra za zadní stěnou či zatažení pootevřené mříže). Na mě osobně zapůsobily jako metafora Alcestova zakolísání, kdy ho zamilovanost dovádí až na práh světa, kterým pohrdá. Světa za onou membránou, odkud na scénu proniká zpovykaná mládež včetně až příliš bezprostřední Éliante (Lisa Hrdina) v saténovém pyžamu či básníka Oronta v bílých sportovních ponožkách, který při přednesu veršů o naději zdůrazňuje ve slově Hoffnung ono Hof neboli dvůr. Dvojice bezcharakterních zženštilých floutků (Jeremy Mockridge, Elias Arens) je snad ještě zákeřnější než zlatá mládež na dvoře Ludvíka XIV. Škodolibí lovci drbů umně zakrývají své mindráky a v jejich sebeinscenování vidím paralelu s budováním profilů na sociálních sítích. Komunita nevyzrálých osobností, k níž se všichni kromě Alcesta a výsostné dámy Arsinoé (Judith Hofmann) přidají, je v závěru možná více obrazem miléniánů než francouzské salónní společnosti 17. století. Ostatně i na jedno to selfíčko došlo.
Deutsches Theater, Berlín. Molière: Misantrop / Der Menschenfeind. Režie: Anne Lenk, scéna Florian Lösche, kostýmy: Sibylle Wallum, hudba: Camill Jammal, světelný design: Matthias Vogel, dramaturgie: Sonja Anders. Premiéra 29. března 2019. Psáno z představení v Divadle na Vinohradech 16. listopadu 2019.
///
Více o PDFNJ na i-DN:
Komentáře k článku: OhnMoc/BezMacht 2019 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
